KAPKY ŠTĚSTÍ A NADĚJE
Ukázka z románu, který vychází k 70. výročí konce války v nakladatelství Brána a zachycuje autentické příběhy židovské rodiny z doby německé okupace v Polsku. Někdy stačila kapka, kapička štěstí. Takové ale většina neměla.
* * *
SVĚT VZHŮRU NOHAMA
V březnu jednačtyřicátého, přesně podle Horstovy předpovědi, bylo za Vislou ve čtvrti Podgórze na jihu od Kaziměře otevřeno krakovské ghetto, další po Pjotrkově, Lodži a Varšavě, jedno z pěti největších v takzvané Generální Gubernii. Mělo rozlohu dvaceti hektarů a zahrnovalo zhruba patnáct ulic. Bylo ohraničeno ostnatým drátem, ale to nestačilo a už za měsíc byla zahájena stavba vysoké zdi v podobě židovských náhrobků. Tak jako jinde, byly i zde všechny dveře a okna na árijskou stranu města zazděny nebo zamřížovány.
Jednoho dne se Maya vrátila domů a našla už jen prázdný byt, převrácený nábytek a věci prohrabané a rozházené dokola po podlaze. Odstrčené nebo převrácené byly i skříně. V předsíni ležela jedna matčina polobotka, špičkou mířila ze dveří.
Maya stála bezradně vprostřed pokoje, neschopná rozumně uvažovat. Svět se převrátil vzhůru nohama, všechno se s ní protočilo, cítila se vypleněná a slabá. Přitáhla si židli, která tu stála překocená trnožemi vzhůru, ale nesedla si, nýbrž padla jako podťatá.
„Neboj se, už nepřijdou,“ říkal hlas.
„Ale můžou, oni můžou všechno,“ odporoval druhý.
Vyskočila a vyběhla z pokoje zbrkle a bez ohlédnutí. Nákup, jednu hlavu karfiolu a půlku chleba, nechala v tašce zemi. Chleba byl jen nakyslý z brambor, přesto si to dodatečně trpce vyčítala, ale strach byl v tu chvíli silnější a za nic na světě by se nevrátila. Nezavřela za sebou. Běžela ze schodů o zlomvaz, koutkem oka však přece zahlédla, že všude to vypadá podobně, dveře dokořán, byty vypleněné a prázdné.
Ne, všechny ne. Když vyběhla ven na dvorek, uslyšela z okna sklepního bytu třaslavý pláč. Ze dvorku vedly ještě tři čtyři schody dolů, má – nemá? Kradla se k oknu jako zloděj...
Tak se dověděla, že přijela černá limuzína se dvěma muži a hned za nimi náklaďák s muži v uniformách. Prohledávali i trouby v kamnech a pak vyváděli všechny patro po patru jednoho po druhém, v poklusu a s rukama nad hlavou. Za neustálého pokřiku a nadávek je naložili a odvezli. Kam? Stará paní bezradně pokrčila rameny.
Co kdyby se vrátili? A proč ne? Oni můžou všechno...!
Prolétlo jí to hlavou jako blesk. K Malwině do Grodské na kraji Krakovského rynku na druhé straně města doběhla zchvácená a bez dechu, ale na dveře klepala marně, zůstaly zavřené. Co teď? Seděla přikrčená v koutě o patro výš, tiskla se při každém šramotu k vlhké zdi a čekala, až – a zda vůbec se Malwina vrátí domů. Co když se něco stalo a odvedli i ji?
Malwina právě končila směnu v chudinské vývařovně pro židovské děti, když jim stroze oznámili, že tady jejich práce končí. Vlastně mohli být rádi, že to prošlo tak jednoduše. Pomáhat Židům nebylo žadoucí. Možná se už také něco doslechli o organizování finančních sbírek na pomoc rodinám zatčených a docela dobře je mohli všechny sebrat, zlovůle moci neměla hranice.
Malwina si jako stroj bezhlesu odvázala zástěru. Před jejím nepřítomným pohledem defilovaly desítky vyhublých dětských tváří, všechny odkázané na tuhle, možná jedinou a poslední pomoc. Co s nimi bude? Kolik jich zemře hlady, než se nebesa konečně slitují?
Právě přicházela k Novému náměstí s kruhovým tržištěm, kde donedávna bylo vždy rušno a plno lidí, drůbeže i dobytka, když ji zastavil ten dutý hlas. Nevěděla o něm, odkud přichází, a když se podívala vzhůru, uviděla jen uplakanou oblohu. Hlas pocházel nejspíš z jejího nitra, „tak to prostě musí být“, opakoval tvrdě. Kývla hlavou, nesměla nad ničím hloubat, hlas musel mít pravdu. Nejspíš jí přispěchal na pomoc jako nějaká sebezáchovná ochranná reakce. Jestliže se nemohla vyhnout bolesti z utrpení a konce, musela se naučit je snášet jako něco samozřejmého, co patří k životu. Jak jinak měla vydržet všechny hrůzy, kterých byla neustálým svědkem a které se na socilálním úřadě denně odehrávaly?
Ženy, které přišly o děti, byly v tak zoufalém stavu, že už nechtěly žít. Celý den se tu ozýval nářek, křik a pláč. To nebylo nic proti dětem, kterým před očima odvedli nebo zastřelili rodiče a které se octly z minuty na minutu samy, bez jídla, bez střechy nad hlavou, bez lásky, opory a pomoci. Jak měla utěšit dítě, kterému na dotaz po mámě ukázali na chodníku jen zaschlou, černorudou skvrnu? Jak měla být schopná poskytnout mu aspoň slabou pomoc? Kdyby o tom všem mohla vyprávět, možná by jí mnozí nevěřili. Tak to prostě musí být… No dobrá, bože, ale proč právě takhle?
Naposledy se ohlédla nazpět k náměstí. Věděla, že rituální drůbeží jatka jsou zavřená, přesto ji vždy nanovo zarazil ten nezvyklý klid. Povzdechla si a už bez průtahů pokračovala zkratkou chaotickou změtí uliček k domovu. Skoro až v Grodzké se v náhlém hnutí mysli zastavila a zašla do kostela svatého Ondřeje. Byla katolička, ale i tohle utrpělo trhliny. Kázání byla většinou sledována, nikdo nikdy nevěděl, kdo se zamíchal mezi věřící a mnozí duchovní ze strachu táhli s Němci.
Malwina poklekla před oltářem. Modlila se… Modlila se vroucně, ale strachu o všechny bezejmenné, kterým bez příčiny odvedli muže, děti a rodiče, se nezbavila. U ní k tomu všemu ještě přibývala tíha odpovědnosti. Ani na chvíli nezapomínala, že je poloviční Němka. Nehlásila se k tomu, dělala všechno, aby to v sobě popřela, přesto ji tížil pocit viny. Vstala a naposledy se krátce pokřižovala.
Počasí venku se nezměnilo. Malwina znovu vzhlédla k obloze, odkud se na ni jako jediná odpověď snesla nová sprška deště. Myslela na všechny bývalé přátele, které ztrácela jednoho po druhém. Nejdřív jí z obzoru zmizela Hanna. Neměla tušení, co se s ní stalo, ani kde vězí. Doufala jen, že se s Janušem uchýlila včas někam do bezpečí. Trpce vzpomínala na jejich dohady, zda odejít, nebo ještě vyčkat. Tenhle okamžik promeškali, ten byl pryč. Teď jí zbývala už jenom Maya…
Malwina v předtuše přidala do kroku.
Blanka Kubešová
Román KAPKY ŠTĚSTÍ A NADĚJEje možné objednat v internet. knihkupectví
http://www.knihcentrum.cz/kapky-stesti-a-nadeje/d-165729/ nebo
e-mailem na adrese: info@brana-knihy.cz tel./fax: 220 191 313
* * *
Koláž Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky