Dáma za všech okolností
* 11. 7. 1933
† 27. 1. 1996
Olga Havlová, rozená Šplíchalová se narodila v početné rodině v Praze na Žižkově a prožila dosti tvrdé dětství. Jako dítě navštěvovala Milíčův dům, jehož zakladateli byli Přemysl Pitter a Olga Fierzová. Po škole pracovala jako účetní, skladnice, prodavačka. S Václavem Havlem se seznámila v roce 1953 a v roce 1964 se za něj provdala. Pak pracovala jako uvaděčka v Divadle Na zábradlí, kde Václav Havel působil. Oba z divadla v roce 1968 odešli.
V době věznění Václava Havla pokračovala místo něj v práci na samizdatové edici Expedice a byla proto obviněna z podvracení republiky. Z dopisů, které jí Václav Havel adresoval z vězení, vznikla později kniha "Dopisy Olze". Spolupracovala též na vydávání Originálního videojournalu, který dokumentoval činnost disentu v Československu.
V tradici Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných založila s přáteli z Charty 77 počátkem roku 1990 Výbor dobré vůle. V roce 1992 založila Nadaci Olgy Havlové a členové Výboru dobré vůle se stali členy její správní rady, jíž paní Olga předsedala. Hlavním cílem Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové je pomáhat lidem se zdravotním postižením, lidem opuštěným a diskriminovaným v jejich začlenění do společnosti. 
Činnost Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové začala být brzy známá i v zahraničí. V některých zemích Evropy i v zámoří vznikly pobočky k podpoře hlavních cílů nadace.
K pátému výročí založení Výboru dobré vůle se paní Olga rozhodla, že Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové bude každoročně udělovat "Cenu Olgy Havlové" osobnosti se zdravotním postižením, která se velmi zasloužila o zlepšení podmínek života lidí s postižením. Podobně jako jiné jeho aktivity, i tato cena má působit na lepší poznání života lidí s postižením, na vnímání jejich zvláštních potřeb a na integraci do společnosti.
V roce 1991 jí norská nadace Stiftelsen Arets Budeie udělila prestižní cenu "Žena roku 1991". V roce 1995 byla oceněna medailí Přemysla Pittra a stala se "Ženou roku 1995" České republiky.
Paní Olga Havlová se celý život neúnavně věnovala vytváření podmínek pro vznik občanské společnosti. Tento odkaz zanechala i nadaci, kterou založila.
Jana Koutecká
Ivě Taťounové bylo dvacet a potřásala si rukou s králi a prezidenty, jezdila po světě, podílela se na organizaci státních návštěv i významných charitativních akcí. V tomto věku se totiž stala osobní tajemnicí Olgy Havlové, první polistopadové první dámy, která by se právě dožila 75ti let.
Jak jste se k Olze Havlové dostala?
Zapříčinil to můj strýc, který se s Havlovými dlouho znal. Dvacátého listopadu 1989 mi zatelefonoval, že je na Rašínově nábřeží, abych tam přišla pomoct. Václav Havel chodil po mítincích, paní Olga byla sama doma, vyzváněly tam bez přestání telefony, chodily návštěvy, spousta vzkazů, korespondence. Strýc a ještě jeden rodinný přítel s paní Olgou veškerý ten shon nemohli zvládnout a potřebovali také někoho, kdo se domluvil cizími jazyky. Měla jsem před maturitou na střední ekonomické škole, ale v těch dnech se moc neučilo, takže jsem tam každý den po obědě chodila.
Kdy vám nabídla místo osobní tajemnice?
Chodila jsem k nim neoficiálně pomáhat až do volby prezidenta. Tehdy se mě Václav Havel zeptal, jestli bych, až odmaturuji, nechtěla jít na Hrad. Byla jsem hrozně překvapená, vůbec jsem s takovou nabídkou nepočítala. Paní Olga však prohlásila, že chce, abych zůstala u ní. Když se pak Havlovi chystali na první prezidentskou návštěvu do Ameriky, doporučil kancléř Schwarzenberg paní Olze, že by měla mít někoho, kdo by se staral o její program. Volba padla na mě, takže jsem dostala omluvenku do školy a jela na státní návštěvu.
Čím jste si Olgu Havlovou získala?
Loajalitou. Při jejích životních osudech a zkušenostech to bylo to nejdůležitější. A pracovitostí. Snažila jsem se udělat všechno přesně tak, jak si představovala, a asi se mi to dařilo. Zpočátku to nebylo nic snadného, jako byla nesmírně náročná k sobě, tak byla náročná i ke všem okolo. Velkou výhodou bylo i moje mládí a nezkušenost. Nebyla jsem svázána ani poznamenána ničím z minulosti.
Co jste na ní obdivovala?
Jak vždycky konstruktivně a věcně přistupovala ke všem těm oficiálním návštěvám a setkáním, které musela absolvovat. Ať se setkala s králem, královnou, jinou první dámou, neztrácela čas prázdnými řečmi, ale rozhovořila se o svých aktivitách a snažila se přiblížit situaci v naší zemi tak, aby to zajímalo i tu druhou stranu. Často po takových setkáních získala pro svou nadaci prostředky pro postižené či na jiné dobročinné účely, zahraniční stáže pro naše odborníky a podobně. Když se například setkala s princem Charlesem, věděla, že se zajímá o historické památky, a vyprávěla mu o problémech s ochranou památek u nás.
Změnila se za těch šest let, co jste pro ni pracovala?
Obecně vzato se nezměnila. Přizpůsobila se jen novým okolnostem. Jako byla přirozenou první dámou disentu, stala se pak i první dámou republiky. Bylo to vždycky v ní, ať dělala cokoli. Ať pracovala jako účetní, nebo biletářka, byla za všech okolností dáma.
Co vám těch šest let vedle ní dalo?
Schopnost koncentrovat se na cíl a zmobilizovat pro to všechny svoje síly. Člověk po něčem natáhne ruku a obvykle si řekne, že už to víc nejde, ale ona mě naučila, že to vždycky jde ještě o trochu víc. Že se to musí zkoušet.
Bylo něco, v čem jste si nerozuměly?
Ve svých osmnácti devatenácti letech jsem si myslela, že by mi neměla zasahovat do osobního života, konkrétně do toho, s kým se stýkám. Na jedné straně mě to těšilo, že se zajímá o můj život, na druhou stranu jsem měla pocit, že by měla posuzovat jen moje pracovní výkony, a ne mi třeba rozmlouvat známost.
O jakou známost šlo?
Když jsem v létě 1990 jela poprvé přes léto studovat do Spojených států, seznámila jsem se v Los Angeles se svým přítelem, s nímž jsem dodnes. Vyrůstal v Čechách, ale v devatenácti odešel do Ameriky. Paní Olga byla přesvědčená, že mám na vážnou známost ještě čas. Vždycky když jsem jela do USA, byla rozmrzelá, protože si myslela, že se nevrátím. Mne zase mrzelo, že se domnívá, že bych něco takového udělala, aniž bych jí to řekla. Napětí trvalo i nějaký čas po mém návratu.
Kdy jste se dozvěděla, že je těžce nemocná?
Až opravdu na konci. Zpočátku mi jen řekla, že chce upravit režim, protože musí chodit na vyšetření. Nesnášela soucit a trvala na tom, aby se pokračovalo ve stejném tempu dál.
Jak snášela svou nemoc?
Statečně. Jedinkrát jsem se zeptala, jak se cítí, a ona se hrozně rozzlobila, že s ní jednám jako s marodem. Pracovala ještě intenzivněji než předtím, protože tušila, že už nestihne všechno, co chtěla. Tím se zrychlilo tempo i pro nás. Mnozí nechápali proč. Byl to pro všechny pracovně i psychicky náročný a těžký půlrok.
Bála jste se, co pak s vámi bude?
Ne. Paní Olga zemřela v zimě a já jsem už v létě předtím, zcela nezávisle na její nemoci, vážně uvažovala o tom, že odejdu. Dostávala jsem lákavé nabídky, koketovala jsem i s tím, že odjedu do USA. Několik měsíců jsem přemýšlela, jak to paní Olze řeknu, ale nenašla jsem odvahu. Jakmile onemocněla, nepřipadalo to v úvahu.
Jaký byl váš osud po její smrti?
Bylo to hodně těžké, protože jsem do té doby nikoho tak blízkého neztratila. Týden před její smrtí mi pan prezident řekl, že se její zdravotní stav zhoršil, a nabídl mi místo ve své kanceláři. Moje hradní kapitola ale začala i končila s paní Olgou. Řekla jsem mu, že o mě nemusí mít obavy, a dala jsem výpověď.
Co se dělo potom?
Půl roku nic. Vzpamatovávala jsem se, doháněla mezery v kontaktu s přáteli, rodinou. Měla jsem na ně konečně čas. Byly to takové dlouhé prázdniny.
Jak skončily?
Moje mladší setra, která zpívá pod jménem Alice Springs, natočila desku, a já jsem jí pomáhala s propagací. Na křestu desky mě tehdy vidělo hodně lidí, kteří se až tam dozvěděli, že už nepracuji na Hradě. Hned nato začaly volat různé firmy a agentury a nabízely mi místa. Všechno to sice byly atraktivní nabídky, ale nenašla jsem tam pro sebe žádnou výzvu. Vždycky se stačilo posadit do rozjetého vlaku.
Změnil se nějak váš způsob života?
Na Hradě jsem musela být kdykoli k dispozici. Teď jsem víc pánem svého času, mívám zpravidla volné soboty a neděle...
