Hans Christian Andersen
Nevím, jak kdo z vás, ale já mám pohádky ráda pořád. Jedny z mých zamilovaných jsou právě Andersenovy pohádky a tak se vám pokusím tohoto spisovatele přiblížit. 
Andersen se narodil v Odense na ostrově Fynu v Dánsku, 2. dubna 1805 jako syn ševce. Jeho maminka byla o několik let starší než otec. Jeho rodiče byli velmi chudí, měli jen jednu místnost, kde se jedlo, žilo a spalo. Andersen už jako dítě měl velkou představivost, které rodiče nijak nebránili. Jeho otec zemřel, když mu bylo jedenáct let. Malý Hans přestal chodit do školy a začal pracovat v továrně. V tehdejší době to nebylo nic neobvyklého. Přestože chodil pracovat, postavil si malé loutkové divadlo, oblékl také svoje loutky a hrával si s nimi. Miloval literaturu, přečetl všechny možné hry, které si mohl vypůjčit. Tím, že měl vynikající paměť, dokázal citovat celé Shakespearovy hry a přitom používal svoje loutky. Doma dlouho po smrti otce nevydržel, ve 14ti letech utekl do Kodaně, kde se pokusil uchytit jako loutkový herec, později jako zpěvák. Na zámku Christiansborg se po 13 měsíců denně učil balet, ale jako tanečník neuspěl. Jeho učitel, Carl Dahlen napsal balet Armida, ve kterém měl Andersen vystupovat. Při představení hrozně ale klopýtal a nakonec musel pustit z hlavy, že z něj bude tanečník anebo herec.
Jonas Collin, úředník na dvoře krále Friedricha VI. vzal mladého Andersona k sobě do rodiny a nařídil svému synovi Edvardovi, aby ho naučil dvorním a slušnému chování. Mezi chlapci vznikolo přátelství, ale po celý život Edvard nedovolil Andersonovi aby mu tykat. 
Další rozčarování Andersonovi přineslo i to, že nebyl pozván na Edvardovu svatbu. V roce 1822 umožnil král Friedrich VI. svým stipendiem Andersenovi, kterému v tu dobu bylo již 17 let, vzdělání na latinské škole v Slagelse. Zde maturoval v roce 1827 a o rok později složil i zkoušku z filosofie. Studium mu moc nešlo a on sám později vzpomínal na studia jako na nejčernější a nejtrpčí roky svého života.
Již v roce 1822, než nastoupil na studia, vydal svou první knížku „Duch na Palnatokově hrobě“. I po studiích Andersen potřeboval mecenáše, protože jeho díla nebyla zpočátku tak úspěšná, aby se z literárních honorářů uživil. To se změnilo až kolem roku 1845 a své první pohádky napsal v 29ti letech. Andersen měl, jak by se dneska řeklo, boty z toulavého telete. V roce 1833 podnikl cestu po Evropě, viděl Paříž, Řím, Neapol, Vídeň a další města. Když cestoval, tak dával přednost vlaku. Jeho životním krédem bylo - „Cestování je život“. Ve své době byl snad jeden z největších cestovatelů. S pomocí královského stipendia pro mladé básníky a později jeho práce mu umožnily cestovat tak, jak chtěl. Během života navštívil dvacet devět zemí, některé vícekráte, jako např. Německo, Švédsko, Anglii a další. Skoro devět let svého života strávil v cizině. Na cestách se živil tím, že předčítal své pohádky. Podle pohádky „Ošklivé káčátko“, které se proměnilo na krásnou labuť údajně král Ludwig bavorský pojmenoval svůj zámek na Neuschwanstein. Cestoval a přitom trpěl také fóbií. U svého kufru měl lano, které chtěl použít k opuštění hotelu, kdyby hořelo.
Itálie byla země, kde strávil dva roky, byl romantikem na vzdělávací cestě. Historické památky navštěvoval jen proto, že se to dělalo. Z Říma odjel na Capri. Zde viděl modrou jeskyni, ta se stala později světoznámou stejně jako Andersen. Chtěl vidět také Orient. Dostal se do Konstantinopolisu. Zde zůstal jedenáct dnů. Byl to pohádkový svět, ale každá pohádka má svůj konec a Andersen se vrátil zpět do Kodaně. Ze života v Dánsku měl obavy, tvrdil, že v Paříži, Berlíně, v Mnichově, Římě, Londýně je akceptovaný a uznávaný. Podle něj ho tam posuzovali jinak. Mezi tím byl ale i v Dánsku již delší dobou velmi známý. Jeho pohádky se staly lákadlem pro turisty, hlavně pro ty dětské. A staly se také komerčními objekty. Walt Disney přeměnil „malou mořskou vílu“ na Arielle a nafilmoval ji. V Kodani je v přístavu socha, která je známá snad po celém světě - „Malá mořská víla“. Patří ke Kodani asi tak, jako k Praze Hradčany či Karlův most.
Také pohádka „Císařovy nové šaty byla zfilmována. V jeho prvních dílech bylo motto: „vyprávění pro děti“, později to změnil na: „pohádka pro všechny“. Andersen se naučil od dětí, jak by měli lidé vypadat. Děti mají fantasii a ta by měla zůstat po celý život a nejenom do dospělosti. Andersen se tímto řídil a když zemřel, tak byl snad nejstarší dítě na světě.
Andersen zůstal po celý svůj život sám i když byl zamilován do operní zpěvačky Jenny Lind, nebo do tanečníka Haralda Schaffa, svého „vychovatele“ Edvarda, ale za celý svůj život nevytvořil žádný partnerský svazek. Proto snad také vznikaly spekulace o jeho sexuelní orientaci. Hans Christian Andersen zemřel 4.srpna 1875. Jako dědice ustanovil Edvarda Collina. Pohřben je na Assistentském hřbitově v Kodani. Jeho pohřbu se zúčastnil i král Christian IX. a den úmrtí byl vyhlášen dnem národního smutku.
Andersen nepsal jenom pohádky, ty nám zůstaly dodnes, psal také verše, ty však neměly žádný ohlas. Psal i divadelní hry, a zde to bylo podobné, některé nebyly ani vydány. Pohádek napsal přes sto padesát.
Po Andersenovi je pojmenována také „Cena Hanse Christiana Andersena“, což je mezinárodní ocenění pro autory, kteří píší a ilustrují dětské knihy. Vyhlašuje se každý sudý rok a medaili předává dánská královna. Pro spisovatele se uděluje cena od roku 1956 a pro ilustrátory od roku1966. Mezi oceněnými jsou i Češi, jako spisovatel dostal tuto cenu v roce 1980 Bohumil Říha. V kategorii ilustrátorů ji dostali v roce 1968 Jiří Trnka, v roce 1988 Dušan Kállay a v roce 1992 Květa Pacovská.
