Poláčkův román Podzemní město nemá souvislou dějovou linii, spíš jsou to obrázky ze života vojáků v zákopech na nehýbající se ruské frontě kdesi na Volyni. Ústřední postavou je až do poloviny románu vojín Maštalíř, který projevuje obchodní nadání i v tomto podzemním městě. Znovu se setkáváme se Štědrým, Wachtlem („v dunivém hlase Wachtla se ozýval velitel hasičské jednoty, zpěvák a piják piva“), Rabochem, starostou města knihkupcem Oktávcem („ještě stále prochází ulicemi okresního města s loveckou puškou, následován křivonohým jamníkem“), správcem Wagenknechtem („dbal toho, aby zákop byl čistý jako ulice v okresním městě“) i ctižádostivým učitelem Králem, teď už poručíkem, poznáváme i nové postavy jednoročáka Bureše, vojína Andrlíka a cukráře Trachtu, četaře Náhlovského, ale taky Habětína, někdejšího zločince, nyní však ve zkarikované podobě jako rakouského válečného hrdinu. Dozvídáme se i o organizované návštěvě vojáků v nevěstinci...
Podzemní město prožil na vlastní kůži v krábnech (z německého Graben = příkopy, zákopy). Původem z Hronova, synovi vyučeného sklenáře a uměleckého malíře skla, který ve Vídni vystudoval obchodní školu wertheimku. Těsně před 1. světovou válkou byl jednou židovskou hronovskou firmou poslán na tři roky do Srbska, kde se v Galéře otevírala textilní fabrika, a tam ho zastihla mobilizace. Narukoval do České Lípy, tehdy německého města, stejně jako rychnovští rekruti i Karel Poláček. Se stejným královéhradeckým plukem v XVI. Marschkumpanie šel na frontu do Ruska a i on tam v Českém a Ruském Malíně v oněch krábnech prožil skoro dva roky. „Jenže pak se dostávali k moci komunisti, na ruské frontě to začalo krachat. Vojáci o sobě věděli, že tam jsou Rusové a támhle Češi, chodili s Rusy ke společné studánce pro vodu.
S kamarádem udělali plakát a šli ho pověsit na dráty u zákopů, aby Rusové věděli, že to krachá. Oni je ale ostřelovali, kamarádovi vystřelili oko, a protože byla příšerná zima, tu noc prožili na místě. Pak kamaráda táhl zpátky, těžce se přitom nastydl, až se dostal do špitálu ve Vladimiru Volynském. Tam prodělal ledvinový záchvat, a protože se to dostalo k srdci, zemřel a dali ho do márnice. On se tam ale v noci pod lajntuchem probudil, měl na prsou modlitební knížku a ruce svázané růžencem, ještě ho mám schovaný. Nahej se z márnice dostal, zabouchal na dveře k jeptiškám, ty řekly, že to je zázrak a ať se jde pomodlit. To odmítl, a protože byl zmrzlý, chtěl do postele a ony – uražené – ho nechaly bez pomoci. Naštěstí přišel německý kněz polského původu, a protože táta byl němčinář, tak se s ním dohodl, farář mu dal napít a zachránil ho.