Felísek z TURISTY
Koncem srpna roku 2003 oslavovali domažličtí turisté kulaté výročí založení svého spolku a pozvali proto na Chodsko přátele ze všech koutů republiky. Dcera v té době brigádničila coby průvodkyně na hradě Švihov u Klatov, vyrazili jsme tedy s manželem a synem do Domažlic ve třech. Zatímco mne chlapi záhy předali partě turistů z Menšíkových Ivančic, abych se s nimi vydala pokořit hřeben Haltravy, sami na kolech vyrazili na tajnou kontrolu naší „náctileté“ Lady. Vrátili se spokojeni jednak proto, že je máma cestou nezdržovala, jednak proto, že prý, jak se zdá, je na Švihově vše v pořádku a v neděli večer se pro dceru máme zastavit… To, že nám tam Lada „ztratila srdce“, to mi zatajili.
„Průvodcárna“ na Švihově je jediná místnost upravená v bývalých stájích, nalepených při hradbách, a v sezoně pojme tolik průvodců, kolik je právě potřeba. Mezi postelemi, batohy a příležitostnými obyvateli se tady snadno leccos přehlédne. Proto jsem zalapala po dechu, když dcera při balení krosny položila důrazný dotaz: „… a už jste se s tátou dohodli, jak to bude s tím psem? Tátovi se moc líbí! A já jsem se do něho zamilovala!“
„Ty chceš sebrat panu Holubovi Jonáše? Toho ti nedá!“ Kolikrát jsem si říkala, že mnozí návštěvníci se na hrad vrací ne kvůli zdejším gotickým interiérům a vodnímu příkopu, ale že je sem asi láká kastelánův Jonáš. Jakmile se ráno otevře brána, už vyhlíží příchozí. A museli byste být hodně otrlí, abyste odolali jeho vyzývavému pohledu, kterým říká: „No, tak už mi hoď ten míček!“ Pokud hru přijmete, bude lítat po nádvoří jako střela, kolikrát v honbě za míčem vysekne i nějaký ten kotrmelec, s úlovkem se vzápětí vrátí a čeká, kam mu jeho hračku zase vrhnete…
„Ne, Jonáše. Felixe, co tady s námi bydlí!“ V tom okamžiku se odkudsi vyhrnula rezavá krychlička, ze které na jednom konci vystupovala sklopená ouška, na druhém pak zatočený „prasečí“ ocásek. Z hubičky tomu vypadlo padané jablíčko, s nímž si zvířátko začalo se zaujetím hrát.
„Panebože, Lado, co to je?“
Doma jsme vždycky mívali černé krátkosrsté jezevčíky. Toho prvního, dlouho předtím, než jsem se narodila, přinesl z pohraničí matčin bratr. Nastoupil krátce po válce sloužit na západní hranici, do území, které bylo tehdy po odsunu vylidněné. Z dřevníku u opuštěné hájovny se ozývalo bědování psa. Pán s sebou čtyřnohého kamaráda nevzal, asi sám nevěděl, kam se poděje. Strýc jezevčíka přivezl domů, dal mu jméno Max. Pejsek i jeho potomci, kteří pak v rodině dědili jednotné jméno Leson, nám přinesli hodně radosti, ale i starostí. To pro svou paličatou povahu. Když se rozhodli pro lov, či pro výpravu za nevěstou, nezastavilo je nic a nikdo. Poslední z Lesonů několik let usiloval o přízeň fenky z rodu irských setrů a neváhal se přitom utkat s jakýmkoli sokem. Obvykle vyhrál, a to pak poraženého na důkaz vítězství ještě pořádný kus od zahrady své vyvolené prohnal. Do pronásledování dal všechno, nevšiml si, že proti němu vyrazilo auto…
Do nového bydlení v paneláku jsme si pak žádné zvířátko nepořídili. Děti dostávaly plyšáky a častovaly nás vyčítavými pohledy pokaždé, když se na některém patře objevil nový čtyřnožec. A tak se manželovi rodiče ustrnuli a já dostala za úkol sehnat na jejich mini zahrádku při domku na druhém konci města psa – nebylo pochyb, že to bude černý jezevčík. Hledaný druh, jak vyšlo najevo, byl velice úzkoprofilovým zbožím. Pomohla náhoda. Mezi paneláky košuteckého sídliště jsem potkala paní, vedle které se kolébala pěkně „oplácaná“ fenka černého jezevčíka. Na moje: „Dobrý den, prosím vás, nebudete mít štěňata?“ vyhrkly dotázané slzy a odpověděla: „Už je máme – sedm!“ Získali jsme tedy k babičce a dědečkovi dalšího Lesona, stejně tvrdohlavého, jako byli jeho předchůdci. Děti brzy poznaly, že pes nebude poslouchat je, ale ony budou poslouchat jeho – tj. budou běhat tak rychle, jak bude chtít on, půjdou tam, kam bude chtít on, a hrát si budou tehdy, když bude chtít on.
Po letech se nám podařilo koupit domek se zahrádkou. Hned první noc pod novou střechou s námi spal nový kocourek Majda. Známá mi ho přidělila slovy: „Máš barák, budeš mít kocoura.“ Na pejska platilo embargo – byl by celé dny sám, jsme zvyklí hodně jezdit, kdo by se o něho staral, Majda – ten si vystačí sám a navíc – Lesona máme u dědy… Dcera dokonce vyhrožovala: „Mámo, jestli si přivedeš psa, já se odstěhuju!“ Panický strach z cizích psů má od chvíle, co na ni nečekaně na chodníku ve městě zaútočila doga. Naštěstí měla doga náhubek, a tak Lada vyvázla „jen“ s modřinou v obličeji.
To všechno mi běželo hlavou při pohledu na zrzavého chlupáčka, který skutečně vypadal jako naprostý originál, vzdálený všem obvyklým psím plemenům. „Lado, ten pejsek přece někomu patří.“ „Nemá nikoho. Přivezl ho Elf, který tu s námi průvodcuje, z východního Slovenska. Prý ho tam našel. Myslel, že zůstane tady, na hradě, ale Jirka Holub už tu třetího psa nechce.“ Bodejť, kromě Jonáše se pan kastelán stará ještě o služebního ovčáka Kleofáše, který má hrad na starost v noci. A protože pan Holub zdědil toulavou krev po jednom ze svých předků, kterým nebyl nikdo jiný než cestovatel Emil Holub, rád v zimě, mimo sezonu, vyráží za poznáním i za sluníčkem do teplých krajin. Jonáš už s ním byl letecky i v Americe. O hrad se pak starají kolegové a těm přece nepřidá další práci.
Chlupáček se vykulil na nádvoří, párkrát se cestou svalil, nožičky měl ještě vratké. „Lado, my si přece nemůžeme vzít psa. Děda a táta mi to už několikrát zakázali. Vždyť ty sama jsi ani psa nikdy nechtěla.“ „Ale Felix je jinej. Toho mám ráda. „Tak ty mi ho tedy domů vzít nedovolíš?“ „Ne.“ Zamířily jsme k bráně. Ladě se v očích objevily slzičky a ze schodů od kanceláře se ozvalo: „Vidíš, nikdo tě nechce. Tak to tě tedy upečeme a sníme.“ Pan Holub přesně věděl, kam zacílit. Z auta dcera dědečkovi zatelefonovala, že si vezeme našeho psa.
Felísek se vešel do dlaní, i larisou vycpaný košíček na ovoce, v němž jsme ho hned druhý den nesli na štěněčí očkování na veterinu, mu byl velký. Pan doktor Böhm netajil údiv a prohodil: „Lišku jsme tady ještě neměli.“
Do zahradního domku vedle garáže už měl probourány „lítačky“ Majda a pejsíček se jimi naučil hbitě prolézat také. První noc, znavený cestou, tady spokojeně v krabici prospal. Hned druhý den však hlava rodiny vyjevila záměr, že pes bude bydlet venku a kolem domku pro něho vybuduje výběh. Dědeček nevydržel trucovat ani čtyřiadvacet hodin a manželův plán přijel (zatím provizorně) zrealizovat. Za to, co na naší zahradě před zraky obyvatel okolních paneláků do večera vyrostlo, by se nemusel stydět ani slavný chovatel koz z Hrabalových Slavností sněženek. Ohrada, velikostí úměrná menšímu stádu, sestávala ze žebříku, drátěných prutů k rajčatům, zbytků lina a ze starých prken, vydobytých z kompostu. Když se manžel vrátil z práce, ani nevečeřel. Odjel do Baumaxu, dovezl dráty a pletivo a přes půlnoc při stolní lampičce v koutě zahrady boural „opičárnu“ a stavěl psí výběh. Nutno podotknout, že z pletiva králičího.
Takový králík nemá důvod ze své králíkárny prchat. Zato psík, který v životě nebyl omezován, se s vězením nesmíří! Ví, že překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Kolik síly musel vynaložit, než pletivo částečně ohrnul, částečně podhrabal, se zdálo být neuvěřitelné. Přitom stačil ještě po vzoru bobrů skácet všechny pruty ostružin, jimiž zahradní domek porůstal. Na řadu přišly skoby. Ty prý pletivo u zemi udrží. Pravda, ani já je rukou nevytáhla. Zato Felísek svými mléčnými zoubky ano a při návratu z práce nás opět uvítal na svobodě. Brzy mu zahrada nestačila a své teritorium rozšířil i na zahradu vedlejší – procedil se pod plotem, kdykoli uznal za vhodné, a na mé prosebné volání odpovídal šťastným vrtěním ocáskem. Nezbývalo než vyčkat návratu sousedů, kteří vetřelce odchytili a vrátili domů. Rozhodli jsme se pro další nutný nákup – pejskovým únikům zabráníme ostnatým drátem! Sežeňte v Plzni potřebný kus ostnatého drátu. S malospotřebiteli se v tomto případě nepočítá.
Přinesli jsme si tedy domů roli se sto metry zoufale sháněného produktu. Z úhledné etikety na nás hleděla kravička, ne nepodobná té veselé ze sýrů. Když drát odolá stádu krav, uhlídá i Felixe. Manžel jím pod plotem obehnal téměř celou zahradu a vyplnil i mezery mezi sloupky a rámy…
Pes bude bydlet v boudě! Opět utopické přání chlapské části rodiny. Zkušený kolega z Kutné Hory říkal: „Chcete boudu, mám jednu luxusní, stačí si pro ni jenom přijet. Ale stejně je zbytečná, protože vzápětí budete mít boudu z celého baráku tak, jako je to u nás.“
Nicméně dědeček boudu postavil. Krásnou! Kobercem vypolstrovanou, se závěsem, aby do ní nefoukalo. Nainstaloval ji dovnitř zahradního domku, tam bude pejskovi dobře. Felix bydlení okoukl a odešel. Za chvíli jsme ho našli na chodbě v podkroví, jak stočený spokojeně spinká v postýlce po panenkách. Z postýlky po panenkách nebylo daleko do postele dcery, případně do mé. Bouda, stejně jako ohrádka, zůstala osiřelá.
Když se u nás objevil na návštěvě původní Felixův pán – Elf, konečně jsme se dozvěděli, jak se s Felixem potkali. Elf trávil část prázdnin toulkami s krosnou na zádech po Slovensku. Na hradě ve Staré Ĺubovni měly průvodkyně mrňavého pejska, se kterým si nevěděly rady. Dostaly ho večer od štamgasta v hostinci dole ve vsi, prý ho našel v lese, kus od rómské kolonie, a ať ho vezmou na hrad, on ho nechce… Hladové, vyhublé štěňátko zhltlo mlíčko, vyspinkalo se, ale co s ním? Elf věděl, že do chebského paneláku se psem nemůže, navíc studuje mimo domov, přesto se ho ujal. Po poradě s místním veterinářem začal Felíska vykrmovat psími granulemi rozpuštěnými v mléce. Týden se ještě s chlupáčkem v náručí pěšky i stopem pohyboval po „cizině“, pak Felíska, schovaného pod sedadlem stopnutého auta, propašoval přes hranice a společně dojeli na Švihov.
Do redakce časopisu TURISTA, který rediguji, jsem si většího psího cestovatele nemohla přát! Felísek se navíc rád nechává fotografovat, ale ještě raději hladit, a to od kohokoli. Vymysleli jsme proto, že budeme společně tvořit dětskou rubriku. Čas od času vyrazíme do terénu, aby pejsek zapózoval před redakčním foťákem. Nedávno v hospodě „U Rumcajse“ v Kbelnici u Jičína, kde jsme připravovali „Felískovo vypravování“ o putování po Rumcajsově stezce, ztichla společnost u vedlejšího stolu, a pak jsme zaslechli: „Hele, to je basenji!“ Na rozdíl od psů basenji, kterým se trochu podobá, náš Felix ovšem štěká. V jeho žilách určitě nekoluje „modrá“ krev značkových elegánů, ale krev východoslovenských voříšků, zvyklých starat se sami o sebe, bojovat o své místo pod sluncem… Přesto se čtenářům líbí. A nejen těm malým.
Možná jsme Felixe zachránili před umístěním do útulku, nebo ještě spíše na pekáč. Je pravda, že při plánování výletů a dovolené teď musíme na internetu hledat ubytování s dodatkem „pobyt s domácím zvířetem možný“ a zároveň je také pravda, že osvícených ubytovatelů přibývá. Tam, kde pejska nechtějí, zkrátka nejezdíme. V denním režimu přibyly povinnosti, ale přibyla i radost. Může být něco hezčího nad oddaná psí kukadla, vítání hned u vrátek, kdy se vám čtyřnožec zprudka vrhne do náruče, aby vám ve vteřině olízal celý obličej a dal tak po psím najevo, jak už se na vás těšil?
Svatava Pátková
* * *
