Jak jsem si pořídil Bublinku
V naší Krátké ulici, která je opravdu krátká, neb má na každé straně pouhých osm domů, vlastní kromě nás všichni psa. Vlastně i my jsme psa měli, pouliční směsku Puntíka, ale když si ho psí Manitou povolal do psího nebe, což jsme všichni obrečeli, manželka usoudila, že na živé zvíře nemáme dostatek času, děti mají jiné zájmy… znáte to… ženské to vidí na rozdíl od chlapů trochu jinak.
Když se psi v naší ulici rozštěkají, úplně všichni každodenně, když prochází pošťačka Kalousková, zní naše ulice jako jeden obrovský psinec. A což teprve, když po hlavní ulici projíždí hasiči nebo sanitka se zapnutou sirénou, to pak jako na povel začnou všichni výt v jednom šíleném psím akordu.
Na koukání tu vlastně máme celou plejádu psích plemen. Jdete-li od křižovatky, napravo bydlí německý ovčák Bruno, následuje voříšek Ťapka, tři uštěkaní jezevčíci Tuti, Fruti a Puti, krátkosrstý foxteriér Míša, dlouhosrstý lovecký ohař Kristián von Zdonín, který prý má podle svého pána rodokmen jako skutečný hrabě z Donína, paní Nováková má podvraťáčka Lumpa, Matuchových bílá fenka německého špice se jmenuje Nelinka a na rohu hlídá dostavovaný dům labrador Henry.
Naproti bydlí Janečkovi s bullteriérem Bredym, vedle se za vraty rozvaluje huňatá novofoundlačka Sára, pak jsou sibiřský husky Tedýsek, zářivě rezavá slečna novoskotského retrívra Nora, náš dům bez pejska sousedí z jedné strany se vzteklým rotvajlerem Rudym, z druhé s komickým krátkonohým velškorgim s ještě komičtějším jménem Fufník. Na rohu proti Brunovi se u „domu hrůzy“, jak sousedé říkají Hlaváčkovic stavení pro strašný nepořádek a spoustu navršeného stavebního materiálu, který už stejně po dvaceti letech skladování na dešti nebude nikdo potřebovat, ozývá unaveným hafáním baset Ferda. S ním tu ve společné polorozpadlé boudě přikryté kusem rezavého plechu bydlí ještě kříženec foxteriéra a jezevčíka Jarin, který vypadá jako rozčepejřená jitrnice.
Kdykoliv má některý z pejsčích kluků možnost vyběhnout na ulici, třeba když jejich pán vyjíždí autem z garáže nebo panička žvaní se sousedkami a nezavře za sebou, anebo tulák Tedýsek – není týden, aby neutekl a necoural se nejen po ulici, ale kolikrát ho viděli až na náměstí našeho městečka, tak tedy když některý z těch psů si užívá chvilky pochybné svobody, neodpustí si invektivu – přiběhne k našim vratům a opovržlivě se na ně vyčůrá. Dávají nám – majitelům bezpejsčího stavení – opovržlivě najevo, že jsme barbaři a hnusní šovinisti.
Když jsem požádal o přiznání řádného starobního důchodu, dospěl jsem k poznání, že není dobře člověku doma samotnému, neb manželka bude ještě nejméně pět let chodit denně do práce a tím pádem si nebudu mít s kým povídat o tom, co mě bolí a kde mě co píchá. Rozhodl jsem se, že si pořídím kromě knihy člověku přítele nejvěrnějšího. Vyslyšev úpěnlivé volání psího útulku, že jeho kotce praskají ve švech, pravil jsem ženě, že si psa jako uvědomělý občan a ochránce zvířat vyberu tam.
Přivítal mne ohlušující štěkot snad pěti desítek psů všech plemen, velikostí, barev, ušlechtilosti či pochybného původu.
Několikrát jsem obešel kotce. Při třetím kolečku mi mé lepší Já našeptávalo: Všechny si vem, podívej, jak žadoní, všichni by ti byli vděčnými a skvělými společníky, všichni by ti ohlídali majetek, kterýkoliv z nich by se vypořádal s narušitelem tvého výsostného území či by se s chutí zakousl do lýtka protivné pošťačky Kalouskové, co ti hází do schránky letáky i přes výslovný zákaz Letáky ne!
Jenže to druhé Já škudlila mi říkalo: Vyber si jen nějakého malého, sic ti nebude stačit penze na granule, natož pak na nějaké přilepšení v podobě masových konzerviček, z jakých si bezdomovci za městem vaří v kotlíku guláš.
Teprve při čtvrté obchůzce padl můj pohled na bílého pejska v koutku kotce. Neštěkal, nekňučel, neprostrkoval skrz pletivo čenich a packy, nekroutil ocasem. Ocasem kroutit nemohl, protože nad dírkou vzadu měl jen takovou maličkou štětičku chlupů. Francouzský buldoček seděl na té své dírce, s hlavou trochu na stranu a díval se na mne velkýma smutnýma očima. V té chvilce se vylíhla oboustranná láska na první pohled.
Majitelka útulku mne poučila, že jde o slečnu jménem Bublinka a že se tváří tak důstojně proto, že od narození neslyší, takže jí je ta všeobecná hysterie kolem šuma fuk. Na uvítanou mi Bublinka olízla ruku a mezi vraty útulku přičapla, aby jim tu na památku nechala svoji vizitku.
Stejně jako vyváděli psi v útulku, když jsme odcházeli, mohli se strhat i všichni Brunové, Nelinky, Ferdové a Fufníci při našem defilé Krátkou ulicí. Prošli jsme po obou stranách, aby všichni viděli, že od teď už nám nemusí čůrat na vrata, protože za nimi našla nový domov Bublinka. Zatímco ona kráčela středem s důstojně vztyčenou hlavou – neslyšela jejich štěkot, ale dobře viděla, jak se sápou, rvou čenichy do ok pletiva či mezer mezi šprušlemi plotů a snaží se na sebe upozornit. Uvedla se, jako když francouzská královna projde koridorem dvořanů, aby zahájila korunovační ples.
Od té doby se nestalo, aby si nějaký vořech dovolil zvednout neslušně nožičku u sloupku našich vrat. Ba naopak – přicházeli slušně a pokorně, očuchali se s Bublinkou v uctivé vzdálenosti zavětřením a teprve když jim dala najevo, že nemá nic proti, přistoupili s přátelským vrtěním blíž. Rovněž lidé se k ní chovali s respektem, neboť nikdy neštěkala, zato dokázala velmi výmluvně vycenit silné zuby a nevraživě zavrčet, i když by každého člověka, jenž vstoupil našimi vrátky, sežrala… samou láskou a náklonností. Ovšem kromě listonošky Kalouskové – tu začala nenávidět hned první den. Asi proto, aby se mnou byla ve shodě.
Užívala si ta naše Krátká ulice klidu a míru – díky největší hustotě psů na kilometr čtvereční v našem městě a možná i v republice si k nám netroufnou žádné pochybné existence – podomní obchodníci, sčítači lidu, sběrači železného šrotu, volební agitátoři, vykupovači, jimž amplióny na atech vykřikují „Kůže, péří!“, svědci Jehovovi, co nabádají na ulici evidentně bdělé spoluobčany Probuďte se! a ve své fanatické svaté posedlosti vám klidně vlezou až do kuchyně, a zloději už vůbec ne. I když ten klid je vykoupen halasností štěkotu, ale to po čase přestanete vnímat.
Užívali jsme si s Bublinkou každý den, ať svítilo slunce, padal sníh či lilo jako z konve. Já měl po ránu a večer důvod k procházce, ona nedovolila, aby se mi ve dříví zahnízdily myši, v záhonech ryli krtci či vrabci uždibovali čerstvě nasázený salát, věrně mi stála po boku, když zazvonila Kalousková, že mi nese důchod, když jsem usnul v zahradní židli na sluníčku, natáhla si nohy a pochrupávala vedle mne, dávala pozor, abych nezapomněl tašku s nákupem, když jsem se cestou z obchodu zastavil na jedno v zahradní restauraci.
Jednou jsem sekal trávu v pásu podél chodníku před domem, Bublinka ležela mezi vrátky, jedním okem tvrdě spala, druhým pozorně sledovala, zda to dělám dobře. Dole v ulici si hrála Matuchových dvojčata s dovádivou fenkou Nelinkou. Dosekal jsem trávu a začal balit kabel od sekačky, Bublinka zkonstatovala, že už na mne nemusí dozírat a usnula i dosud bdělým okem. Vtom se rozštěkali Henry, Lump a Bredy, vzápětí se zuřivě přidali Kristián a Bruno a postupně i další. Ohlédl jsem se a uviděl neznámého vlčáka, kterak se vrhl na Nelinku. Dvojčátka ustrašeně a s usedavým pláčem přihlížela, jak se ten cizí pes zakousl jejich milované Nelince do krku a cloumá s ní. Bublinka, ač hluchá, dodnes nechápu, co ji mobilizovalo, vyskočila a vyrazila dolů ulicí. Tak rychle snad v životě neběžela. Vrhla se do té mely… chvilku bylo vidět rychle rotující chuchvalec psích těl… pak cizí vlčák zakňučel… Než jsem přispěchal a z domu vyběhl pan Matucha, bylo po všem. Vlčák s natrženým uchem, silně krvácejícím čenichem a ocasem staženým mezi zadní upaloval pryč. Těžce dýchající Nelinka s rozrženou kůží na krku a pochroumanou packou ležela na asfaltu a Bublinka, jako by se nic nestalo, přiběhla ke mně s němou výčitkou v očích: Co se tady pleteš, když ještě nemáš sbalenej ten kabel?
