Cestování tenkrát a dnes
Vidím to ráda, když moje vnučky-vysokoškolačky cestují po světě. Rozšiřují si obzory, zlepšují znalosti jazyku, získávají nové přátele i praxi pro své budoucí povolání. Ale obávám se, že si nemohou užít tu pestrou škálu pocitu, kterou prožívala naše generace při každém pokusu o cestu za hranice všedních dní... Moje vnučky - jako mnozí z dnešní generace -mají totiž s cestováním problémy výhradně finanční: kde splašit výnosnou brigádu, jak vyklikat nejvýhodnější letenku, kde objevit laciné ubytování, jak přesvědčit tatínka, aby jim přispěl takovými řekněme nejmíň... anebo aspoň... A potom už dostáváme esemesky z Mnichova anebo e-maily z Baltimore.
To je nějaké dobrodružství?
Já jsem si žádala o příděl deviz několik let - a nic. „Jak ti to banka zdůvodnila" ptaly se mne vnučky. Hloupoučké, nechápou, že tenkrát nemusely banky vysvětlovat nic. Až po létech se stal zázrak a dostala jsem příslib na dináry, do Jugoslávie! V opojném nadšení jsem si vzala den dovolené a odebrala se na Správu pasu a víz pro vycestovací doložku. "Když jsi měla pas, nač ti byla ta doložka?" ptaly se vnučky. Přešla jsem to bez vysvětlování, to bychom se nikam nedostaly a už vůbec ne do Jugoslávie. Dorazila jsem tam ráno v šest, abych byla první, ale ukázalo se, že jsem osmnáctá a úřední hodiny že začínají až odpoledne ve třináct nula nula. Nějaký pán vytáhl z kapsy kupony s čísly a chtěl je rozdávat, aby se předešlo hádkám, ale okolojdoucí velitel správy mu kupony sebral, vyhlásil, že na určování pořadí jsou tam oni a navždy odešel. "Babi, proč jste si na toho policajta nestěžovali?" divily se vnučky. "Nechtěli jsme vyfasovat pár let v Jáchymově, milé děti!" odvětila jsem pravdivě. Jinak probíhalo všechno hladce a v půl třetí jsem byla doma s pasem, doložkou a adresou švagrové té paní, která stála přede mnou a najímala pokoje v Sutomore (ta švagrová, paní, která stála přede mnou, mínila letět do Španělska za synem. Nebyl to úspěšný nápad.)
Bdělost a ostražitost, to byl tenkrát systém, který bránil krajiny před turisty. Jednou jsem přiletěla do Moskvy na Šeremetěvo a tam nestačil ani pas s výjezdní doložkou, nýbrž nám rozdali ještě zcela speciální dotazníky na okamžité vyplnění. Já mám dotazníky ráda a vždy je vyplňuji čestně, pravdivě a úplně. Tak jsem postupovala i v tomto případě, ale mělo to drobný problém: formulář byl vytisknut výhradně čínskými znaky. Opatrnou reklamaci mi zamítli s poukazem, že jde o drobný nedostatek v jinak vítězné cestě za lepšími zítřky. Moje čínština není buhvíjaká. Dodnes mívám pochybnosti, jestli jsem se v nějakém údaji nesekla. Dotazníky vybíral vojáček v uniformě s ležérně přehozeným kalašnikovem přes rameno. Doufám, že ho kvůli mému dotazníku neposlali na Sibiř.
A co vědí moje vnučky o pašování? Vůbec nic! Když si někde něco koupí, přivezou to domu, ať je to DVD, tričko anebo magnetka. Kde zůstala romantika? To my, když jsme jeli do toho Sutomore, jsme si koupili doma maďarský salám a pracně jsme naň navlékali obal z jiného salámu, aby nám ho maďarští celníci na hranici s Jugoslávií nesebrali. Maďarský salám se z Maďarska vyvážet nesměl a my jsme neměli potvrzení, že jsme ten náš koupili legálně v naší Masně.("Co je to ´"Masna"?" ptaly se vnučky, které už ze mne byly zřetelně nervózní.) A když jsem jela z Maďarska a pašovala přes celnici dvě tabulky čokolády a kelímek krému Fa, prožívala jsem pocity Krále Šumavy, když unikl úspěšně celníkům s pašovaným stádem koní a pytlíkem soli... Anebo ten triumf, když jsem přivedla do zoufalství celníka z Německé demokratické republiky, protože jsem do celní deklarace do rubriky "vyvážené předměty" napsala velkým písmem "EIN ZUG" a potom jsem okousávala pero, protože jsem si nemohla vzpomenout, jak se německy řeknou "kšandy". Protože to jsem vezla mým drahým jako suvenýry, synáčkovi vláček, manželovi šle ke kalhotům (ty tenkrát velice frčely, jenomže jako všechno, co frčelo, nebylo to k dostání..)
„Babi a proč vás vlastně nechtěli pouštět za hranice, když říkali, jak je v komunizmu dobře?" ptaly se mne vnučky, ale odpovědi se nedočkaly.
Opravdu, proč?
Blanka Burjanová
Další články autorky: