Děti a psi hned poznají,
kdo je má rád.
(Božena Němcová)
Méďa Béďa
S úlovky leze Béďa pod mou postel dodnes, a já pak odtud potajmu vytahuju kosti, roztrhané papíry, a zvláště ponožky celé naší rodiny, ty má obzvláště rád.
Já jsem s ním začala hrát hru, ale tím jsem si na sebe upletla tak trochu bič. Moc dobře se mu totiž běhalo v mém velkém pokoji po koberci, kde to neklouže. Házela jsem mu tedy hadr či rozšlapanou láhev (byla asi stejně velká jako on) a on se svou kořistí utíkal někam se schovat. Obyčejně pod mou postel. Ještě jsem ho v tom podporovala výhružkami: „Dej to sem, nebo tě chytím ...“ Moc se nám to oběma líbilo. Jenže pejsek rostl. Jednoho dne se rozběhl – a praštil se o pelest – byl totiž už zase o kus větší.
Byl roztomilý, jak štěňata bývají, hravý a nemotorný. Když běžel za předmětem mu hozeným, rozplácl se na podlaze a klouzal jak po másle.
Každé ráno radostně vyskotačil za dobrodružstvím, což byla např. snaha ukousnout mi palec, dostat se do Markovy postele (nezdařilo se, šplh stěnou ještě nezvládl), rozkousat koš na odpadky či se alespoň porvat s hadrem na podlahu. Chytil ho do zubů a mrskal s ním do všech stran s výhružným vrčením. Pak jej přinesl ke mně a chtěl, abych se s ním o něj tahala. Činila jsem to s po těšením, bylo to rozhodně lepší než když svými ostrými zoubky láskyplně navštívil moje končetiny či dokonce ňadra, jak jsem se nad ním skláněla.
Fňukal po mámě, ale rád si vzal nabízené jídlo, mlíčko a vodu. A pak na nás začal láskyplně skákat, olizovat nás a kousat v domnění, že jsme také štěňata, která si s ním chtějí hrát. Předstírali jsme, že to tak je. Dali jsme mu noviny na jedno místo, kam může čurat a kakat a on to vbrzku pochopil. (Podle zvěrolékaře ještě měsíc nesmí ven, dokud nedostane několik očkování, a také je sníh, mráz, takže je to asi dobře.) První večer mu Marek udělal pelíšek v papírové krabici. Pes tam vydržel jen chvíli, poté se vydrápal ven a udělal si své místo vedle Markovy postele pod židlí. (Má ho tam dodnes.)
Přinesl domů nikoli toho prvorozeného světlého ani jeho sestru stejně světlou – obě štěňata krátkosrstá, nýbrž jednu z těch zmíněných černých chlupatých koulí, jak Jana nazvala další dva pejsky. V tašce, na kousku deky, která mu voněla mámou. Hned první večer se u nás v bytě shromáždili Markovi mladí přátelé a přítelkyně, aby oslavili příchod štěněte. A vymysleli mu jméno. Bylo to docela jednoduché. Vypadal jako malý medvídek, takže méďa – Béďa.
A tak se v pátek 29. listopadu Marek vydal na Černý most pro pejska. Naváděla jsem ho na toho světlého prvorozence, protože jsem si pamatovala z mých mladých dob, kdy jsem chodila se psy na cvičiště a zajímala se o psy s „papírama“, že tito jsou silní a stateční. Nicméně jsem souhlasila i s tím, že si svého psa případně vybere sám. Protože Marek měl dost dobrý nápad: „Mami, on každý pejsek potřebuje mít jednoho pána, víš? A já bych se chtěl o něho starat sám.“ Věděla jsem, že budu mít psa stejně velmi často „na krku“, ale odpovědnost může mít Mareček, že?
Pak jsem ještě vyjednávala s dcerou Janou, která se tak vlastně nedávno stala „babičkou“, protože její fena Sára porodila čtyři děti. Byla šťastná, že si vezmeme jednoho pejska, že zůstane v rodině. Já jsem si kladla podmínku, že v případě nutnosti musí ona či její děti, tedy moji vnuci, pomáhat. Vyvenčit psa či se o něho postarat v případě mé či Markovy nepřítomnosti. Slíbila.
„To víš, že ne, vždyť se podívej na jeho matku Sáru, jak pěkně stojí na prahu pokoje a nevstoupí na Janin růžový koberec,“ my na to.
„A nebude mi sem chodit do pokoje?“ pokračoval děda.
„No, a nebude ten pes štěkat?“ ptal se děda. „To víš, že ne, náš pes bude hodný,“ řekli jsme s Markem dvojhlasně, jako kdyby existoval neštěkající pes a jako kdyby to byla nějaká zásluha. (Pěkně jsme dědu „lakovali“.)
Vešli jsme k němu do pokoje jednoho listopadového dne s Markem s jemným oznámením, k čemu jsme dospěli. Myslím, že se mu to moc nelíbilo. Ale bylo z nás cítit, že už jsme rozhodnuti a byli jsme v přesile, dva na jednoho. (Nutno mu přiznat se ctí, že brzy jsme byli tři na jednoho a on to zvládl.)
Bydlíme s mým dvacetiletým synem Markem s dědou. Děda je moc hodný starší pán s kulatým bříškem, který má rád své pohodlí a dodržuje své zvyky. A protože moje maminka, která s ním žila asi třicet let, kromě toho, že byla všeumělkyně (malířka, zpěvačka, keramička aj.), chvala perské kočky, měl k nim děda dobrý vztah a uměl s nimi zacházet. Nikdy však nezažil to potěšení mít doma psa. A tak se toho trochu bál.
Jenže hra se mu líbí i venku. Zatímco Marka poslechne téměř na slovo, u mne respektuje: počkej, pustím tě z vodítka, jdeme za pejskem, hele, klacíček, ale rozhodně nebere vážně povel: ke mně. To se na mně podívá lišáckým výrazem a hraje: hele, chyť si mne. A letí přes silnici, což je právě to, čeho se nejvíc v té naší strašné ulici plné náklaďáků, bojím. Naštěstí je ochoten běhat za mnou, takže když nastane takovéto nebezpečí, vrhám se do ulice za ním, musím ho předběhnout a pak už je zažehnáno.
Hned v prvních dnech jsme usoudili, že je Béďa pes inteligent. Když měl prázdnou misku s mlékem nebo s vodou, vzal ji do zubů, přinesl ke mně nebo k Markovi a strkal nám jí do rukou či do nohou. Nikoli dědovi. Pochopil, že děda je nějak mimo naši smečku.
Děda to měl s Béďou v prvních týdnech také těžké. Nejdřív na něho nerad šlápl a Béďa kvílel jako malé dítě. My s Markem jsem se zlobili. Báli jsme se, že by mu svou těžkou váhou mohl ublížit. Ale pak si děda dával pozor, šoural se s bačkorami po bytě pomalu, pomaloučku. A na Béďu dělal: kšš, kšš a mával přitom rukou jako když odhání obtížný hmyz. Na to pes koukal pobaveně, hned však pochopil, že ho děda nechce mít ve svém pokoji. Ale proč mě, takové milé a chytré štěně nechce, nemohl pochopit a tak za účelem zjištění důvodu vnikl dědovi do pokoje a aby to zdůraznil, vytáhl mu z tašky kapesník, mával s ním s vrčením na všechny strany a jakoby říkal: já to roztrhám, já ti dám, mě odmítat! Vždyť já jsem kamarád, tak proč ty ne? V této situaci nepomáhalo dědovo kššš, kšš ani moje či Markovo volání. Pejsek běhal s kapesníkem v tlamě po pokoji a chechtal se: chyťte si mně. To jsme celkem lehce zvládli, byl malý, vážil tak tři až pět kilo, takže jsme ho ulovili a odnesli.
Tyto legrácky Béďa předváděl téměř denně a tak si děda na psa začal zvykat. Říkal mu Béďo, Beďucho a občas ho i pohladil. Také byl ochotný mu ohřát jídlo, když jsme my s Markem nebyli doma a dolít mu vodu do misky.
S Markem jsme si řekli, že musíme od začátku zabránit tomu, aby na nás pes loudil jídlo. Hezky se to říká. Jenže odolejte smutným psím očím, které říkají: hele, ty si tady baštíš a mně nedáš? To jsi kamarád? Víš jak je mi smutno, když se dívám, jak ti chutná? A mně nic?
Marek byl tvrdší, já měkčí. Marek je v současné době na civilní vojenské službě. A v báječné společnosti. V Divadle v Celetné. Dělá tam kulisáka i osvětlovače. A sem tam si i něco zahraje. (Celá naše rodina byla odjakživa, je, i bude nadále, trochu šáhnutá kumštem.) A divadlo má také zájezdy. To znamená, že Marek odejde z domova v devět ráno a vrátí se ve tři v noci. Občas bere zvíře s sebou do divadla, ale někdy se to nehodí, tak se starám já. Když ráno vstanu, dám si jogurt. A pejskovi dám taky, moc mu chutná. Pak s ním jdu ven a nastává další obřad, koupení „houstičky“. Nejdřív se vyvenčí a pak jdeme nakupovat do blízkého krámku v naší ulici. Pes čeká venku a když vyjdu z krámu, dostane kus housky. Normálně ho vůbec nějaká houska nezajímá, ale tady ano. Skáče a chroupe ten svůj kousek housky jakoby to byl ten nejlepší steak.
Ale to jsem předběhla. Chci se zmínit o tom, jak náš pejsek začal chodit ven. Bylo v prosinci kolem Vánoc a byl sníh. Olizoval ho a opatrně našlapoval. Koukal se na stopy svých pacek a asi se divil, co to je. Pak se rozběhl a uklouzl. Zase se divil, co se to děje. Velice rozrušen byl padajícím sněhem. Chytal vločky do tlamy a skákal po nich. Poprvé ve svém životě se mohl rozeběhnout ve větším prostoru než v pokoji dvacet metrů čtverečních a navíc zastavěných nábytkem. Vypadal při tom rozeběhnutí skutečně jako malý medvídek. Chlupatý světlý zadeček se mu přitom kolíbal ze strany na stranu, packy klouzaly tu po sněhu, tu po blátě. Moc se mu venku nelíbilo, šťastně se vracel domů. Také hned nepochopil, že venku znamená záchod. Noviny pod stolem v kuchyni měly každý den svou nadílku.
Když jsme venku potkávali jiné pejskaře, ptali se na plemeno. „No, je to asi skotský ovčák,“ říkala jsem, „ale nejsem si jistá,“ dodávala jsem. – „To je určitě kavkazský ovčák,“ říkal jeden. – „To vypadá na leonbergra,“ říkal druhý.
„Hele, malý ovčáček, že,“ říkal třetí. „Není to náhodou kolie?“ ptal se další. „Teda, pani, ten má velký packy, ten vám ještě vyroste,“ předvídali mnozí. A Bedřich skutečně rostl. Každý den. Mezitím získával zkušenosti. Sníh venku se změnil v břečku. A v té se báječně rochnilo. I když víme, že štěňata se nemají koupat, po návratu domů musela následovat vana a sprcha. Pak jsme ho zabalili do té růžové miminkovské deky, ve které byl přinesený od mámy Sáry, aby se zahřál a uschl. Počasí bylo proměnlivé a přišel mráz. Už jsme chodili s psiskem ven každý den několikrát, aby si zvykal. Vesele se klouzal po ledu s roztaženými předními packami a bradou řídil. Sem tam se mu už podařilo se i vyčurat.
A ledy a sněhy roztály. Zazpívali první ptáčci. A nejen zazpívali. Oni si i ti kosáci sedli do trávy a hýbali se! Béďa byl z těch divných jiných „pejsků“ celý štajf. Rozeběhl se za nimi, aby si s nimi pohrál, ale ouha, oni mu utekli někam nahoru, no tedy, páni, to je nevídané!
A taky potkával na venčení, především na blízké psí loučce, plno potenciálních kamarádů. Jenže, buď byli už moc staří a nechtěli si hrát, nebo byli moc velcí a jejich packy dopadající na jeho záda byly moc těžké, nebo, což se stalo nedávno, byli naopak moc malinkatí. Jako to štěňátko, velké asi jako moje bota, na které zase Béďa položil svoje tlapky v provokativní výzvě „pojď si se mnou hrát“. Ratličí štěňátko bleskurychle zhodnotilo situaci a skočilo skrz plot do hájemství holešovického Telecomu. Bedřich sice reagoval také téměř bleskurychle, ale už neodhadl velikost plotových děr. Proskočil plotem za svou kořistí, ale uvízl chycen za pánev a zadní nohy. „Au, au, au, joj, joj, co se mi to tak hrozného děje,“ řval hystericky do světa a mrskal zadníma nohama v marné snaze se osvobodit. Ratlíček se zatím chechtal a strouhal mu mrkvičku. Já jsem Béďu vytáhla zpátky a snažila jsem se ho poučit, že nemá lézt do každé díry, která se mu naskytne.
Chodila jsem s Béďou, když byl Marek ve službě, i vyřizovat různé záležitosti. Vždycky, když jsem ho přivázala venku, způsobně seděl a čekal. A tak jsem s ním šla jednoho dne v Holešovicích nakoupit. Před obchodem však nebyl žádný pevný bod na uvázání zvířete, jen jakési zábradlí, zapuštěné mírně do země, které tu zůstalo po opravě chodníku. Zkusila jsem s tím pohnout, zdálo se to pevné a tak jsem tam psa uvázala. Samozřejmě s pokynem: Buď hodný, zůstaň, koupím ti masíčko. Vzdálila jsem se od něho jen asi dva tři metry, když trhl zábradlím, strhl jej na sebe, strašně se uhodil a lekl a hnal se i s ním do vozovky mezi auta, směrem k domovu. Přitom šíleně naříkal. Vyběhla jsem z krámu a viděla, jak pes běží ulicí, za sebou táhne železné zábradlí a řve. Vrhla jsem se za ním. Chytla jsem zábradlí, upadla jsem a byla jsem spolu se zábradlím tažená naším tříměsíčním štěňátkem mezi kolejemi Osadní ulicí. V tom přiskočil jeden pán, co čekal poblíž na tramvaj, která naštěstí nejela a zábradlí přišlápl. Pomohl mi vstát. Já jsem odchytila psa, hladila ho a utěšovala a pánovi jsem do ruky s díky vrazila to zábradlí.
Byl to odstrašující zážitek a už s Béďou od té doby nechodím nikam nakupovat, kromě krámku před naším domem, kde je zvyklý čekat na „houstičku“.
Mám na nohou i na rukou spoustu stop po Béďových ostrých zubech. Desinfikuji si je kysličníkem, zlobím se na něho, ale stejně neodolám a táhám se ním denně o hadr, o klacík či pet láhev, čímž se nutně musím potkat s jeho zuby.
Už se naučil v noci spát, ale jakmile se něco, či někdo brzy ráno doma pohne, vyskočí jak čertík z krabičky a žádá si venčení. Tedy teď, když už pochopil, že má záchod venku. Bývá to kolem šesté a já na rozdíl od Marka, který chodí spát k ránu a tedy prospí celé dopoledne, ještě rozespalá hodím na sebe něco co mám na blízku a vyběhnu s ním ven. Kromě „vyvenčení“ mu házím klacíky, nebo ho nechám si hrát s dalším psiskem, žádoucím vzruchu a pohybu. Zjišťuji, že je to docela příjemné, vyběhnout ráno ven a vítat přicházející den.
Ještě před venčením však nastává ranní vítání. Spočívá v tom, že když Bedřichovi otevřu dveře, vrhne se na mě, jako bychom se neviděli dva měsíce. Skáče, kvičí, kouše mě, olizuje, dává hubičky, vrhá se na záda a vystrkuje bříško k pošimrání, To všechno v tak závratné radostné rychlosti, že jeho milostné návrhy nestačím naplnit. Naštěstí je mu to fuk. Hlavně, že mě má chvíli pro sebe a že pak jdeme ven. A po návratu? Ještě lepší. Když Mareček spí dál, dám psiskovi snídani. Následuje další série radostí a po ní výzva „pojď si hrát“ („nebo uvidíš!“). Pět minut po jídle se o něj dostaví přebytek energie a zdravé psí agresivity, která chce ven. Taháme se o hadry, boty a pet lahve, o klacíky, které si předtím přinesl z venku, dupeme a skáčeme po bytě a řveme. Zatímco on bojovně štěká a vrčí s dalšími výzvami k boji, já křičím: nech už toho, musím dělat také jiné věci než ti házet blbosti po bytě, musím jít do práce, víš, musím něco napsat, musím ... ach jo, proč pořád něco musím...
Eva Střížovská
Eva Střížovská zpěvačka a publicistka. Léta psala pro hudební časopisy, v roce 1990 začala vydávat vlastní čtrnáctideník, později změněný na měsíčník – Český dialog. Jeho zaměřením je dialog s Čechy v celém světě. Živý zájem čtenářů dal vzniknout i jeho živé podobě – Mezinárodnímu českému klubu, jehož je Eva Střížovská předsedkyní.
Prvního psa měla v pěti letech, jmenoval se Tobík a byl to velice chytrý ratlík. Uměl jít například každé ráno s malou bandičkou v malé tlamičce jít koupit mléko. Po Tobíkovi, který zahynul pod koly auta, když běžel za psí slečnou, přišel bílý špic Jupík a pak další psi, kočky a zvířata, o kterých autorka píše v knížce i svém mládí.
Děti a psi hned poznají,
„Hele, malý ovčáček, že,“ říkal třetí. „Není to náhodou kolie?“ ptal se další. „Teda, pani, ten má velký packy, ten vám ještě vyroste,“ předvídali mnozí. A Bedřich skutečně rostl. Každý den. Mezitím získával zkušenosti. Sníh venku se změnil v břečku. A v té se báječně rochnilo. I když víme, že štěňata se nemají koupat, po návratu domů musela následovat vana a sprcha. Pak jsme ho zabalili do té růžové miminkovské deky, ve které byl přinesený od mámy Sáry, aby se zahřál a uschl. Počasí bylo proměnlivé a přišel mráz. Už jsme chodili s psiskem ven každý den několikrát, aby si zvykal. Vesele se klouzal po ledu s roztaženými předními packami a bradou řídil. Sem tam se mu už podařilo se i vyčurat.