Do třetice radosti více 1/2
TAK! A můžete si říkat, že to tady už bylo dvakrát, ale nemůžu si pomoci, mám radost, že je to potřetí a chci se o tu radost s vámi podělit.
Hurááá, mám hnízdo, ani to nemusí být čapí, i když komín by to unesl. No, úplně zadarmo taky není, protože coby „dotátor“ (odvozeno od slova „dotace“) jsem celou zimu krmila a dále přikrmuji dvě početná hejna sýkorek koňader a vrabců, jejichž přesný počet se nedá kvůli neustálému hopsání a přelétávání zjistit. K nim patří jedna hrdlička zahradní s občasným kamarádem, dále párek sýkorek modřenek, občas červenka, hýl a byli tady taky několikrát krásní žlutozelení ptáčci velikosti vrabce, nejspíš zvonci? A pochopitelně taky několik kosů a kosic, kteří se cpali a cpou stále, protože ořechy už došly, ovesnými vločkami, o které se s nimi dělím, mám je taky ráda v jakékoliv podobě. Vypozorovala jsem, že jsou to pěvci nesnášenliví, vyhánějící drobné ptactvo z okolí bohatě posypaného a dokonce i z velkého krmítka.
S přibývajícími teplými dny začaly souboje žlutých zobáků o hranici působení – tohle je moje a ty se kliď! Jako kdyby zahrada nebyla dost velká pro všechny. Stalo se, že měli oba „rytíři v plné zbroji“ co dělat, aby mne nenabourali, když jsem nečekaně vyšla na dvorek právě jim do cesty, zatímco oni rychlostí stíhaček se zobáky dokořán, vydávajíce nelibé skřeky, bojovali kdo s koho.
V té době jsem už několik dní pozorovala kosici, jak bedlivě zkoumá oba truhlíky na kotci, pro letošní zimu pěkně vystrojené stylem „co zahrada nabízí“. Vsadila bych se, že je to ta loňská, která poučena, že udělat hnízdo hned na kraji, kde se není kam schovat před nepohodou, větrem a sluncem, si našla místečko ze všech stran pěkně kryté.
Tak jsem si dnes donesla prastaré štokrlátko a pokusila se ukryté hnízdečko vyfotit. Je krásné, hluboké, budoucím kosátkům přesně na míru. No řekněte sami…