Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Svatopluk,
zítra Matěj.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto)  na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
 
Na Babě

Letos jsem ještě nebyl na Babě. Bylo vedro, ale jeden den povolilo. Vyrazil jsem po obědě po známé trase do Kosmonos. Všude po zahradách krásně kvetly růže, jinačejší než znám, a tak získávám inspiraci pro příští rok. Po obloze se honily mraky a ten obraz krajiny byl těmi mraky orámován zcela dramaticky a panoramaticky. Po Bezdězu skákali čerti, po Zvířeticích zvířata a po mně pot. Přece jenom bylo dvacet osm stupňů Celsia a ten pán, co ty stupně vymyslel, byl asi pěkně zlomyslný. Kdyby tu stupnici vymyslel řidší, tak by bylo třeba jenom pět a mně by určitě nebylo vedro. Jdu kolem hřbitova a, jak zpívá Pavel Dobeš, nikdo mi tam neleží.
Všude kolem mne všechno voní a kvete. Léto je úplně nejvýš a je ho nejvíc.

Dálnice je zase plná plechových barevných brouků. Musím přes ní přeběhnout, a to opatrně a rychle. Nemusím, ale jsem líný jít trasu o pár kilometrů delší a pak – chci si zopakovat tu, kterou jsem používal vždycky. Pokud mi nejde o život, nerad měním zvyky. Vnoučata s sebou nemám, tak co! Je tu hezky a i vítr voní lépe než káva Jihlavanka. Fotím všechno pětkrát a pak mažu všechno alespoň čtyřikrát. Digitál je fantastický vynález. Kam by se dostal Michelangelo, kdyby ho měl! Dálnici jsem přeběhl. Což o to. Dokonce i rychle. Ale za ní se cesta ztratila. Prostě není. A já mám kraťasy a všude kolem mne těch kopřiv! A těch klíšťat. Asi. Konečně jsem se prodral do lesa. Mám já to ale času. Nikam nespěchám. Teď a tady zrovna vlastním čas a ne on mne. Teď jsem nekonečně bohatý časem. A ani po mých nohách neleze žádné klíště.

Klíšťatům jsem kdysi náramně chutnal. Bylo-li potřeba zbavit území klíšťat, byl jsem vyslán do terénu jako jejich sběrač. Já je posbíral na své tělo a ostatní měli klid. Ještěže mě k tomu nevyužívala armáda, skauti a pionýři :o) Naštěstí to byla poměrně utajovaná informace. Dnes už mě klíšťata nechtějí. To víte. Zestárnul jsem a už se jim asi nelíbím.
 
Jdu do kopce a nemám cestu. Někde tu asi bude. Ale co. Přece se neblázním. Vždyť všechny cesty stejně vedou do Říma, tak co. Musím do kopce a Baba je až to úplně nahoře. Asi je to tady ta nejvyšší šéfová. V lese je krásně. Fotím kytičky, jsem tady úplně sám a šplhám a šplhám. Jé, cesta! Kde se tu vzala? Tak tady už to znám! Akorát to stoupání je letos zase nějaké větší. No jo, to bude tím, že je to sopka! Asi stále roste, potvora. Už jsem na planině u rozcestníku a všechny cesty a směry mají cíl. Z větrné elektrárny je ještě větší torzo než vloni. Má už jen jednu vrtuli, je divně prohnutá jako zmrzačený pták bez křídel a do výše natažené ruky je zeleně natřená. Vedle jediného domu stojí další torzo. Auto bez kol, asi bez motoru a určitě i bez sebevědomí. Na Babu je to už asi jen kilometr. Něco se s tou přírodou děje. Polovina těch krásných buků je ulomena pět metrů nad zemí. Buk je nádherný strom. Je majestátný, pravidelně rostoucí a vy máte chuť pohladit jeho hladkou kůru. Ale krása je bohužel i křehká. A život je nepochopitelně spravedlivý. Něco za něco.

Docházím k vrcholu a mám spravedlivý vztek. To je vrchol drzosti. Chráněná oblast a lidi si sem přijedou autem až nahoru. Dělám nejzlejší kukuč. To já umím. Kam se ale hrabu na naši kamarádku Janu. Ta když udělá zlý kukuč, zločinci vytahují své peněženky, ale i ty ukradené, zahazují nabyté i nabité a zajištěné zbraně, lehají si okamžitě na břicho i do nejhlubší kaluže, ruce spínají za hlavou a modlí se, aby už přijela policie. Psi si pro změnu lehají na záda s nohama vzhůru a strachem žalostně vyjí. Jediný, kdo jí nepodléhá, je čas a její manžel. Kdyby se živila jako domina, stály by fronty zákazníků všech pohlaví, ras a vyznání frontu až do Prahy a blokovaly by dopravu celé Evropy na zbytek jejího života. Tito chlapi ji neznají a tak nasedají a odjíždějí. Ještě je slyšet odkudsi hudbu. Barbaři! Ale pak mi to dochází. Na stráni je posekaná tráva. Nejsou to barbaři. Jsou to sekáči, ochranáři. A jací sekáči!
Ten můj vztek nebyl spravedlivý, ale směšný. Ještěže je ta baba tak fešná. Na to, kolik jí je, je to superkrasavice. Čedič je místy pokrytý mechem a lišejníky a získává barevnou patinu. Někde je holý a černý, někde je krystal větší a někde drobnější. Kochám se kochám, fotím a mažu a fotím. Není tu vedro a já vystoupám až na samý vršek. Vše je pode mnou. Spousty stromů. Samé stromy. Odtud nevidíte civilizaci. To až z Dědka. Jdu za dědkem. Svůj k svému. Mezi stařečky je údolíčko tak akorát na to, abyste se rozeběhli a nebrzdili. Dole se vám sice trochu klepou nožičky, ale dá se to ustát bez pádu. Další zlomený bukový velikán. Tady teda musel řádit vítr.

Z Dědka vidíte civilizaci. Dneska je trochu mlžno. Nic moc na focení dálek. Pole letos dole není. Škoda. I tady je posekáno. Slunce svítí jako o závod, ale je příjemně. Jdu dolů. Kámen podobný soše hlavy z Velikonočních ostrovů je stále na svém místě. Už ji asi nestihli odvézt. Tahle civilizace zanikla včas a nestihla všechno zničit. Tak nevím. Co ta naše?! Krásný kámen na krásném místě. Máme tu i miniaturní Pravčickou bránu. Blbnu s foťákem a to tak, že doma zjišťuji, že blbnu hloupě. Ty fotky se nedají použít. Ne všechno se vždy povede. Pak si sednu a kochám se. Ani ptáci moc nešvitoří. Je tu ticho lesa. Necivilizační. No, skoro bych usnul…
 
Dolů jdu jinudy. Tahle cesta nevede do Říma,ale k hájovně. Trefím-li se, neboť ji neznám. Snažím se držet směr a neodbočit. Přede mnou si levituje suchý list. Nejsou vidět pavoučí vlákna a list si visí v prostoru uprostřed cesty. Tady se zastavil čas.

Trefil jsem se. Vycházím u hájovny. Samá cedule se zákazy všeho. Hledám ceduli se zákazem dýchání. Zaplaťpánbůh není. Uf, to jsem si oddychl! Jdu stále z kopce, po cestě a dochází mi, že se dostanu na silnici do Stakor. Tak to se jdu podívat k rybníku. Je tu školský rybník pro rybářský dorost. Alespoň býval pro dorost. Byl jsem tu naposledy asi před dvaceti lety na výlovu. To jsem byl ještě aktivní a registrovaný rybář. Zase zákaz.Čert ho vem. Rybník je tam kde býval. Má nově vybudovanou hráz. Na hladině se dělají co chvíli kolečka. Rybník je určitě plný kaprů. Kapři brázdí hřbetem hladinu, rybník je udržovaný a moc hezký. Ani si neuvědomujete, že padesát metrů od něj vede dálnice.

Mám radost ze života jako ti kapři. U Kosmonos stojí řada topolů. Je to jako někde v Itálii. A hlavně, je to hezké jako v Čechách. Pak jdu po silnici do Kosmonos. V Kosmonosech fotím věžičku kostela a chci si vyfotit i Loretu. Nevyfotím. Není proud. Došla baterka. Škoda. Kolem Lorety je sice lešení, ale i tak by bylo co fotit. Tak příště. Už jsem v civilizaci a ta spěchá. Skoro se nedá přejít. U modré hvězdy si ještě chvíli sedám u vodopádku. Ten se jim ale povedl. Je to moc příjemné místo. Pak už jsem doma. Dovolená mi za dva dny končí. Čas už bude mít mě. Ale co. Vznikl jsem s časem, žiji v čase a skončím s časem a v čase. Ještě mám týden dovolené na Florencii. Je to uprostřed září, a tak si na čase vymodlím přízeň až v září. To bude opět čas patřit mně. Vždycky si musíte vymyslet něco, na co se můžete těšit. A já…, já vymýšlím hrozně rád.
Tak ahoj.
Třeba v té Itálii.
Text a foto:Jiří Suchánek
Další články autora:
V kopcích
V Ráji
Když v Ráji pršelo
Nenapravitelná arogance času


Komentáře
Poslední komentář: 15.09.2008  21:08
 Datum
Jméno
Téma
 15.09.  21:08 jisuch53
 11.09.  22:10 Vesuvanka díky :-)))
 11.09.  19:30 Dana Poděkování
 11.09.  17:24 Gabi-florka
 11.09.  08:59 Magdalena
 11.09.  08:03 Ivo