Cesta po Španělském království
Barcelona - 2
Už se blíží čas opětovného nástupu do autobusu a my se navzájem potkáváme s ostatními spolucestujícími. Další jízda je tak trochu vyhlídková, ale cílem má být vrch Montjuic, kde se konala v roce1992 olympiáda. S olympiádou je to u té Barcelony trochu složitější. Měla tu už být v roce1936, ale to tu byla občanská válka, a tak téhle příležitosti využil Hitler, aby mohl celému světu ukázat, že Němci jsou tím vyvoleným národem nadlidí. Pravda, trochu mu to zhatil Jesse Owens, který si jako americký černoch dovolil vyhrát tři zlaté olympijské medaile. Však se mu za to také Hitler pomstil tím, že mu jako vítězi ani ruku nepodal. Leč některé stavby už byly pro tu barcelonskou olympiádu postaveny v těch dávných letech a čekaly na naplnění olympijského snu. Ale než Fredy Mercury a Montseratt Caballé zapěli z plných plic to svoje úchvatné Barselóóóna, tak to trvalo ještě dlouho. Vlastně si to Katalánci vymohli samy. Vydupali si to na světu i na osudu navzdory nepřízni ostatních. Španělé měli ten samý rok světovou výstavu v Seville a Katalánci olympiádu v Barceloně. Každý pěkně za své. Přesto to oba ufinancovali ke slávě své i společné a tady asi vzniklasláva španělských sportovců. Je sice v současnosti trošku problém ty stadiony a haly smysluplně využít, ale to je problém všech olympijských měst Aténami počínaje a Pekingem konče.
No a my teď jedeme do kopce, kolem je plno moderních a skoro moderních paláců, taky slona stojícího na chobotu vidíme, a pak už jsme nahoře, proběhneme se trochu po záchodech a ochozech a hurá do parku Guell. Ten je ještě daleko, ale hlavně je po cestě na Montseratt, což v překladu znamená zubatá(ne hubatá! jak mi někdo kdesi, kdysi podsouval..) hora. Na park Guell jsem se moc těšil a dá se i trochu říct, že jsme si ho na průvodcích vyvzdorovali. Původně to vypadalo, že ho nestihneme. Ale teď už jsme před vchodem do parku, pak už za ním a opět jsme v Gaudiho modernistické přírodě. Všechno se podobá viděným fotografiím, jen je to nějak menší a ne zas tak úplně vzletné. Ve vzduchu poletují andulky, ne nejsou to ty ruské dvojkřídlé "anduly", tohle jsou doopravdy ty s barevným peřím, sedají si na palmy, mají na nich hnízda a mladé a je jasné, že tu přežívají i zimu. Občas něco utrousí a všichni vzhlíží s obavami k obloze, aby zrovna oni nepřišli k znečistění. Nejsou jich však perutě, ani holubů ne, ale stejně je tam rámus jako v zoo. Andulky křičí, auta pod parkem jezdí a Sagrada Familia se tyčí nějaký kus od nás celkem nenápadně a skromně. Přijdeme až k té obrovské barevné lavici kolem tři čtvrtě okrouhlého oblouku, sedí tu spousta lidí a ač národů jsou různých, vůbec se nevydávají na pochod a jen sedí a odpočívají. Gaudi si kdysi nechal přivézt keramiku ze všech koutů světa, jeho dodavatelé ji opatrovali jak oko v hlavě, nastýlali jí a zabalovali do všeho možného a pak když mu ji konečně nepoškozenou dodali, vzal Gaudi kladivo a počal vyrábět střepy. A ty pak nalepil na všechny ty lavice kolem dokola a udělal tu radostné a veselé sezení, aby se všichni měli rádi a byli kamarádi. A tak se máme všichni rádi a jsme taky ti kamarádi, posedáváme, fotíme a usmíváme se na sebe, jako by to byl konkurs do hodně veselého a zamilovaného filmu.
Pak pokračujeme na jeho slavné schodiště s ještěrem, jdeme po něm dolů před jeho zbývající dva domy, fotíme a fotíme se všichni a všechny navzájem a radujeme se, že se všichni radují. Dole kdosi tančí, peníze jim zrovna neprší, a tak jdou tančit jinam. Moji mladí spolucestující si nechají nasadit na hlavu čepice od lidské ještěrky, moc jim to spolu v těch čepicích sluší, ba dalo by se říct, že jsou přímo krásní a zcela zapadají do téhle rozesmáté nálady parku Guell. 
Tenhle park měl mít původně asi padesát domů, ale všechno se to smrsklo jenom na tři, protože jaksi nebyli kupci, a tak svět přišel o něco hodně rozverně krásného a radostně hodnotného. Pro korunu by si nechal ten Guell s tím Gaudim koleno vrtat. Ale ne! To bychom jim křivdili. Gaudimu to bylo v té době už trochu jedno. Všichni ho chtěli, a on chtěl tu katedrálu. Nelze jezdit najednou na dvou koních. Ani pošlých. Máme volno. Zase fotím. To je pro vás překvapení, co? Jdu pomalu k růžovému samostatně stojícímu domu, kde Gaudi pracoval, když tu pracoval. Odsud zespoda je zase trochu jiný, než když jsme šli nad ním. A pak se to stalo… Jako když kousnete do buřtu a ona vám vystříkne ta mastná a horká příšernost na obličej. Ale na mě to stříklo ze zadu. Zeshora zezadu mě to postříkalo, já se vám lekl, otáčím se, který že to blbec, ale on přímo za mou nešel ani žádný chytrák, jen hodně za mnou nějaký španělský pár, no španělský, spíš peruánský. Ploché nosy i obličeje a ona na mě hned španělsky, že paloma a ukazují na strom, kde jich nade mnou pár sedí. A já mám vztek na všechny holuby světa a ona vyndá lahvičku s nějakou minerálkou a papírové kapesníčku, čistí mě zepředu a ve vlasech, on ze zadu, já si taky špiním ten svůj látkový kapesník, no to je hrůza co se do toho jednoho holuba vejde exkrementů a palomy a nadávky lítají vzduchem jako bumerangy. Pak děkuji a děkuji, při tom se hluboce klaním a oni odchází. Ještě se pak dočisťuji asi deset minut u autobusu a mám vztek, že zrovna mě a proč ne někoho jiného, takový prachy ten zájezd stál, ale podělání od holubic jsem si teda určitě nezaplatil ani náhodou.
On ale ten vztek jednou stejně vyšumí a my jedeme na poslední naší společnou akci na Montserrat. Což je pořád do kopce, kde už snad ty palomy nebudou. Vršky Montserratu mají asi tisíc dvě stě metrů. Což je od toho moře docela dost. Autobus naříká, že je to dřina, i hodiny už pokročily do přijatelného tepla a kolem nás jsou kopce, lesy a kdesi pod nebesy i slavný klášter. A v něm Černá Madona Montserattská. Není tam zas tak moc dlouho a přesto hodně pamatuje. Je totiž gotická, dost velká a dost málo hezká. To ta naše pražská je o hodně hezčí. Skály mají doopravdy prapodivný tvar. Karel Čapek psal, že mu připomínají ruce sepnuté k modlitbě, a už tenkrát si stěžoval, že klášteru jde hlavně o prachy. Plno aut, autokarů, oslů, stánků a tak. My jedeme dost pozdě, vlastně úplně nejpozději jak to jen jde, a tak jsme tu skoro sami. To byl od průvodců skvělý nápad, tahle ta doba. Nejsou tu žádní viditelní osli, aut jen pár a autobusů tak jen pár párů. Klášter není dávný. Kdysi tady byl i dávný klášter, ale byl zničen a tenhle je dávný tak málo, že je vlastně nedávný. Přátelé, ale atmosféru má. Taková vznešená veliká poustevna to je. Jako by Bůh sídlil všude kolem vás v těch skalách, jako by nás trvale pozoroval. Strašně příjemné a magické místo to je. Asi nábožensky nejmagičtější, jaké jsem zatím při mé cestě životem poznal. Je ale fakt, že jsem ještě nebyl v Lourdech. Kromě madony spousta drobných maličkostí nejevících velkého významu se spojilo a učinilo z toho místa mystérium španělské víry. A tak jen chodíte a fotíte a nejste ani šokováni ani nadšeni, jen jaksi je vám příjemno, tajemno a to samo od sebe a třeba i navzdory.
Hezká tečka za Španělskem, kterou si ještě obarvím po večeři výletem do noční Barcelony, což mi spousta lidí schválilo jako nezapomenutelný zážitek. A tak sjíždíme z toho zvláštního pohoří opět k moři, do našeho hotelu, na naši poslední večeři. Na poslední večeři, která se pro mne ukáže, jako poslední večeře páně-Suchánka. V pokoji si nahmátnu drobná eura na zaplacení nápoje, spěchám se rychle navečeřet, abych si tu noční Barcelonu patřičně užil a pak se leknu. Krve by se ve mně nedořezal. Ani tím fantastickým nožem z TV šopu. Vrhám se zpět ke své příruční brašně, otevírám znovu všechny možné zipy, prohlížím i fotobrašnu, převracím všechny kapsy, no to přece není možné! Ještě dvakrát všechno zopakuji, pak si sedám na postel, zabíjel bych, vraždil! Tohle přece není možné….Pak ten vztek pomalu, hrozně pomalu odchází a mně je do breku. Oni mě ti Peruánci okradli o všechna papírová eura. Sto šedesát euro je kdesi mezi lumpy a já jsem nenapravitelný hlupák. Já se zkouškami průvodce, já i chvilkový bývalý porevoluční městský policajt se nechám okrást jako pětiletý kluk. Nemám se rád, nemám rád Peruánce, nemám rád Španělsko. Pak se jdu přece jenom najíst. Ještě mám na zítřek zajištěnou snídaní, ale s těmi drobnými do Barcelony jet nemohu. Ráno v devět musíme opustit hotel, nikomu si ani nepostěžuji, vím že by mi to přineslo jen starosti a výsměch, a tak až do šesti hodin odpoledne posedávám na různých lavičkách v parku a ani do moře si nevlezu. Jen nekonečný smutek mě zavalil jako hromada písku. Tak tohle jsi mi, Španělsko, tedy dělat nemělo!
Je už prosinec, všechno přebolelo a já trpím prazvláštním smutkem po tom horkém a neskutečném prostoru světa jménem Španělsko. Po jeho neobyčejných městech, městečkách a lidech a už skoro bezpečně tuším, že se tam nikdy znovu nedostanu. Že už nikdy neuvidím Granadu, Cordobu ani Sevillu.
Ten zvláštní svět slepený z Afriky, Arábie a Evropy. Ten svět, kde už dávno paměť nerozlišuje vítěze a poražené. Nepotkám se už nikdy se Zaragozou, tím městem Goyou zavrženým, jeho katedrálami a fascinujícím náměstím, s Madridem, kde i to obyčejné je tak sváteční, že se nepřetržitě usmíváte, a kde “zlatá míle umění” nabízí něco, co jinde neuvidíte, s Barcelonou, kde se prolíná běhu čas jako vlny na hladině jeho fascinujícího přístavu. Už nikdy nepotkám ten nádherný pohodový klid Peniscoly, Pals a Las Medas, kdy všechno je vlastně maňana a nic není tak důležité, aby to nemohlo počkat. Ale všechno to, co v životě potkáte, už nikdy neztratíte. Je to ve vás až do vaší smrti, vynořuje se to ve chvílích, kdy to nejméně čekáte a vždy vám to znovu a znovu připomíná. Počkej, doopravdy si myslíš, že už je to konec Španělska? Chceš to vzdát? Ale vzpomeň si, vždyť tenkrát….Ano tenkrát ve Španělsku , na přelomu srpna a září. Vzpomínáš?! Vždyť ti tam bylo tak krásně, že už si to zlé ani nepamatuješ. Taky jsi tenkrát, když ti bylo dvacet pět, nevěřil, že…. Za oknem se sype sníh, kruh se uzavírá. Kde je to únorové Rusko se svými krutými mrazy. Kde je ta žhavá Andalusie se svými neskutečnými vedry. Pryč? Ale ne. Už navždy bude mou součástí, už navždy budou ty dva uplynulé časy ve mně. A o tomhle je přece život. O naplňování. O daru občasné volby a o přijímání toho, co samo o sobě přichází. A za to ti, živote, moc a moc děkuji.
Jiří Suchánek
Fotogalerie - Madrid a El Escorial