Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Největší strach
 
Moc by mne zajímalo, jestli za to, že jsem takový posera mohou geny nebo Karel Jaromír Erben.
 
Možná, že za můj neustálý strach opravdu může můj zrovna tak bojácný tatínek, po kterém jsem tuto vlastnost zdědil. Jeho panický strach se projevil jednou, když jsem byl ještě malý kluk a sjížděli jsme autobusem kdesi v Krkonoších ze silnice dolů. Dodnes si živě pamatuji, jak tatínek silně znervózněl a rudý v tváři jenom mumlal, že nás ten šílenec řidič, který bravurně zdolával vlásenky zatáčky, všechny zabije. Načež hystericky přikázal řidiči, aby okamžitě zastavil a nechal nás vystoupit. Cestující si jistě mysleli, že se táta zbláznil, což si zrovna tak myslela i naše maminka, která se za jeho chování hluboce styděla.
        
A jak za moji bojácnou povahu může básník Erben? No přece svojí strašidelnou Svatební košilí!! Od té doby, co jsem si tuto báseň přečetl, jsem se začal bát tmy a hřbitovům jsem se vyhýbal jako čert kříži. Tmy se bojím dodnes. Člověk nikdy neví, že ano?
 
Já se bál již odmala. Nejdříve, když jsem si hrál s holkama na doktory, že nás někdo uvidí a práskne to rodičům. Ti by zřejmě neuvěřili mým výmluvám, že takto získávám bohaté zkušenosti pro život. Když jsem chodil za školu, tak jsem se bál, že se to provalí a já dostanu dvojku z mravů, za což o mne maminka přerazí vařečku. Tatínek si šetřil pásek na to, až přijde ze školní schůzky. Toho maléru jsem se také velice bál. O trochu později jsem se zase bál, když jsem náruživě tajně kouřil, že to ze mne bude cítit a slíznu to. Zrovna tak jsem se chvěl písemek z matiky a zkoušek vůbec. Můj strach z maturity byl ale oprávněný, protože jsem u ní hanebně propadl. Právě z matematiky.
 
Nejhroznější hrůza mne však popadala při myšlence, že se stane nehoda a já přivedu do jiného stavu některou ze svých kamarádek, se kterými jsme se v košířském lesíčku oddávali slastem milování. Že se tak nestalo, mohu vděčit právě jim, protože když mělo dojít k utužení velkého citu, tak rozumně ucukly! Na to konto jsem se zase bál, že z toho budu nemocný a týden se mně bude špatně chodit, protože to tak prý u mužských bývá.
 
Já vlastně všechno viděl černě. Každý životní okamžik pro mne mohl skončit katastrofou. Ať již jízda autem, vlakem nebo cesta letadlem.

Proto mně uniká, proč jsem se usadil právě v Austrálii, kde na vás číhá nebezpečí na každém kroku. Tato země se může pochlubit těmi nejhroznějšími a nejjedovatějšími potvorami na světě. A to i takovými, o kterých byste to vůbec neřekli. Jo, jděte si pohladit zdánlivě krotkého klokánka. Ani se nenadějete a už vám kopnutím rozpáře břicho. Pakliže máte štěstí, tak vám jenom přední packou uštědří háka na bradu takovou silou, že přijdete s botama od sněhu. Zdánlivě rozkošné kavky vás budou na jaře v době hnízdění nemilosrdně klovat ho hlavy a s nějakou perverzní radostí člověku vyklovnou oči! Proto nosíte na nose brýle, abyste nepřišli o zrak. 
 
Přijít totiž o zrak je veliká smůla, protože máte velikou šanci šlápnout na hada přičemž v cuku letu zcepeníte. To samé se vám přihodí při střetnutím s jedním z děsně jedovatých pavouků, kterých zde máme habaděj. Ti na vás číhají na zahrádce, kde vás, ani když máte dobrý zrak, nic nezachrání. Ještě, že nežiji v Sydney, kterou si tyto bestie oblíbily. Zato však máte velikou šanci, dostaví-li se neočekávaně potřeba, sednout si na obávaného red back pavouka, který, když vás hryzne do zadnice, tak už se v živote nevykadíte. Jenom otrlí hrdinové se dovedou vypořádat s velikou chlupatou tarantulí, která s oblibou žije u vás v bytě a hlavně v autě, kde vám z ničeho nic spadne třeba do klína. Vůbec vás neuspokojí tvrzení odborníků, že tento ohyzdný pavouk není jedovatý a že jenom po vydráždění se do vás může zakousnout. Doma také žijí menší pavouci s bílým zadečkem. Tak ti, když vás kousnou, tak vám způsobí gangrénu, následkem které vám budou postupně uhnívat a upadávat části těla.

Od rána do večera vás polévá pot hrůzou a nespíte v představě, že vás zrádně napadne a bez cavyků sežere krokodýl, právě, když to vůbec nečekáte. Co vás ale nejvíce postraší je, že si vás nejdříve naloží do bahna než si na vás pochutná.
 
Do moře nevlezete, ani kdyby vám platili, protože dobře víte, že nemáte šanci z něho vylézt v jednom kuse. Buďto vás žahne medúza a vy ve strašných bolestech odejdete do věčných lovišť, což pro vás bude milosrdným vysvobozením, nebo vás spolkne pětimetrový žralok, kterými se to tady jenom hemží. Šlápnutí na obrovského kraba, který vám uštípne palec u nohy, zrovna tak dovede znepříjemnit život a vyvolat bázeň. A to se nezmiňuji o tak zvané stone fish, obludné rybě podobné kameni, která na vás číhá na dně, a když na ni šlápnete, tak se už o vašem odchodu na onen svět píše příští den v novinách. Zrovna toto vám udělá krásná malá chobotnička s modrým pruhem, která přímo miluje vyhřívat se v tůňkách na kamenitém pobřeží.
 
 
 
No, a já, člověk, který se bojí takřka všeho, jsem se bláhově usadil přímo zde! A přece toho vůbec nelituji. Během 50 let života zde mne akorát kousnul mravenec a jednou vosa. Těch se ale zato teďka pěkně bojím.
 
 
Ptáte se, čeho se bojím úplně nejvíce? Odpovím naprosto pravdivě. Chvěji se totiž představou, že si po 55 letech na mých skrovných úsporách a penzi zgustne jedna z krasavic, se kterými jsem v mládí radostně laškoval s jejich svolením na mejdanech, protože jsem jim, podle jejich tvrzení, zničil život. Že budou prohlašovat, že tím, že jsem jim láskyplně pohladil zadeček nebo odhalená ňadra, jsou teď psychologicky zdevastované, nemohou spát, sypou do sebe prášky, nemohou se soustředit, vypadávají jim vlasy, rapidně hubnou a nenávidí mužské plemeno. A já už se vidím chudý jako kostelní myš v lochu, kde lepím pytlíky a kroutím hlavou nad tím, jak může být na světě taková nespravedlnost. A uvědomuji si, že všechna ta havěť, se kterou tady spolužiji, je procházkou po růžové zahradě v porovnání s tím, co se nám, většině dědků, může v životě ještě stát. Stačí se podívat kolem sebe. Hrůzou se vám postaví vlasy na hlavě. Pokud ovšem nějaké ještě vůbec máte.
 
Ivan Kolařík
 
* * *
Koláže Marie Zieglerová
Zvukový záznam Ivana Kolaříka - Vyprávění v ČR 2  v pořadu Tisíce příběhů
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 19.10.2018  16:56
 Datum
Jméno
Téma
 19.10.  16:56 Blanka K.
 16.10.  14:58 Von
 15.10.  12:12 Vendula
 15.10.  10:35 Jana Reichova
 15.10.  05:04 Ivan
 14.10.  08:48 ferbl
 12.10.  22:18 Marta
 12.10.  12:32 Bobo -:)))