ZAPOMENUTÉ OSUDY - 5 JAROSLAV KINKOR detektiv
Česká detektivka neměla a dodnes nemá Sherlocky Holmese, ty genie, kteří se zločinem zaobírají jako pozoruhodnou šachovou partií. Je to zřejmě tím, že česká detektivka je ve svých lepších dílech věrna dobré tradici literárního realizmu a čerpá motivy opravdu ze života. To potvrzuje na příklad portrét Jaroslava Kinkora, někdejšího detektiva proslulé pražské čtyřky, později majora kdysi Veřejné bezpečnosti. V době, kdy jsme ho s fotografem Kockem navštívili, byl už ovšem majorem v.v.
Našli jsme ho v nenápadném domku na okraji Prahy. Zahrada, spousta zeleniny. Když jsme zavolali přes plot, narovnal se nad záhonem starý pán a byl to najednou pořádný chlap. Jaroslav Kinkor i se svými osmi křížky se držel zpříma. Říkávali mu "lord pražské kriminálky" a my jsme viděli, proč asi. Tak to je tedy on, bývalé eso. Případ, na který starý pán vzpomíná, není nijak sensační, není v něm ani vražda ani divoká honička; zkušení kriminalisté vám potvrdí, že vypátrat vraha není to nejtěžší.
Stalo se, že jednoho dne volal zděšeně na kriminálku slavný písničkář, pan Karel Hašler: "Mé paní ukradli butony s diamanty, dělejte něco!" "V jaké ceně, mistře?" "Za dvěstě tisíc!" To byly tenkrát velké peníze i pro úspěšného skladatele, a přesto, vědom si své popularity, dával Kinkorovi, který s ním a jeho paní sepisoval protokol, jedovatě najevo svou nedůvěru v dobrou pověst policie. Přesně tohle měli matadoři pražské "čtyřky" rádi ze všeho nejméně. Náušnice s ohromnými diamanty jen tak v kabelce v tlačenici Staroměstské tržnice; paní a pán kteří se cítí dotčeni, že se jich na to všechno vyptáváte. Kromě toho společenské styky, které mohou přinést všelijaké intervence nebo pozvání na kobereček u vrchnosti. A popularita, která sem brzy přiláklá smečku reportérů z večerníků a zvláštních vydání. No těbůh!
Tady nemůžeš dělat žádné ohromující dedukce, tady musíš makat. A rychle! Kinkor vyráží s pomocníkem na obchůzku po známých pražských kapsářích. Tak co, kdepak jsi byl včera a o butonech paní Hašlerové že nic nevíš? Že nevíš, co jsou to butony? Náušnice jako hrom kamaráde a tyhle byly s velkými diamanty. Nevíš ... no dobře si to rozmysli, nebo bude zle, znáš mě!
Dokazovat něco kapsáři, kterého nechytíš za ruku v cizí tašce nebo kapse, to není žádná legrace.
Nakonec zbývá v seznamu jediná neodškrtnutá známá firma, Tanclová. Poslední dobou žila na divoko se sňatkovým podvodníkem Kindlerem, taky předním odborníkem ve své specializaci. Jenomže doma nebyli. Domovnice je viděla naposledy před třemi dny, jak kamsi vlekli hromadu kufrů. Kam to tak mohlo být, neříkali. Ale někdy mluvívali o Klánovicích.
Tak hurá do Klánovic, vlakem; pražská kriminálka nemá auto pro každého detektiva. Pánové Kinkor a Dlask prosmejčili celé Klánovice, ale Tanclová, ani její partner nikde. Ale kdo se ptá, někdy se doptá. Podařená dvojice sem asi vůbec nepřijela, zato vlak vyklopil na nádraží ty kufry a balíky. Ale ještě téhož dne přišel příkaz, aby se kufry vrátily na Masarykovo nádraží. A tam zas měli poznamenáno další místo určení, byla to obec na Litoměřicku. Znovu do vlaku!
Na stanici v té obci už Kinkor zachytil zcela zřetelnou stopu. V hájovně je tu provdaná sestra Tanclové. Hledaná dvojice tady skutečně byla, detektivové je zastihli právě u oběda. První výslech na místě ale nevede k ničemu, ani jeden z páru nesedí před policistou poprvé, jenom chudák hajná je z toho celá pryč, sbírá špinavé nádobí a ruce se jí třesou, prásk, je po talířku. Kinkor je rád, když to všechno konečně posbírá a odchází s tím vedle do kuchyně.
Prohlídka, obvyklá rutina. Skříně, peřiny – nic. Zavazadla a šaty podezřelých, zase nic. Kinkor věří, že je na dobré stopě, ale zatím se nemůže opřít o nic, než o tu víru. A víra už se taky malinko viklá. Ale, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. "Tak, Tanclová, žádné řeči, obléknout, jedete s námi do Prahy. A vy taky!"
Nekonečné výslechy. Hodina za hodinou, Tanclová zvlášť, Kindler zvlášť, pak zase oba dohromady. Oba vědí své: že by se musely na stole objevit ty butony, aby jim bylo opravdu zle. Vypadá to na ostudu, ještě tak aby o tom Hašler složil písničku ... brrrr!
Kinkor se v myšlenkách znovu a znovu vrací proti proudu času. Někde musí být chyba, někde... A najednou to má, hajná přece! Vždyť udělal chybu, kterou by některému mladému detektivovi omlátil o hlavu ještě s patřičným komentářem: pustil sestru podezřelé bez prohlídky s nádobím z místnosti ven! Tak tedy hajná jako poslední naděje. Rejstřík? Má ho čistý. A vypadala docela prosťoučce? Prosťoučce – zkusíme to! Telefon: "Pane rado, potřeboval bych vůz. Na Litoměřicko. Ano já vím, ale to hoří, to jsou ty butony, věřím, že to mám. Ano, ano ... spolehněte se pane rado, děkuji!"
Kinkor pokládá sluchátko a velí svému pomocníkovi: "Ať sem v tu ránu nakufruje ten nový, jak se jmenuje – Salač! Toho ještě nikdo nezná." Vůz zastaví v lese pěkný kousek od hájovny. Zbytek pěšky lesem, jen žádný rozruch. Na dveře už klepe Salač sám. Hajná je nedůvěřivá, už ví své o těch, kteří se jí ptají na sestru. Ale tenhle na fízla nevypadá a mluví taky drobet jinak. Že prý ho ráno pustili z lapáku, že se tam setkal s Kindlerem, kterého léta zná a ten ho posílá se vzkazem: chlupatý určitě ještě přijdou, tak ať hajná ty oringle pořádně schová. I pro ni z toho kouká pár tisíc. Jo a jestli nemá pro hosta něco k snědku, vyhodili ho bez snídaně a od té doby nejedl. Chléb se špekem mu jede. Nedůvěřivost hajné roztává, chlap se na nic neptá, neslídí. Teprve až dojí, děkuje a jen tak mezi řečí prohodí: "Ale jen jestli jste to dobře schovala, paní? Kindler věří, že už to nějak uděláte!" "Buďte bez starosti, mladej!"
"Já vím, ale byl by pech, kdyby vám to vyfoukli. Kindler říkal, že to má mít ohromnou cenu. Že se všichni budeme mít dobře, i mně slíbil, když prej se to podaří. Paní, voni vlezou všude, aby vám to nenašli!"
Hajná už nemá ani za nehet podezření. "Kde to je, tam oni to hledat nebudou", libuje si. Salač se tváří pochybovačně a má to úspěch, hajná se neudrží a máchne rukou k holubníku. Pár minut na to je tu Kinkor, žebřík a honem na holubník, teď, nebo ... butony tam jsou. Oba i s diamanty. Nový výslech v Praze. Tanclová a Kindler se tváří sebejistě, už jen čekají, kdy je odtud pustí. Když je zábava v nejlepším, vyhodí Kinkler butony na stůl a dá od vedle zavolat hajnou.
Pan Hašler, který zprvu sebejistě označil jako skoro jistého pachatele jednoho mladého muže z příbuzenstva, je trochu na rozpacích. Kabaretní písnička z toho nebude.
Tak vidíte, žádný mrtvý, žádné sensační rozuzlení, jenom taková černota, těžká, nevděčná. Kolik takových případů, i daleko složitějších, dovedl inspektor kriminálky až k úspěšnému konci? Ani neví. Bylo jich za ta léta moc. Na příklad "Rastry fotografa Bílého": to už je ale opravdu dávno. Psal se rok 1913, v kanceláři ředitele pobočky Rakousko-uherské banky se konala válečná porada. Předsedal jí sice sám pan generální, ale hlavní slovo měl pan Maus, odborník na padělky. A pak vysoké šarže z pražského policejního aparátu. V jejich rukou kolovala desetikorunová rakousko-uherská bankovka. Pan Maus, ačkoli jeho jméno, přeloženo do češtiny znamená "myš", choval se spíš jako kočka, které se podařilo po delší námaze dostat do svých drápů právě zvlášť chytrou myš. Celý zrovna zářil.
"Jste si naprosto jist, že jde opravdu o padělek?", mnul v rukou desetikorunu šéf bezpečnostního oddělení. "Naprosto, pane rado, omyl je vyloučen".
"Nechcete nám, Maus, už konečně říci, oč opíráte tu svou naprostou jistotu?", poznamenal trochu rozmrzele ředitel pražské pobočky.
"K službám, pane generální ... Tedy papír ... dá se opravdu dost těžko poznat ... ale pro znalce přece jen to jistý signál je ... poněkud tužší ... a taky gramáž, tu jsem překontroloval v laboratoři ... je vyšší. Barva ... všechna čest ... vodotisk ... tomu by se dalo taky málo vyčítat..."
Pochyby pánů, tlačících svá břicha o okraj elipsovitého stoly rostly řadou geometrickou. Maus to viděl; nechtěl je zbytečně dráždit, chtěl pouze ve vhodný okamžik oslnit svým objevem. "Prosím, podívejte se na rub bankovky, kde je nápis DIE NACHMACHUNG DER BANKNOTEN WIRD GESETZLICH BESTRAFT. A pohleďte na maďarský překlad oné věty: Padělání bankovek se trestá podle zákona."
Oči pana generálního se zavrtaly do jazyka, který snad s výjimkou finštiny nemá s žádným evropským jazykem vůbec nic společného. Do slov řeči, která je na mezinárodní výrazy chudá jako Sahara na vodu. Co na ní chcete: pouliční dráha se v ní neřekne ani elektrika, ani tramvaj, ale naprosto nepochopitelně - villamos. Maďarský nápis A BANKJEGYEK UTANZÁSA A TÖRVÉNY SZERINT BÜNTETTETIK, připadal sice řediteli podezřelý, ale spíš jenom pro maďarštinu než pro cokoliv jiného. Pokrčil rameny. "Tak ho porovnejte s textem na normální desetikorunové bankovce, kterou máte v peněžence, uvidíte jednu zajímavost." Ředitel pobočky nebyl nikdy korektorem. Neviděl nic.
"Pánové, na padělané bankovce," začal Maus pomalu a vítězoslavně, div že neslabikoval, "na padělané bankovce chybí nad slovem UTÁNZÁSA, což znamená PADĚLÁNÍ, nad prvním A čárka ... já vím, co chcete říci ... tiskárnu jsem navštívil a zjistil jsem, že matrice, ze kterých se bankovky této serie tiskly, jsou v naprostém pořádku."
"A kolik mají těch bankocetlí, pane Maus?" "Zatím jen jedinou, pane rado. Ale sám víte, že se jich mohou každou chvíli objevit tisíce."
"A váš názor na penězokazeckou dílnu?" "S devětadevadesátiprocentní pravděpodobností pochází tenhle kousek z Anglie, pane rado," odpověděl suverénně Maus.
Válečná porada toho dne rozhodla, aby šéf bezpečnostního oddělení rada Protivenský přeplaval Kanál a zabušil na vrata Scotland Yardu s žádostí o vypátrání pachatele. Vrátil se s příslibem, že angličtí kolegové ... všechno co bude v jejich silách ... atd. Jak se v takových případech říká. Jenže v roce čtrnáctém začala první světová válka a když skončila, nebylo už rakousko-uherské mocnářství a o trochu později nebylo ani rakousko-uherských peněz. Kdo by se staral o nějakou padělanou desetikorunu. Ještě snad tak pan Maus se svou profesionální vášnivostí. Ale kdepak byl panu Mausovi konec!
Jednoho červencového dne čtyřiadvacátého roku přinesl domů Pešl junior divné kovové desky. Sebral je s kamarády z vyschlého vltavského koryta. Ovšem Pešlovi seniorovi se desky pranic nelíbily. Proč, to nevěděl. Měl jen jakési tušení. Desky byly pokryté sítí jemných teček, celou soustavou nějakých čar, moc se to rozluštit nedalo, vltavská voda na tom udělala své, ale podezřelé to bylo. A tak s tím šel na četnickou stanici. "Nějaký rastry, vypadá to jako ... ale to snad ne," předávali si tam desky z ruky do ruky.
Druhý den měl ty záhadné věcičky na stole Kinkor s příkazem zjistit, oč vlastně jde. Inspektor chodil od čerta k ďáblu, vyptával se známých v tiskárnách, ale vlastně věděl čím dál míň. Až v jednom reprodukčním závodě na Smíchově narazil na jistého pana Hrdinu, který si vzal na tu spleť teček a čar pořádné zvětšovací sklo. Po chvíli je přistrčil Kinkorovi pod nos: "Vidíte ty cifry? To je vlastně křestní list toho rastru. Nic bych za to nedal, že se z toho tiskly prachy nebo nějaké ceniny ... Jenže to víte asi sám taky a proto to sháníte, že jo? Kinkor neřekl ani a ani b."Opište si ty čísla. Tyhle rastry vyrábějí, aspoň co já vím, na světě jen dvě firmy. Jedna v Německu, druhá v Americe. A v těch fabrikách by vám taky mohli říct, komu je prodali.
Za 14 dní došla odpověď z Německa. Záporná. Za dva měsíce přišlo psaní z Ameriky.
Americky stručné, o to však věcnější: v roce 1913 jsme uvedené rastry zaslali na adresu: Mister Josef Bily, Photograph, Jung Bunzlau. Inspektor Kinkor si směl tentokrát vzít služební auto; zbytečně. Mister Josef Bílý v Mladé Boleslavi už nežil. Přestěhoval se do Prahy, bydlel v Dejvicích a pracoval v Neubertově tiskárně na Smíchově.
Plán byl jednoduchý. Jeden detektiv s úředníkem, který umí stenografovat, zajdou ráno k Neubertovům, nebudou dělat žádný rozruch, najdou si nějakou záminku a vytáhnou Bílého ze zaměstnání. Naloží ho do vozu a přijedou s ním do dejvického bytu. Tam už na ně bude čekat Kinkor.
Jenže když ti dva přijeli k Neubertovům, Bílý nikde. Zato Kinkorovi na zazvonění neotevřela paní, jak předpokládal, ale sám Bílý. Prý si vzal zrovna ten den volno. Inspektora to vyvedlo trochu z míry. Ukázal policejní průkazku, ale pravý důvod své návštěvy prozradit nemohl. Musel čekat, až přijde kamarád Křížek se stenografem, aby zapsal každé slovo.
Ti dva nešli a inspektor už byl jako na trní. Ale fotograf byl na tom ještě hůř. Pak už to nemohl vydržet: "Pane inspektore, já mám v temný komoře ve vývojce pár desek a jestli je hned nevytáhnu, budu je mít úplně zabetonovaný ... A zoufale se díval na obrovské náramkové hodinky. Kinkor nechtěl být nelida, ale na druhé straně nemohl tušit, co může mít fotograf za lubem. I jeho paní se po něm tak divně dívala. Po chvíli se přece jen rozhodl: "Dobře, ale já tam půjdu s vámi. A tady paní zamkneme pro jistotu v kuchyni" Fotograf přikývl.
Když vešli do temné komory, měl už Kinkor odjištěnou pistoli a snažil se rozpoznat něco v tom mizerném červeném světle. Bílý opláchl ve vodě pár desek a strčil je do nádoby s ustalovačem. Oba si oddechli.
Kinkorovi kamarádi právě dorazili od Neubertů a vypadalo to, že chtějí zbourat celý barák. V kuchyni ječela paní Bílá.
"Objednával jste si v Americe rastry?" "Ano, pánové." Bílá tvář byla v naprostém souladu s jeho jménem. "Hodil jste je do Vltavy?" "Ano, pánové."
"K čemu jste potřeboval ten rastr? K padělání našich bankovek, co? Jen to vyklopte!"
"Ano, vlastně ne, pánové ... našich ne ... to bylo ještě za Rakouska ... udělal jsem si klišé na desetikorunu ... to přiznávám, pánové."
Takhle snadné to snad Kinkor v životě neměl. Víc a víc se ho zmocňoval pocit, že má co dělat s pouhým amatérem. Při prohlídce našli však u Bílého ruční lis, na kterém se padělky daly docela dobře tisknout. To stačilo, aby ho zatkli a aby po nějaké době stál fotograf před soudem. Kategoricky popřel, že by padělal československé peníze. Policie nesehnala ani jediný důkaz, který by otřásl tímto tvrzením. Na otázku, proč se stal padělatelem a kolik falešných desetikorun dal do oběhu, odpovídal se svěšenou hlavou a velikými rozpaky: "Jedinou ... jednu jedinou ... přísahám při zdraví svých dětí ... Chtěl jsem, já vím, že se mi budete smát, dokázat sám sobě, že taky jednou svedu něco pořádnýho. Znáte ten pocit ... léta ubíhají a člověk stále nic, na co by mohl být hrdý..." Fotograf pohlédl ze svého místa na soudce. "Promiňte, já vím, že je to takové zmatené, ale já vám to vysvětlím ..." A pak už celkem souvisle vypověděl soudu o výstavě v roce 1912, kam ho jeden známý vzal s sebou.
Byla to výstava padělaných bankovek. Na tuhle výstavu se každý jen tak nedostal. Pár lidí, kteří s tím měli co dělat, pár prominentů a sem tam nějaký jejich známý. V jedné takové skupině byl i bankovní úředník Maus, vyhlášený specialista na padělky. "Pánové, tohleto je samý majstrštyk," plesalo v něm srdce odborníka. A už ukazoval: toto je čistá vídeňská škola ... a pan profesor, který ji založil, má dneska za sebou asi dva roky, šest mu jich ještě zbývá. A tady ten krásný exemplář je z Francie! To v další vitrínce vytiskli až za mořem. Taky solidní práce. Jenže, když se ta jejich firma dala na dolary, ty se jim tak nepovedly. Zmáčkli je a při prohlídce našli i tyhle naše peníze. Posluchači panu Mausovi přikyvovali a pokorně v duši přiznávali, že oni by ty padělky od pravých bankovek vůbec nerozeznali.
Pak se někdo zeptal, co je na výstavě od nás? Ale to se pan Maus shovívavě usmál. Kdepak z Čech! Tady je přehlídka jen samých těch majstrštyků. Padělky našich padělatelů rozpozná většinou každá hokyně.
Toto pohrdavé vyjádření nedalo panu Bílému spát. Do roka byla na světě jeho desetikoruna! Ke štěstí mu stačila jen ta jediná!
ZAPOMENUTÉ OSUDY - 5
Za 14 dní došla odpověď z Německa. Záporná. Za dva měsíce přišlo psaní z Ameriky.