Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Alexandr,
zítra Lumír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Neobyčejné dobrodružství kapitána Poo
 
Otec našeho hrdiny kapitána Poo svého potomka úspěšně počal jednoho večera po pozření veliké porce kachny, osmi knedlíků a kyselého zelí. Aby byl otec naprosto jistý, že se mu potomek opravdu ten večer podaří, před samotnou vydatnou večeří si dal předkrm v podobě rybího salátu s třemi krajíci chleba a vrchovatý talíř hrachové polévky s uzeným masem. Náramně chutnou večeři s uspokojením otec dokončil čokoládovým dortem a vanilkovou zmrzlinou. To všechno zapil mohutnými doušky piva, bohulibě si říhnul, hřbetem ruky si utřel tlustou tvář a spokojeně se podíval na manželku Bětku.
 
Oproti svému dlouholetému manželovi byla Bětka hubená jako vyžle, protože byla v jídle vždycky umírněná a dbala na svoje zdraví. Tentokráte s hrůzou pozorovala manželovo neomalené debužírování a jen tiše tenkým hlasem prohlásila: “Pro pána krále, takhle se přežírat Pepo, kdo to kdy viděl. Počkej, tobě bude v noci pěkně těžko od žaludku a nic bych nedala za to, kdyby ses podělal!”
 
Pepa jenom do prázdna mávnul nad Bětčinou temnou věštbou rukou, umaštěné ruce si utřel do trička a svalil se do duchen.
Netrvalo příliš dlouho a zárodek kapitána Poo ve střevech hlasitě chrápajícího Pepy nabýval svou neklamnou podobu.
“Tak to se mnou otec pěkně svedl,” radostně si nahlas řekl   kapitán Poo. “Povedl jsem se mu, zítra budu príma měkkej a to bude panečku v rourách leháro” zakřičel radostně a s hrůzou si vzpomněl na tvrďolína příbuzného, který se jen tak tak cestou potrubím do čisticí stanice propasíroval. Také si v té chvíli s ulehčením uvědomil, že otcem požitá strava nepřipustí, aby se stal tak zvaným “korkáčem”, kterým každé dobře vytvořené poo opovrhuje, protože na “korkáče” čeká těžký osud v míse, ze které se ani po stém spláchnutí nemůže dostat do potrubí. Z toho všeho měl ovšem Poo takovou radost, že v otcově břiše křičel nadšením a to přímo takovým způsobem, že se Bětka vztyčila na posteli a zacloumala Pepou.
 
”Ty prase jedno, ze se nestydíš tohle dělat v posteli. Kdo má s tebou sdílet lože, ty nestydo nestydatej!”
 
Pepa se jenom převalil na druhý bok a pokračoval v chrápání.
 
“Taky by se táta nemusel tak převalovat, vždyť se bouchám do palice,” postěžoval si kapitán Poo. “Ještě štísko, že jsou ty stěny tak měkký,” dodal. Trošku ustrašeně se Poo podíval kolem sebe, jestli na něj někde v otcově potrubí nečíhá nějaké zrádné nebezpečí. Pak se zhluboka nadechnul a vydal se na několikahodinovou, dosti úmornou cestu, při které musel zdolat mnohá úskalí v podobě prudkých zatáček a jedovatých plynů, aby se k ránu dostal k bráně na svobodu. Před ní se pohodlně usadil a jen si přál, aby s ním otec příliš dlouho neotálel nebo aby, nedej pánbůh, táta netrpěl zácpou.
 
Pepa se po noci plné strastí konečně vyškrábal z postele, protáhnul se a suše oznámil Bětce, aby se neopovažovala jít na záchod, protože si tam musí jít přečíst noviny nejdříve on. Zasednul na trůn a sotva otevřel noviny, s rachotem se otevřely dveře a už to jelo!
“Hurááá,” vítězně zařval kapitán Poo a bez potíží spadnul do mísy, z níž byl vysvobozen vodopádem, který ho, nosem napřed, poslal do tmavé trubky. Poo se trošku zachvěl strachy, protože toto byla jeho první cesta, a tak si nebyl tak docela jistý, co ho čeká. Skluz, který nabíral na rychlosti, se mu více a více líbil. Radostně si prozpěvoval, zatímco jel pod otcovým domem a zahrádkou.

 
 
Hladkou jízdu ale náhle přerušilo něco zlověstně tmavého. Poo jen tak tak stačil zabrzdit, aby nevletěl hlavou přímo do chomáče kořenů, které si za léta proklestily cestu do roury. Zde také narazil na promočené noviny, které se společně s plenkou dostaly do náruče kořenů.
 
“Nevzdělanci,” zabručel Poo. “Jako kdyby lidi nemohli používat papír. To se furt šetří a lidem je fuk, jestli nám zablokují cestu,” řekl Poo. “No jo, vono se to kritizuje, ale co když pořád není papír k dostání, zamyslel se Poo a jen díky tomu, že byl v měkkém stavu se mu podařilo, aby se protáhnul kolem plenky.
 
“Já se odsud nemůžu dostat. Nemohl bys mně nějak pomoct, kamaráde,” škemrala uplakaná plenka.
 
“Sorry, holka, nemůžu. Vidíš jak mne proud unááášííí” zavolal na omluvu Poo a oddychnul si, že se mu samotnému podařilo překonat hráz kořenů. Poo se ještě otočil a zařval do tmy ”Počkej na tvrďolína, ten ti jistě pomůže.” Nebyl si však jistý,  jestli ho plenka uslyšela. Bylo mu jí upřímně líto.
 
Šplouch! Aniž by cokoliv čekal, Poo náhle letěl vzduchem a rozplácnul se o stěnu mnohem větší kameninové roury. No tohle mohlo dopadnout velice špatně, pomyslel si kapitán a najednou si všimnul, ze není v rouře sám. Ejhle, kamarádi z okolních domů! Kámoši roztodivných tvarů a barev si vesele plavali, přidávali se jeden k druhému a vykládali si history, za jakých okolností přišli na svět. Kapitán Poo nebyl naivka a hned věděl, kdo mluví pravdu a kdo se chlubí cizím peřím.
 
“A jsou tu mezi námi nějaký pěkný holky?“ zeptal se Poo. Jeden hrozně tlustý kolega mu odpověděl, že určitě, ale že jsou upejpavé a stydějí se, protože  si myslí, že nejsou příliš přitažlivé.
 
Cestou se přidávalo více a více kolegů z okolních čtvrtí a začala zácpa. Nahromadění se Poo nelíbilo. Neměl rád se otírat o někoho druhého, hlavně pak o někoho, koho neznal.
Poo si nevrle stěžoval, jak jsou dneska na tom komunální služby špatně, když nejsou schopny zácpy uvolnit.
 
 
“Pozor, krysy!” výstražně zaječela jedna dáma poo a všichni kolegové, včetně kapitána, propadli panice. Kromě chemikálií jsou totiž potkani úhlavními nepřáteli, kterých je nutno se vyvarovat. Ti totiž v temných stokách, ještě než se poo dostanou do čističky na svobodu, záludně číhají na svoji nejoblíbenější pochoutku. Při masovém požírání poo ještě navíc nechutně mlaskají a smrdí na sto honů.
 
Jen díky tomu, že byl řídký, se kapitán dostal ze šlamastiky a unikl ostrým zubům hlodavců. Smutně zavolal slova povzbuzení méně šťastným kolegům a rychlostí jemu vlastní plaval za světlem na konci tunelu, kde na kapitána Poo čekalo vysvobození.
 
Tentokráte sebou radostně žuchnul do obrovské nádrže, kde plaval s tisíci jinými zachráněnými věcmi. Zde zřízenci obratně oddělovali věci ošklivé od věcí krásných, jakým byl kapitán Poo a on dobře věděl, ze začne nový přelom v jeho krátkém životě, neboť mu společnost dala příležitost stát se pitnou vodou…
 
Ivan Kolařík
* * *
Koláže Marie Zieglerová
Zvukový záznam Ivana Kolaříka - Vyprávění v ČR 2  v pořadu Tisíce příběhů
Zobrazit všechny články autora

 


Komentáře
Poslední komentář: 18.08.2022  14:19
 Datum
Jméno
Téma
 18.08.  14:19 Ivana Látalová
 29.01.  22:20 Ivan
 28.01.  11:21 ferbl
 28.01.  09:15 Von
 28.01.  05:41 zuzka
 27.01.  21:58 Mirek B.
 27.01.  17:54 Blanka K.
 27.01.  11:03 Svtava