náš velký básník, který byl prvním českým nositelem Nobelovy ceny. Tohle vysoké ocenění dostal v roce 1984 za literaturu.
Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 v Praze na Žižkově. Studoval na několika gymnáziích, ale studia nikdy nedokončil pro spoustu neomluvených hodin. Tyto hodiny trávil po pražských pivnicích, kde skládal básně. Jeho honorář bylo pivo. V roce 1921 se rozhodl pro práci žurnalisty. V tomto roce vstoupil do Komunistické strany Československa a tak není divu, že působil v redakci Rudého práva. Od roku 1921 pak začal pracovat v brněnské Rovnosti. V tomto roce byla také vydaná jeho první sbírka básní. Byla ovlivněna přostředím Žižkova, dělnické čtvrti Prahy. Jmenovala se Město v slzách a věnoval ji S. K. Neumannovi. Jeho další sbírka básní přechází od proletářské poezie k poetismu. Je to sbírka básní Samá láska, která byla vydaná v roce 1923. Jaroslav Seifert byl spoluzakladatelem Devětsilu. Nepůsobil jen v Rudém právu a Rovnosti, ale přispíval i do Proletkultu, Tvorby, ReDu a později i do Avantina, Kvartu a Listů pro umění a kritiku. Prot také byl ve dvacátých letech považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. Seifert viděl východisko z poválečného zklamání v komunistickém hnutí, ale už v roce 1929 byl jeden ze sedmi spisovatelů, kteří podepsali Manifest proti gottwaldovskému vedení KČS. Těmi dalšími byli J. Hora, M. Majerová, V. Vančura, I. Olbracht, S.K.Neumann a H. Malířová. Všichni byli tehdy ze strany vyloučeni. Někteří se později do strany vrátili, ale Seifert ne.
Seifert nepsal jen básně, on je také překládal. A. Bloka a G.A pollinaira a další. Také hodně cestoval. V roce 1923 do Francie a Švýcarska. Lákal ho nejen západ, ale i východ. Proto se v roce 1925 vydal do Sovětského svazu. Tady asi byl poprvé konfrontován s tváří komunismu a jeho pochybování se začalo prohlubovat. Tyto poznatky a úvahy ho dovedly k podepsání Manifestu. V roce 1930 se stal redaktorem měsíčníku Mladá scéna. Zde vydržel tři roky. Poté pracoval v redakci Pestré květy, kde vydržel až do okupace. Během druhé světové války pracoval v deníku Národní práce, Práce a nakladatelství Panorama. Po válce se věnoval publicistice, přispíval do měsíčníku Kytice a do deníku Práce. V padesátých letech se přestal publicistické tvorbě věnovat. V druhé polovině padesátých let ho postihla vleklá chorova pohybového ústrojí. Tím skončila i jeho éra prohýřených nocí a flámů. Tehdy Seifert bydlel v malém domku na Hradě.
V roce 1966 se stal národním umělcem. Připojil se k Pražskému jaru a z toho mu později vyplynul desetiletý zákaz činnosti. Jeho sbírky básní vznikaly jako exilová tvorba. Ale se Seifertem nešlo tehdy nic moc dělat, byl známá osobnost a obdivovaný, takže úplně ho umlčet režim nemohl. Nemohli ho tehdy uvěznit, jako mnohé jiné nebo poslat do ciziny s poznámkou - návrat nežádoucí. Postavení si zhoršil i tím, že podepsal Chartu 77. Čekalo se, že Seifert udělá nějakou chybu, aby se s ním mohlo skoncovat úplně. Ale tuhle chybu Seifert neudělal. V 80 letech se k jeho pohybové chorobě přidaly i potíže s dýcháním. V prosinci 1985 musel být převezen do vinohradské nemocnice. V nemocnici ho nikdo moc nenavštěvoval, jen rodina a pár věrných přátel, i když se literární veřejnost o jeho zdravotní stav zajímala. Na vánoční svátky byl propuštěn a mohl je prožít doma. V kritickém stavu byl pak převezen znovu do nemocnice 9. ledna, kde v ranních hodinách 10. ledna zemřel.
Seifert byl jediný český literát, který získal Nobelovu cenu. Byl navrhován několikrát, již v 50tých letech, ale návrhy neprošly. Seifert si cenu osobně převzít nemohl, byl v tu dobu v nemocnici. Cenu v jeho zastoupení převzala dcera Jana. Byla jí předána 11. října 1984.
Jeho díla nebyla oficiálně vydávána, a tak byly vydávány jeho verše v samizdatech. Celá jeho tvorba je rozsáhlá:
Město v slzách - 1921, Samá láska – 1923, Na vlnách TSF – 1925, Slavík zpívá špatně – 1926, Poštovbí holub – 1929, Jablko z klína - 1933, Ruce Venušiny – 1936, Jaro, sbohem – 1937, Zhasněte světla – 1938, Vějíř Boženy Němcové – 1940, Kamenný most – 1944, Světlem oděná, Přilba hlíny – 1945, Dokud nám neprší na rakev – 1947, Ruka a plamen – 1948, Šel malíř chudě do světa – 1949, Píseň o Viktorce – 1950, Maminka – 1950, Koulelo se koulelo – 1955, Chlapec a hvězdy – 1956, Praha – 1964, Koncert na ostrově – 1965, Halleyova kometa – 1967, Odlévání zvonů – 1967, Prsten Třeboňské madoně – 1969, Deštník z Picadilly – 1978/79, Morový sloup – 1971, Býti básníkem – 1983, Všechny krásy světa – 1982. A je možné, že jsem na něco zapoměla.
Málokdo ví, že Seifert neodpočívá v Praze na Slavíně, jak by mu příslušelo, ale je pohřben v Kralupech nad Vltavou, odkud pocházela jeho maminka. V kralupském městském museu je jeho pamětní síň, na Lobečku, čtvrť Kralup, je jeho pomník. Na jeho počest se v kralupském klubu Kaučuku pořádají každoročně básníkovy festivaly. Samotný pohřeb básníka byl hlídán policií a tajnými a ti byli určitě překvapeni, kolik lidí se zde sešlo, aby vzdali poslední poctu básníkovi.
Olga Kotačka
A nakonec jedna jeho báseň, která se mě osobně moc líbí.
gymnáziích, ale studia nikdy nedokončil pro spoustu neomluvených hodin. Tyto hodiny trávil po pražských pivnicích, kde skládal básně. Jeho honorář bylo pivo. V roce 1921 se rozhodl pro práci žurnalisty. V tomto roce vstoupil do Komunistické strany Československa a tak není divu, že působil v redakci Rudého práva. Od roku 1921 pak začal pracovat v brněnské Rovnosti. V tomto roce byla také vydaná jeho první sbírka básní. Byla ovlivněna přostředím Žižkova, dělnické čtvrti Prahy. Jmenovala se Město v slzách a věnoval ji S. K. Neumannovi. Jeho další sbírka básní přechází od proletářské poezie k poetismu. Je to sbírka básní Samá láska, která byla vydaná v roce 1923. Jaroslav Seifert byl spoluzakladatelem Devětsilu. Nepůsobil jen v Rudém právu a Rovnosti, ale přispíval i do Proletkultu, Tvorby, ReDu a později i do Avantina, Kvartu a Listů pro umění a kritiku. Prot také byl ve dvacátých letech považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. Seifert viděl východisko z poválečného zklamání v komunistickém hnutí, ale už v roce 1929 byl jeden ze sedmi spisovatelů, kteří podepsali Manifest proti gottwaldovskému vedení KČS. Těmi dalšími byli J. Hora, M. Majerová, V. Vančura, I. Olbracht, S.K.Neumann a H. Malířová. Všichni byli tehdy ze strany vyloučeni. Někteří se později do strany vrátili, ale Seifert ne. 
Seifert nepsal jen básně, on je také překládal. A. Bloka a G.A pollinaira a další. Také hodně cestoval. V roce 1923 do Francie a Švýcarska. Lákal ho nejen západ, ale i východ. Proto se v roce 1925 vydal do Sovětského svazu. Tady asi byl poprvé konfrontován s tváří komunismu a jeho pochybování se začalo prohlubovat. Tyto poznatky a úvahy ho dovedly k podepsání Manifestu. V roce 1930 se stal redaktorem měsíčníku Mladá scéna. Zde vydržel tři roky. Poté pracoval v redakci Pestré květy, kde vydržel až do okupace. Během druhé světové války pracoval v deníku Národní práce, Práce a nakladatelství Panorama. Po válce se věnoval publicistice, přispíval do měsíčníku Kytice a do deníku Práce. V padesátých letech se přestal publicistické tvorbě věnovat. V druhé polovině padesátých let ho postihla vleklá chorova pohybového ústrojí. Tím skončila i jeho éra prohýřených nocí a flámů. Tehdy Seifert bydlel v malém domku na Hradě.