Cesta po Španělském království
Barcelona - Rambla, Sagrada Familia
Velké město. Krásné město. A taky sebevědomé. Má být proč a nač. Zde Maurové nikdy nezvítězili a Barcelona nikdy nikomu a nijak nepodlehla. Taky zde bylo občas moc zle, ale tím spíš dosáhlo Katalánsko nezvyklé svébytnosti, která trvá do dnešních dnů. A dá-li Bůh, bude trvat až na věky věků. Katalánci totiž nejsou a ani netouží být Španělé. A pokud bude tohle Španělsko respektovat jejich touhu být sami sebou, budou mít společného nadále i jednoho panovníka a jednu zahraniční politiku. Barcelona sama je pak v tom Katalánsku Katalánsko nejkatalánštější. Stojí na planině u moře, občas nějaký kopec či kopeček přerušuje pobřeží, kudrnaté lesy čeří horizont směrem do vnitrozemí a všemu vévodí veliký a veledůležitý přístav. Katalánci vždy žijí, milují, ale hlavně pracují jako o život a tím se tak trochu odlišují od zbytku Španělska a činí je to relativně bohatšími než většinové Španěly.
Barcelona sama má asi milión šest set tisíc obyvatel. Celá městská aglomerace pak ke čtyřem miliónům a Katalánců samých je miliónů sedm. Pravdou však je, že asi čtyřicet procent obyvatel města nejsou Katalánci. Takhle to v těch velkých městech bývá a Prahu možná časem čeká stejný vývoj. Dějiny Barcelony jsou opět prastaré. Měl je kdysi dávno založit Hanibalův otec Hamilkar, a tak při příchodu Římanů už bylo město prosperující oblastí a říkalo se mu Barcino. Pro Římany však byla v té době daleko důležitější Taragona. Maurové Barcelonu nikdy úplně neovládli, i když město chvíli okupovali, ale následně je vytlačili Frankové. Zase jenom na chvíli, na pár století. Pak se sňatkem spojili s Aragonci a tak to šlo nahoru a dolů a stále dokola. Taky Franco si myslel, že Katalánce zlomí. Naivka. Oficiální panovníci a vládcové se střídali, ale kdo zůstal, byli vždycky Barceloňané, a jak se měnily vlády jako ponožky, oni si zvykli na to časté střídání. Ve čtvrtek Pavel a v sobotu Havel a v neděli Eliška. A počali tím být najednou sami sebou. Mnohé se naučili, dokonce i to, že ani španělští ptáčci do huby sami nelétají. Dneska je Katalánsko od zbytku Španělska daňově odděleno a vzkvétá a vzkvétá.
Původně nám František vyhrožoval brzkým vstáváním a balíčkovou snídaní, ale pak se mu nás zželelo a všechno bylo jinak. Vstávali jsme normálně, ba i nasnídali jsme se v pohodě a z našeho hotelu nedaleko Barcelony jsme vyrazili asi o půl osmé. Bylo ještě stále příjemně vlažné počasí, tlak uvnitř a vně mě byl v normálu, rosný bod byl normálně orosený a starostí bylo doopravdy pomálu. Zítra už naše putování po Španělsku končí, pojedeme domů, ale až asi v šest hodin večer, a to je ještě daleko. Bylo cítit, že se všichni na Barcelonu těší. Já taky. Městem jsem byl fascinován už v hodně rané dospělosti. Sagradou Famílii, kterou jsem v té době i zkoušel občas malovat, parkem Guell a jako správný suchozemec i fotografiemi přístavu. Tohle město mělo pro mne vždy magickou přitažlivost a já si v mládí říkával: “Jo, další město, které nebudu moci nikdy navštívit.” Ale čas oponou opatrně a pomalu zaskřípal, na Václaváku se hromadně zazvonilo klíči, zadrkotalo se při tom trochu zuby ze strachu, že to nevyjde, zazpívalo se:” Ať mír dál zůstává s touto krajinou..” a Barcelona byla najednou na dohled. A teď, kdy se už těmi zuby spíš skřípe tak jako tenkrát tou oponou, já mířím ke katedrále splnit si svůj dávný sen. Zázraky se dějí. Přece jenom to vyšlo!
Sagrada Familia je vidět už z veliké dálky. Naschvál nebudu psát její technické parametry, ani jak chudý Gaudí ke štěstí přišel. To si můžete vyhledat leckde v knihách a na internetu. Budu psát o tom, co udělala katedrála se mou a jak jsem si ji užil já. Je to secese jako hrom ta katedrála a je to také to základní spojení myšlenek o tom, že Bůh je příroda a Příroda je bůh. Tak jak si to Gaudí určitě přál. Tedy tohle platí hlavně o té části katedrály, která je postavena v duchu Gaudího. Sama katedrála se staví už sto let, a nedá-li nám Bůh aspoň trochu té víry a pomoci, bude se stavět ještě dalších tři sta. Stavět ji začal sám Gaudí, a kdyby ho tenkrát nepřejela tramvaj, stavěl by ji asi i o dost déle. Ale byl přejet tramvají, nebyl pak nějaký čas v té nemocnici nikým poznán a málem skončil jako bezejmenný v jakési pohřební jámě. No nebyl by první. Že, Wolfgangu! Nakonec poznán byl a byl pohřben s poctami úplně největšími a úplně slavný. Jako většina géniů byl divný. To už tak u géniů bývá. Jsou divní. Jsou-li ještě v současnosti na tom našem světě vůbec nějací géniové, asi jsou taktéž divní. Doba ale teď přeje umělcům-managerům a ne umělcům-géniům. Není zas tak důležité něco vymyslet, ale důležité je to prodat. Se ziskem. Okamžitým. Právě teď jsme vystoupeni z našeho autobusu, tlačíme se a jsme tlačeni ve shluku mezinárodního davu. Není divu. Sagrada Família je nejnavštěvovanějším objektem ve Španělsku. Dovnitř nejdeme. No přece jste si proboha nemysleli, že půjdeme dovnitř?! Na to přece není čas!
Stojíme před Gaudiho částí kostela, jež je doopravdy stvořena jím sakum prásk. Je to modernismo, jak se zde ve Španělsku secesi obecně říká. Ona tahle ta secese je asi ze všech secesí nejméně secesní. Tedy je secesní. Filozoficky a technicky určitě ano. Ale má svůj katalánský rukopis. Barcelona a Katalánsko se do ní obtisklo stopou nesmazatelnou. Je v ní kousek té úžasné barcelonské gotiky, trochu baroka, románského a maurského slohu a vše je na rozdíl od přece jenom trochu statické a ozdobné povahy secese rozpohybováno různými vlněními, zalamováním a plynutím. Taky co s tím jižním temperamentem jiného udělat, než ho vložit do všeho kolem sebe, a to tancem počínaje a automobily konče. Ale to jsem se od katedrály dostal už moc daleko, a tak se k ní vrátím. Je to veliké staveniště. Určitě moc veliké. Ale, přátelé, jaké! Ono se vám to na vás valí, tyčí se to vzhůru a taky se to na vás naklání, celá stavba je nekonečně mnoho příběhů, vyobrazení a postav. Sem tam nějaký balkóneček, taky jeřáb tu samozřejmě stojí a betonové sloupy, ze kterých trčí rezavé dráty armatur, taky barevné dlaždice, vždyť jsme ve Španělsku, různé špice a špičky, barevná poupata i květy a průzračná radost z toho tryská na všechny strany a přitom vám to dává naději, že boží rodina je tedy doopravdy s vámi.
Ale pak přejdete na tu stranu kterou už nedělal Gaudi. Na stranu božího utrpení a zrady a je to, jako byste viděli úplně jiný chrám. Myslím tím sochy, které vypráví o tom utrpení. Vše je strohé, nepřátelské, cizí, a jestli tohle je ještě Gaudi a jeho katedrála, tak potěš pánbůh všechny zatracence a lumpy. Je to drzý a vlezlý smutek sám o sobě a já bych řekl, že tohle celé je proti Gaudímu a mně se to vůbec nelíbí. Cítím se trochu podveden, protože takhle tu katedrálu vůbec neznám a chtěl bych od toho pryč. Zase už se oteplilo. Není sice čtyřicet, ale tak třicet pět určitě a to po té pohodě v Lad Medas, Peňiscole a v Palms je nějak moc. Vůbec se mi tahle část katedrály nelíbí, ale nic s tím nenadělám, jiným se třeba líbí strašně moc a musím počkat s ostatními, až přijede autobus. Tahle ta smutná část katedrály se začala stavět někdy v padesátých letech minulého století a já tak uvažuji o tom, co se stane s dalšími částmi katedrály při dnešní snaze o neustále zjednodušování a obecnou snahu o bombastické šokování. Zda se to nezvrhne v prázdné růžové prostory lodí, jako by byly postavěny pro Barbí, promptně vystřídané promítacími plochami pro poblázněná videa právě stažená z internetu a třeba holografickými výjevy z ulic Pekingu. Popřípadě právě probíhajícími soutěžemi o nové boží požehnání, ledničku či jednu minutu strávenou s Lady Gaga nebo Harry Poterem. Samozřejmě prostřídanou patřičnými reklamami. Ale snad ne a postaví se ten zbytek rychle a bez filozofické újmy a alespoň v podobném stylu, v jakém to chtěl postavit Gaudí. Gaudí i chrám by si to určitě zasloužili.
Konečně nasedáme do našeho autobusu a přesouváme se blíž ke gotické čtvrti. Vystupujeme u Kolumbova památníku na velikém kruháku a je to na břehu moře, tam kde skoro začíná i Rambla. Vše kolem má magickou příchuť, protože to všechno je úžasné už ve své jednotlivosti a co teprve, když si to sečtete všechno dohromady. No já se z toho zblázním radostí, já jsem doopravdy v Barceloně. A pak, že se sny málokdy splní. Kousek od nás jezdí lanovka na Montjuick, ve výkladu jednoho z obchodů je stará dřevěná loď, na lavičce napůl sedí a napůl leží vousatý čtyřicetiletý cyklista, který vypadá že přišlapal minimálně z Paříže, a vše obepíná polední pohodový klid hraničící až se slavností. Pak se zavelí a husím pochodem přecházíme na náměstí Real. Ukazují nám lampy, které byly prvním veřejným dílem Gaudiho a ono je to na nich znát. Na chvíli si my fotografové odskočíme k dalšímu jeho dílu, domu Casa Millo, ale hned musíme zpátky, protože ostatní na nás čekají. V Barceloně je všechno to významné a slavné moc daleko od sebe. Ne jako v Madridu. Zabočíme ke čtvrti Bario Gotic a jsme najednou o nějakých šest set, sedm set let zpátky. Pravděpodobně jsme tu v dobrém čase, protože se skoro vůbec netlačíme. Tahle čtvrť má doopravdy fascinující atmosféru pravé gotiky. Ne té opravené a upravené, jako se to děje v ostatních městech třeba ve Francii. Všechny ty kameny vypadají, že jsou doopravdy tak staré, jak by měly být. Asi jako v Toledu nebo v Cordobě, ale je to jiné jako tam. Tady není nic maurského. Je to určitě blíž k Praze než třeba k Madridu. Praha s mořem v zádech a navíc to není ten německý středoevropský prostor, ale taky kus Itálie ve své bohulibé rozmanitosti. Není to ale ani v náznaku přezdobené a navíc je tu cítit všudypřítomný Kolumbus s jeho nekonečnými dálkami.
Byli jsme se samozřejmě podívat i v katedrále, kde mají na dvoře několik hus. Ne opice, ale husy, a pokud budou tyhle husy na tomhle dvoře kejhat, bude město bohaté a šťastné. V kryptě jsou pohřbena katolická veličenstva, v dalším domě mají strop ve tvaru obrácené lodě a ještě v dalším domě římské sloupy zakonzervované a obezděné v jakési zelenkavé šachtě. A vězte, že to vypadá hezky a skutečně. Doopravdy tahle gotická čtvrt má šmrnc, jak s oblibou říkáme my Češi. Pak se nás František zeptá, co bychom ještě před následujícím volnem chtěli vidět a já špitnu tichým hlasem, že kdyby to tedy šlo, tak hudební divadlo od Montanera. On totiž nebyl jen Gaudí. Bylo jich víc, kteří udělali z Barcelony město modernismu. Gaudí je jen nejslavnější. Ale tohle Montanerovo divadlo hudby směle konkuruje Gaudího domům Battló, Milá (taky nazývaného Pedrera). Ano tohle dělá Barcelonu Barcelonou. Šířka viděného je tak neskutečná, že se směle může řadit vedle Říma a Paříže a činí z města skvost i v té naší nádherné a milované Evropě. Nikomu z nás tu Evropu nikdo neodpáře ze srdce ani z mozku a tahle sounáležitost je pro mne něco tak základního, jako je má rodinná krev a s ní všichni ti mí nejbližší. Jestli jsem tu na světě rád, tak jsem rád zrovna teď a zrovna tady. Ať je to mým osudem nebo pouhou náhodou, jsem tomu prostě rád. Jana nás vede k divadlu, přidá se pár lidí s fotoaparátem, i když většina z nich netuší o co se jedná. A pak fotíme a máme volno a Jana se jen pomalu a sama vrací na Ramblu. Každý jdeme sám a za sebe, každý jinou ulicí a já si tak říkám, jak to ta Jana musí mít těžké být uprostřed těch davů a skupin takhle sólo a jak se musí asi těšit domů k těm svým.
Vracím se na Ramblu už úplně sám. Rambla, to je hlavní barcelonská třída a je to ulice, která je opěvovaná, zbožňovaná, vyhledávaná a jedinečná. Každé město má svá slavná náměstí a ulice. Paříž Champs Elysees, Berlin Unter den Linden, Moskva Krasnuju ploščaď a tak dále a tak dále. Barcelona má Ramblu. Ulici plnou květinářství, obrazů, živých soch, turistů a slavnostní atmosféry. Je to radost sama, hraničící s nepřetržitým a nekonečným svátkem. Nic mi zde nepřipadá kýčovité, a to ani různí živí Spidermani, mísí se tu zcela paradoxně elegance s lidovostí a ono vám to přijde úplně přirozené. Dívky po nahlédnutí do kočáru odskakují s leknutím od vynořujícího se třicetiletého miminka s bílou čepičkou a dudlíkem. Starší pán vyjekne po oživnutí melounu pod nimž se skrývá další živý herec. Všichni okukují, na čem že to sedí ten stříbrný či modře flekatě oděný muž, když vlastně viditelně na ničem nesedí. Mnozí zálibně okukují reprodukce i originály výtvarných děl a dílek, taky klíčenky, keramiku, sklo i budíky a eura vesele cinkají. Vše je jako jinde, ale taky úplně jinak jako jinde. Jako by to byla nějaká vyšší liga, jako by to bylo všechno jen pro zábavu prodávajících i turistů a ne pro výdělek. Všechno tady v Barceloně na třídě Rambla katalánské hrdosti. A jedním z největších originálů Katalánska je:
Sardana
Je to tanec v šestiosminkovém rytmu, tančený v kruhu. Generál Franco ho zakázal a provinilce trestal, ale marně. I Filip IV. ho kdysi zakázal. Nečekejte výtrysky temperamentu a originality. Je to tanec společenský, a to tak absolutně, že se na tom náměstí či náměstíčku, kde se právě teď tancuje, mohou držet za ruce třináctiletá žákyně s neposlušnými culíky a vztekem na celý ten dospělý svět a unavený devadesátiletý profesor dodnes věrný mrtvému a Katalánsku nepřejícímu Francovi a budou se ti dva respektovat měrou vrchovatou, ba pocítí sounáležitost s celým světem, ale především a zcela zásadně s Katalánskem samým. Není to jen rádoby umělý a umělecký symbol země. Je to něco víc. Je to společná katalánská krev, prolitá i právě teď tekoucí, je to vzpomínka na Praotce Katalánce a je to hlavně přísaha věrnosti Katalánsku. Závidím!
A u toho bych už dneska skončil. Koukám, že jsem už toho napsal zase nějak moc. A jestli budete chtít, tak se příště stavte. A já vám slibuji, že to bude už doopravdy poslední díl mého putování po Španělsku. Trochu smutný, ale pravdivý. Tak zatím se s vámi rozloučím bratrsky poslovensky: Dovi….
Jiří Suchánek
Fotogalerie - Madrid a El Escorial