Divokým Kurdistánem (1/2) Snad někteří z vás četli ten stejnojmenný román Karla Maye o dobrodružné cestě Kara ben Nemsiho touto divokou, hornatou částí dnešního severního Iráku. Na ten jsem si vzpomněl i já, když jsem se v roce 1974, v rámci své funkce v podniku zahraničního obchodu Polytechna, octl na několik týdnů v těchto končinách Středního Východu.
V posledních neblahých letech tato oblast vstoupila do vědomí celého světa zejména tragickým osudem kurdské vesnice Halabdža, jejíž obyvatele nechal vyhubit plynem despotický Saddám Hussain. V době, kdy jsem tam zažil následující příhody, však tam byl relativní klid, i když na pozadí napětí, které panovalo mezi bagdádským režimem a jakousi kurdskou polosamosprávou.
V rámci kontraktu našeho podniku s iráckým generálním ředitelstvím úřadu Roads and Bridges, pracovala skupina geodetů a inženýrů tehdejšího pražského ústavu Pragoprojekt na vytyčení silniční trasy z obce Taslooja do Derbendi Khanu, k přehradě na řece Sirwanu, která v dolním toku mění své jméno a je z ní Diyala. Trasa měřila asi sedmdesát kilometrů a vedla nad Sulajmánií po náhordní rovině pohoří Hazar Mard. Skupina byla ubytována na trase zpočátku ve stanech a posléze ve zděném objektu v cílovém místě.
Můj úkol byl ryze obchodního a logistického rázu, ale přesto, anebo právě proto, jsem značnou část svého pobytu trávil v terénu. Obchodní oddělení naší ambasády mi dalo k dispozici postarší ruskou Volhu, kterou jsem „pendloval“ mezi zákazníkem v Bagdádu a Sulajmanií. Měla za sebou již takřka astronomický počet kilometrů, ale pořád jezdila, i když se musela startovat přiložením šroubováku na kontakty startéru a baterie, a spotřebovala na sto kilometrů přes dva galony benzinu. Nu, jiné vozidlo nebylo k dispozici a tak jsem se s tím smířil a nakonec jsme si oba, ona i já, na sebe zvykli a nedělali si navzájem žádné potíže.
Jednou, před další cestou na trasu, jsem byl na obědě v rodině delegáta našeho podniku, když přišla řeč také na mou druhou lásku, rybaření. Také on se přiznal k této vášni a po vzájemném vyprávění různých zážitků a historek, mi při odpolední kávě povídá:
„Člověče, když jsi taky rybář, tak si zkus cestou zachytat. Po cestě můžeš v Diyale a tam nahoře jsou potoky plné ryb. Prut ti rád půjčím.“
„Děkuji, Pavle, ale obávám se, že nebudu mít tolik času a, ostatně, jak je to tu s povolením?“ ptám se.
„Žádné nepotřebuješ, to se tu nevyžaduje“, ujišťuje mne a podává mi prut s navijákem, brašnu s vlasci, háčky a vezírek na úlovky, „užij si to a přeji „Petrův zdar!“ loučí se přítel a přidává ještě plechovku vařené cizrny jako návnadu.
Druhý den vyrážím brzo ráno, ještě za relativního chládku, na sever. Asi po dvaceti kilometrech za Bakubou zastavuji na břehu řeky Diyaly a chci poprvé zkusit rybářské štěstí. Jenže smaragdově zelená a čistá voda tu běží příliš rychle, než aby se tu dal uplatnit jakýkoliv způsob lovu, pro nějž jsem vybaven. Proto se ani o nic nepokouším a jedu dál.
Pokračuji přes Abu Sida, Mukhdanii a Sadii, v Jalawle pak přejíždím most, přes nějž vede společně se železnicí i silnice, a teprve po dalších padesáti kilometrech se řeka trochu zklidňuje. Sjíždím ze silnice na břeh a těším se, že si konečně trochu odpočinu. Slunce pálí, je pěkné vedro, a tak se svléknu do plavek, abych se ochladil v té zelené vodě, která láká svou čistotou a chladem. Je to opravdu rajský pocit, ale plavat proti proudu se nedá, takže se podvoluji a nechám se volně unášet, abych se po několika desítkách metrů vyškrábal na dosti příkrý břeh.
Konečně vyndávám a sestavuji nádobíčko, navlékám kuličku cizrny a nahazuji do proudu. Prut je podepřen jedním kamenem a druhým zatížen a trčí pěkně nad hladinu, takže mohu dobře pozorovat jeho špičku, protože žádné čihadlo v brašně není.
Usadil jsem se ve stínu auta, snědl malou svačinu a několik fíků, zapil studenou vodou z galonové termosky a trpělivě čekal. Mezitím čas dosti pokročil a stále žádný záběr, přestože jsem návnadu několikrát přehazoval, tu dál, tu blíže břehu. Zkusil jsem bobuli nahradit živým sarančetem, ale opět bez úspěchu. Konečně mi došla trpělivost a pohled na hodinky pobízel k odjezdu.
Sbalil jsem tedy fidlátka, oblékl se, nastartoval šroubovákem a sedl za volant. Zařadím a chci se rozjet, jenže ouha! Kola se točí, ale pohyb dopředu žádný. S každým novým pokusem zapadá vůz čím dál hlouběji do písku a drobných oblázků. Zanechávám dalších pokusů, které by situaci jen zhoršily a padá na mne strach, co bude dál.
Jsem na dosti opuštěném místě, kde není příliš bezpečno ani ve dne, natož v noci, která mne tu dozajista čeká. Na silnici je jen nepatrný provoz, už více než hodinu neprojelo kolem žádné auto. Sedám si na balvan u silnice a čekám. Nic jiného mi nezbývá. Je už skoro šest hodin a přede mnou je do Sulajmanie ještě dobrých devadesát kilometrů, navíc přes vojenský kontrolní bod v Derbendi Khanu, kde člověk nikdy neví, zda bude puštěn dále. Mám sice patřičný glejt od Roads and Bridges, ale při cestě v noci může být všechno jinak.
Konečně se něco blíží, a tak vstávám a zdvíhám ruku, ale vozidlo se mi obloukem vyhne a jede dál. Bylo to auto irácké armády s nějakým důstojníkem a odtud lze jen těžko čekat pomoc. Vojáci jsou na kurdském území krajně opatrní.
Takže čekám dalších čtyřicet minut a náhle se za zatáčkou objeví náklaďák a na moje znamení zastavuje. V kabině sedí dva Kurdové ve svých typických kalhotách, s dýkami za pasem a kalašnikovy vedle sebe. Z korby na mne hledí další čtyři bojovníci a pozorují můj „rozhovor“ s těmi dvěma v kabině. Anglicky nemluví, a tak alespoň zdravím v kurdštině: „Roš baš, kaka!“(něco jako dobrý den, bratře) což jsem pochytil od našeho kuchaře Matluba, a uplatňuji alespoň svoje znalosti arabštiny a hlavně ruce.
Chlapi pochopili, oč jde, zvláště když jeden z nich sešel se mnou k uvězněné Volze. Seskočili z auta, odházeli písek zpod kol a spojenými silami jsme vytlačili ten vehikl na pevnější místo. Počkali, až jsem vyjel na silnici, podali mi postupně všichni ruce a chtěli odjet.
„La, la azizi, dakeika“,*) volám na ně a mávám pětidinárovkou. Ale oni jen vrtí hlavou, smějí se a odmítají peníze. Jen jeden z nich volá „Moi, aku?“**) Chápu, chce vodu, a tak vyndávám z vozu nádobu s vodu. Všichni se napijí, nasednou na auto, zamávají mi a jsou pryč.
Spadl mi kámen ze srdce a šťastně startuji směr Derbendi Khan, kde projíždím bez problémů check pointem a po nějakých padesáti kilometrech již parkuji před hotelem As Salaam v Sulajmanii. Po večeři a zápisu do deníku šťastně uléhám k zaslouženému odpočinku.
Ráno, hned po snídani, vyrážím do tábora našich geodetů. Cesta vede za městem přes široký potok, skoro říčku. Protože mám času dost, zastavím u cesty, připravím udici a už stojím na břehu. Tok je tu přehrazen jezem, takže nad ním je voda dosti hluboká s mírným proudem. Doplňuji udici kusem korku jako splávkem a nahazuji doprostřed přehrádky.
Voda plyne pomalu a splávek vyrobený z kousku suchého rákosu se již již blíží k přepadu, když tu najednou prudce zmizí pod vodou. Okamžitě zaseknu a už ho táhnu. Říkám „ho“, protože je to ryba, připomínající našeho tlouště. A je to pěkný kousek, přes čtyřicet čísel. Ukládám ho do vezírku, který jsem ukotvil kusem dřeva do hlinitého břehu a líčím novou bobuli. Nahazuji, a v tu ránu druhý záběr a druhý „tloušť“na udici. Následuje za svým kamarádem do síťky a udice už je znovu ve vodě. Tentokrát nic nezabírá, a tak pouštím návnadu po proudu až k hraně jízku a znovu nahoru a znovu po proudu.
Mezitím se na druhém břehu shromáždilo několik dětí, většinou kluků, kteří na mne volají a ukazují na něco na mé straně. Nerozumím, a tak na ně jen zamávám, ale najednou slyším, že ryby ve vezírku sebou poplašeně mrskají až se čeří bahno. Dojdu k nim, vytáhnu síťku a v tu chvíli chápu, co na mne ti kluci volali. Na vezírku visí dva krabi, kteří asi dostali na můj úlovek chuť. Tehdy jsem ještě netušil, že existuje také sladkovodní druh těchto korýšů. Oba drzouny jsem hodil pod jez, ryby v síťce zpět do vody a měl jen tak tak čas vytáhnout ještě dalšího, čímž se doplnil stav ve vezírku na tři kousky.
V tu chvíli ke mně přišlo několik dětí z druhého břehu a z jejich brebentění jsem pochopil, že prosí o ty moje ryby. Protože jsem ale měl se svou kořistí jiné úmysly, nahodil jsem ještě jednou a dal jednomu z těch kluků prut do ruky. Vzal ho, za smíchu ostatních, váhavě, ale očividně rád. Přitom jsem na něj klidně mluvil česky a ukazoval, co má dělat, až ryba zabere a jak ji dostat z vody. Sice nerozuměl, ale jistě pochopil, protože když k tomu po malé chvíli skutečně došlo, zasekl a rybu dostal šikovně na břeh. Háček jsem vyndal sám a úlovek podal klukovi, který jej s díky popadl a šťastně uháněl, s hordou ostatních v patách, kamsi domů.
Zabil jsem všechny tři ryby, sbalil nářadí a vyrazil k horskému sedlu nad Sulajmanií, kterým vedla cesta do tábora našeho týmu. Dorazil jsem tam po hodině jízdy se skoro uvařenou Volhou, která přes svůj technický stav to hrozné stoupání statečně vydržela.
Kuchař ryby po arabsku (jako masgoof) u ohně pěkně opekl a kolektivně jsme je snědli. Doufám, že se stejnou chutí zblajzl svou rybu i ten malý kluk, jistě pyšný, že si ji sám chytil.