Kaloráma
Rádi jsme jezdili na víkendy do Dandenong Rangers´. Tato krásná oblast Melbourne na nás tak zapůsobila, že jsme uvažovali si tam v budoucnu zakoupit pozemek. Hledali jsme a viděli tři pěkné pozemky. Ten poslední v pořadí byl úžasný.
Sice byl se spádem, ale měl neuvěřitelný výhled na celý Melbourne a záliv. I když tedy Port Philip Bay byl z velké dálky, stejně jsme byli nadšení. Za krásného počasí byla nejlepší viditelnost. Pozemek v roce 1987 stál $ 27.000 australských dollarů. V té době to byla krásná záloha na domek. My však uvažovali úplně jinak. Měli jsme představy, že postavíme svépomocí domek v kombinaci dřevo, kámen a sklo. Vladimír si nakreslil své představy na papír. Dali jsme jeho hrubé nákresy architektovi, aby nám vše důkladně zpracoval ke schválení úřadů.
Jezdili jsme na naše vysněné místo každou volnou chvíli. Pozemek byl 30 kilometrů od našeho tehdejšího bydliště. Děti si tam vyhrály. Pozemek končil státním lesem, a tak to bylo něco pro ně. Schovávali se jeden druhému a chodili na procházky s Montem.
Sousedi byli velice zajímaví lidé. Soused z levé strany si celý svůj dům postavil sám. Byl nádherný, z přírodních materiálů a hlavně měl charakter. Těšili jsme se na příležitost, kdy budeme moci budovat náš vysněný domek.
Nejstarší syn Daniel, v té době třináctiletý, byl plný dobrodružných nápadů. Chtěl na pozemek, vzdálený od našeho bydliště 30 kilometrů, jít pochodem. Dvanáctiletý David byl pro každou legraci a vždy připravený. My dvě holky – já a jedenáctiletá Dianka jsme odmítly. Nedovedly jsme si představit, že šklapeme 30 kilometrů po betonových chodnících, a silnicích a kopcích až do Kalorámy ležící 350 metrů nadmořské výšky.
Daniel vše tak vyprovokoval, že naši chlapci jednu krásnou podzimní sobotu velice brzy kolem šesté ráno vypochodovali směr pozemek. Vzalo jim to celý den a až za tmy dorazili na určené místo. V té době tam stála bouda na nářadí. Velká nebyla, ale stačila, aby chlapci s tatínkem, umordovaní od chůze, v ní přespali. Druhý den ráno jsem s Diankou pro ně zajela autem. Napřeskáčku vyprávěli, co zažili během cesty a litovali nás holky, že jsme to neprožily s nimi.
Jiný víkend jsme díky naší ignoranci platili velkou pokutu. Byl totální zákaz ohňů. Foukal vítr a bylo strašné horko. Vypravili jsme se na pozemek uklízet. Zapálili jsme vysokou trávu tak, jak se to v Austrálii praktikuje. Nová travička je potom úžasná. Dělá se to běžně, ale ne při zákazech, o kterých sdělovací prostředky upozorňují od rána.
Ani TV ani rádio jsme neposlouchali. Zase tak zlé se nám to nezdálo. Jak tak vypalujeme, náš kouř zpozorovala protipožární služba z pozorovací věže. Netrvalo dlouho a dvě hasičská auta se zapnutými sirénami k našemu úžasu zastavila u pozemku.
Vyběhli hasiči a uhasili naši spoušť. Byli jsme v šoku.
Vysvětlili nám, že kdyby chytl les, co je pod pozemkem, že by to mohlo být osudné a zlé.
V našich zkroušených tvářích bylo vidět, že nejsme žádní žháři. Nic po nás nežádali. Potom jsme se dozvěděli, že pokuty se pohybují od 2000 dollarů i výše podle zkázy atd.
