Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Patrik,
zítra Oldřich.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený, tento je velmi smutný...

 

Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.


Zpověď v autě


Koncem února bude v budově MFF UK na Malostranském náměstí v Praze otevřeno Centrum vizuální historie Malach. Půjde o multimediální archiv videonahrávek 52 000 pamětníků holocaustu z různých zemí. V minulých dnech nám ukázku zprostředkovala i televize. Promluvil k nám ze záznamu Viktor Laš (*1923), který přežil Terezín i Osvětim. V červnu 1977 si dělal autoškolu a vyprávěl mi o svých zážitcích v autě. Jeho příběh jsem publikoval v tehdejším krajském deníku SVOBODA a dodnes neztratil nic ze své působivosti. Proto vám jej znovu předkládám.


Práce učitele autoškoly není prosta překvapení všeho druhu. Učitel se sejde s mnoha zajímavými lidmi, od nichž se leccos doví. Jedním z takových žáků autoškoly Praha-západ byl i Viktor Laš (foto zdroj http://zpravy.idnes.cz


Je to muž menší, ale sporé postavy, s prošedivělými kudrnatými vlasy. Člověk, z něhož navzdory invaliditě čiší nezdolný životní optimismus, člověk sdílný a veselý.
Toho dne však přišel do autoškoly na jízdu ochablý a nervózní. To, co se mu jindy dařilo celkem snadno, kazil, a byl viditelně z formy. Zastavili jsme v odlehlé ulici a začal náš rozhovor, na který budu dlouho vzpomínat.


„Nedivte se, soudruhu, že mi to dnes nejde, toto období je pro mne vždy nešťastné.“
„Nešťastné? A proč? Podívejte se kolem. Příroda se probudila, vše se zelená, kvete, po zimě se rozvíjí nový život“, pokouším se trochu násilně rozptýlit jeho chmury.
„Víte, to máte pravdu. Ale pro mne je červen obdobím vzpomínek na nejdrastičtější chvíle mého života. Před 35 lety jsem byl nasazen na odklizovací práce v Lidicích.“
Jeho slova mi vyrazila dech a na chvíli jsme se oba odmlčeli. Slunečný mírový den jako by zmizel, zmizely květy v zahradách a prostor výcvikového vozu se náhle změnil ve zpovědnici.
„Nerad vzpomínám na tento úsek svého života. Když se ale chýlí květen ke konci a blíží se osudné výročí, v noci se probouzím a úděsné vidiny ničí můj spánek.
Snad už po tisící se kodrcám s několika dalšími nešťastníky v náklaďáku. Vezli nás, sud chlorového vápna, lopaty a krumpáče, českou krajinou do neznáma. Usuzovali jsme zprvu na nějaké důlní neštěstí, ale najednou nás čeští četníci předali tzv. Schutzpolizei a přijeli jsme do nějaké hořící vesnice. Dodnes se mi vynořuje před očima ten hrůzný výjev z apokalypsy: domy v plamenech, peří létající po ulicích, rozbitý nábytek před domy, pobíhající drůbež a všude spoušť. To nejhorší nás ale teprve čekalo.
Zavedli nás k hořící stodole, u jejíž zdi stály madrace, slamníky a skříně. Když jsme přišli blíž, zmocnila se nás hrůza: zem byla poseta mrtvolami.


Než jsme se stačili vzpamatovat, gestapácký křik a nadávky nás zahnaly do práce. Dostali jsme za úkol vykopat čtyři metry hluboký společný hrob. Bičíky fašistických policajtů a hrůza z masy mrtvol nás poháněly k vysilujícímu tempu. Večer jsme museli nanosit dveře, ploty a nábytek, a za svitu plamenů osvětlujících mrtvé, jsme museli prohlubovat výkop. Dřeli jsme celou noc a celé ráno. Opilí gestapáci pobíjeli drůbež a vařili si oběd, zatímco my jsme odnášeli mrtvoly do hrobu. Před uložením jsme je museli svléci, zout a odebrat jim peníze a cennosti. Skoro každý měl u sebe balíček s jídlem. Gestapák Seidl nám nejdříve pohrozil zastřelením, jestliže si něco z věcí necháme, a pak nám milostivě dovolil vzít si jídlo. Ačkoli jsme se dřeli už 24 hodin, a padali únavou a hladem, nikdo nebyl schopen pozřít ani sousto. Nedivte se! Nosili jsme starce i téměř děti, lidi s rozbitou lebkou, vytřeštěnýma očima a s tváří plnou hrůzy.


Nakonec hodili gestapáci do hrobu i dva psy. Na rozkaz jsme zasypali mrtvé vápnem, zalili vodou a zaházeli. Teprve večer, po 36 hodinách strašné práce bez jídla a pití, nás odvezli zpět do Terezína. Z celého komanda jsem se po válce vrátil domů jediný…“
Ohromeně mlčím. Čas pomalu plyne a V. Laš pokračuje:
„Několikrát jsem byl u psychiatra a ptal se ho, co mám dělat. V mladších letech jsem ty hrůzy tak neprožíval. Říkal, že je to normální, abych si našel nějaké rozptýlení.“


„A našel jste?“ ptám s nesměle.
Našel i nenašel. Dělám si autoškolu, abych si mohl vyjet na ryby, vylepšuji chatu, aby syn měl kam jezdit, až se stanu dědečkem. Nic tak člověka neuklidní jako rybařina. Pak přijdu domů, otevřu rozhlas a slyším, jak se revanšisté opět šikují ve Vídni. A je po klidu, znovu se mi objevují tváře lidických vrahů, znovu slyším fanatické hajlování a vidím žalující oči obětí z Lidic.“
„Proč o tom nenapíšete?“
„Nemohu. Je to pro mne dodnes živý zážitek a namohu se vrtat v nezahojené ráně. Byli za mnou mnozí novináři, ale nepřijal jsem je. Prostě to nejde. Nabízeli mi i peníze, ale odmítl jsem vydělávat na neštěstí spoluobčanů.“
Na blízký plot přilétl kos a jeho trylky vyvolaly ohlas ve větvích nedalekého stromu. Vítr přinesl závan kvetoucích azalek. Obří letadlo, posel dalekých kontinentů, se snáší na ruzyňské letiště.


Žák Laš se chápe opět volantu, postupně nachází lepší náladu a vracíme se na základnu.
Končí vyučovací hodina, na niž budu dlouho vzpomínat.

Ivo Antušek

 

Další články autora:
Byl jsem u koně
Jak žijeme, tak řídíme
Jan Petránek mezi svými
Balíky do Terezína
Levně za zdravím
Hodina v autoškole
Ochrana počítače laickýma očima
Nejde jen o jazyk
Jak rychle jezdit
Putování za přeludem
Dopis příteli
Daň z hlouposti
Karty našich vnuků:MAGIC
Pražská vycházka
Ježdění v Americe
Slušný řidič
Slovo o nepřízpusobivých
Poselství od protinožců
Rybičky a já
Máte rádi své tělo?
Pro aktivní život
Ischia 2008
O řízení auta
Aféra Mutějovické uhlí
Hladil jsem krokodýla - 1
Hladil jsem krokodýla - 2
Hladil jsem krokodýla - 3
Hladil jsem krokodýla - 4
Hladil jsem krokodýla - 5
Hladil jsem krokodýla - 6
O pépé es
Muzeum čokoládových obrazů
Katyň
Prolínání

Minulost lékařství na výstavě

 

 

 



Komentáře
Poslední komentář: 17.02.2010  16:04
 Datum
Jméno
Téma
 17.02.  16:04 Dixi
 17.02.  09:55 Ivo
 17.02.  09:29 Kopřiva.
 16.02.  21:53 Gabi-florka
 16.02.  09:03 wiki