Za všechno může čas… aneb Ostudná studna
Sedím si tak v tichém pití kávičky na zápraží chatičky a koukám do zeleně, když se na naši maličkatou loučku nad chatou souká z kopce dolů óbrnáklaďák a na něm nějaké veliké železné věci jako například vrtná věž. To je nějaký divný hovnocuc (promiňte, ale nevím, jak se to řekne slušně), co jede asi k sousedům, myslím si. Ale to monstrum zastaví nad mojí malou chatičkou a dva chlapi začnou vykládat ty železa.
Tak a teď malá vsuvka: je tady studna, ale jaksi vyschlá. Nechal ji vyvrtat před léty můj tatínek, který už nežije. Chodím už asi sedmý rok, co sem jezdím, loudit vodu po sousedech. Tedy pitnou. Užitkovou musím čekat, až naprší.
– Kdy budete chatičku opravovat? – ptala se jednoho dne jedna ze sousedek.- A jestli jo, měla byste nejdřív mít vodu, to je k zednickým i jiným opravám nutné.
– A hele, nevíte o nějakém studnaři? já na to.
– Jasně, dám vám telefon. A dala. To bylo na jaře. Na telefonu mi kdosi řekl, že jo, že tam někoho pošle se na to podívat. Ale dlouho se nic nedělo. Až v červnu přijel rovnou sem pan Procházka, že měl cestu kolem a že se na to jde podívat. A že jo, že to půjde, dohodli jsme se, že se ozve a že to uděláme během léta, kdy tady většinou jsem. Jenže pak se za mnou začali trousit sousedé, že je to prý děsný rámus, že to práší, že tu jsou děti, že jsou prázdniny a že se to má dělat mimo sezónu. Tak jsem řekla, že tomu pánovi zavolám a odložíme to na podzim. Jenže jsem na to zapomněla, respektive ve snu mne nenapadlo, že přijede rovnou…On mi totiž večer předtím volal na mobil, ale já jsem to nezaregistrovala…
A teď začalo tóčo. Sousedi začali řvát. Dílem na mě, dílem na něj. On byl pohodář a s klidem říkal: Ale helejte, to vždycky trochu dělá rámus, a vždyť je to jen pár hodin vrtání, když už jsem tady s tím cajkem, přece to nebudu zase nakládat zpátky, atd., atd. Já jsem z toho dostala třesavku, protože jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Na jednu stranu vodu potřebuju, na stranu druhou si nechci nechat nadávat a ani se mi to vrtání zrovna teď nehodí, když tu mám dvě vnučky, psa a žádné peníze, které jsem (původně na vodu) zapůjčila své dcerunce na byt.
No, byla to záležitost, při které jsem také víc poznala sousedy. Někteří mi fandili, (tedy asi jeden a to možná neupřímně, protože má pod mojí cestou načerno jakousi rouru) jedna si šla měřit hloubku vody ve své studni, aby jí náhodou neubylo, až budu mít studnu já, volala mě k tomu a vyhrožovala, že když to klesne… třetí mi vypočítala, kolik potvrzení k tomu potřebuju atd.
Nejlepší byl pan Procházka, kterýmu jsem uvařila kafe a probrali jsme trochu život, když nám mezitím na doslech všichni nadávali. Domluvili jsme se, že to vzdáme a uděláme to až v září. A že si ty věci zase odveze (zavolá na to zpátky ten náklaďák, kterej musí zaplatit) ale ode mne nic za to nebude chtít.
Mezitím mi zase jedna sousedka dosti výrazně naznačila, že jsem nějakej póvl, když nemáme svoje “plato” na vodě u řeky a aby si náhodou moje děti neusmyslely chodit skákat do vody z toho jejich plata. (Tady totiž není normální přístup do vody, je tu skála, po které se leze dolů a většina chatařů tu má plato. Já se svými s dětmi a psy chodím na tzv. kameny, kde měl kdysi stan můj táta, kde se sice leze do vody po čtyřech, ale je to romantika a stejně hezké koupání.) Ale když se moje vnoučata holky či kluci kamaráděj s jejich a jdou někam skákat, mám jim to zakazovat, že oni nesmějí?
S panem Procházku, který je povoláním studnař a střelec skal, ale jako hobby má putování po pouštích (Gobi, Keňa, Sahara, Indie apod.) jsme usoudili, že jejich starosti na naši hlavu a on mě ujistil, že sousedi jsou ve všech osadách, kde studně dělal, stejně nepřející. To mě sice trochu potěšilo, ale vzhledem k tomu, že mám myšlenky na dluhy své dcery, na dluhy svého časopisu, jsem docela uvažovala o tom, že bude fajn, když nějakou studnu nebudu vrtat a tedy ani platit.
Mně osobně nevadí tady být téměř bez vody, nemít auto, kterým si dovezu jídlo, pití, rádio a krabice s papírama k práci, mít okolo chatičky, která se skutečně už dost silně rozpadá, rozpadlé a kopřivama zarostlé bývalé dlaždice, rozpadající se dřevěnou verandičku, skrz kterou prorůstá dílem planá hruška, dílem cosi, co vypadá cizokrajně, ale kdo ví, co to je za plevel.
Nevadí mi to do té chvíle, než to opravdu spadne, nevadí mi (tedy moc), když jedu autobusem a pak jdu asi sedm kilometrů, protože tady je opravdu krásně. Koukám do stromů před chatou, které by potřebovaly porazit (některé, tatík je sázel jako malinké, ale už sem skoro nemůže slunce), sedím si na malinké lavičce u miniaturního stolku (obé zapuštěné po trampském způsobu do dřevěné stěny z kulatin) a vzpomínám právě na to, jak jsem tady sedávala s tátou.
Když obstarám vnučky či vnuky například snídaní, jdu se psem na hodinovou procházku lesem s krásným výhledem na okolní kopce a je to největší super, co znám. Pak tomu psímu blbečkovi – hračičkovi musím asi další hodinu házet do pole jablko nebo míček a pak si konečně udělám kafe, sedím na té malinké lavičce a něco si čtu nebo dokonce píšu. Děti tu jsou fajn, většinou celý den někde lítaj a přijdou jen na jídlo.
Protože tu mám počítač, napíšu tu víc než v Praze, neboť tu není telefon a můj mobil tu taky funguje jen někdy. Sedím u počítače, který je v rohu mezi dvěma okýnky. Z levého okýnka můžu občas mezi psaním mrknout na velký oblouk pnoucích se růží a z předního prostě koukám do zeleně. Nedovedu si moc dobře představit, že bych sem už nejezdila (jezdím sem od svých asi čtrnácti), ale snad bych to také přežila…
Ovšem lepší je tady být. I když se počasí trochu zhoršilo, je sem tam zima, sem tam prší, na koupání to není a moje holčičky se nudí takovou měrou, že už s nima nemám žádnou trpělivost a volám na všechny světové strany jejich rodičům, kdy že už si je zase vezmou zpátky? (Samozřejmě, že mezitím s nimi a psem, kterého musím držet na vodítku, aby ho ožralí myslivci nezastřelili, přičemž on mě strašně vláčí, neboť je od přírody tahoun, chodíme dvakrát denně do lesa, když už ne na houby, které přestaly růst, tak aspoň na šišky, s kterými právě teď topím, aby se holčičky zahřály, když už se tak nudí, že se válejí po válendě a snad i po zemi…) Rodiče však nemají moc zájem, jsou rádi, že holky odložili alespoň na chvíli k babce, což chápu.
