Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený. Do jednoho příběhu teď s námi nahlédněte...
Příjemný společník
Kde se vzal, tu se vzal, najednou byl tady. Dle vyprávění manželky a vnučky se pomalu vyšoural z dřevníku, a aby na sebe upozornil, několikráte se protáhl. Pak prý zamňoukal svým ochraptělým „mně“, které vždy působilo dojmem, že se právě vrátil z flámu.
Věděl jsem o něm, že nás navštěvuje celou zimu. Nikdy se neukázal, pouze jednou jako blesk vylétl z krabice s polystyrénem, kterou jsem pro něj připravil jako útulek, a kam jsem mu donášel kočičí granule a misku s mlékem. Jeho úprk byl takový, že jsem ani nedokázal popsat, jak vypadá. Byl jsem ale rád, že se k nám nastěhoval. Dlouhá léta jsem si přál mít doma kočku, nikdy jsem však nenašel odvahu si nějakou vypiplat z malého, na všech možných a nemožných místech své „stopy“ zanechávajícího koťátka. Vzpomínka na to, jak jsem v dětství musel pomáhat mým kotětem „navoněné“ sófa vynést na zahradu, kde po polití petrolkou bylo zapáleno, byla stále příliš živá!
Zkrátka kočka - ještě jsem nevěděl, že to bude kocour - se k nám nastěhovala a já, čím dále zvědavější o jaké zvířátko se jedná jsem na chalupu nosil krmi a mléko. A to rovněž tehdy, když jsme už byli doma ve svém paneláku. Pěšky čtyři kilometry tam, čtyři kilometry zpátky. Mléko jsem nosil ve sklenici se šroubovacím víkem, a aby mi cestou nezamrzlo před odchodem jsem ho vždy nahřál v mikrovlnce.
Hned druhý den po shora uvedeném upozornění jsem se brzy ráno posadil před dům a číhal. Kočka přišla, zopakovala svoje divadélko a koukala po mě. Na první pohled mi byla sympatická. Mouratá s bílou náprsenkou a bílými konečky paciček. Asi tak dvouletá. Skočila mi na mou předstíranou nevšímavost a popošla blíže. Jako by omylem jsem upustil kousek nějakého salámu a už byla moje! A poznal jsem, že to je kocour. Poslušně žral i další a další blíže hozené kousky. Nechal se zkorumpovat!
Trvalo však několik dnů než se nechal poprvé pohladit - snad týden, než dovolil, abych ho vyzvedl na klín. Stále mi tak úplně nedůvěřoval, při pokusu ho podrbat pod krkem mě několikráte seknul. Na jedné straně jsem byl rád, že je kocourem, že nebudu muset chodit nabízet případné přírůstky v rodině, na druhé straně jsem měl obavy jak to dopadne s obvyklým kocouřím „značkováním“. Proto také celou rodinu potěšilo, že kocour nejevil snahu vlézt do domu. Byl za to chválen dokonce i mou manželkou, celkově kočky nesnášející.
Pochopitelně další vývoj byl obvyklý. Ne my kocoura, ale on si nás ochočil. Ale o tom až dále.
První rozpory v rodině způsobil, když nastaly úvahy jak ho pojmenovat. Naštěstí to myslelo našim vnučkám. Měly trpasličího králíčka Sisinku, kocour se tedy stal Franz Jósefem, proti čemuž jsem s ohledem na své politické názory nic nenamítal. Pochopitelně se však zakrátko stal našim Franckem. Jaksi zlidověl.
Netrvalo dlouho a překročil práh nejen domu, ale i bytu. Nakonec jsem ho našel ve své posteli, uvelebeného na mém polštáři! Neřval jsem proto na něj, nevyháněl ho, jen vyčítavým hlasem jsem mu vysvětlil, že na tom polštáři, v mé posteli a v naši ložnici nemá co pohledávat. Chudák Francek! Podíval se na mě tak nevinným pohledem, že jsem mu uvěřil, že ho někdo cizí, neznámý, na to pohodlné místo uložil proti jeho vůli! Při opakování jsem však už nebyl tak důvěřivý a dosti důrazně jsem ho vyhodil. K mému překvapení kocour již nikdy do ložnice nevstoupil. I když byly otevřené dveře. Hlavně, ale pozitivním byl poznatek - nikde neznačkoval!
V další fázi si mě začal cvičit. Dokonce projevil snahu mě naučit lovit myši. To již bylo jaro a bylo možné Francka spatřit jak předlouze a trpělivě vydrží na zahradě číhat na přemnožené hlodavce. Jednou, když jsem brzy ráno s kocourem na klíně vypil svou kávu seskočil a kráčel na svá loviště. Při tom se po mě ohlížel a já pochopil, že mě zve na safari. Pro svoje pohodlí jsem si však vzal sebou plastikovou židli. Po najití vhodného místa on zaujal svou loveckou pozici a já se co nejtišeji usadil nedaleko něj. Nechtěl jsem se v kocourových očích stát lovu neschopný blb a tak jsem vydržel sedět a sedět. On mě občas otočením hlavy kontroval. Pozdějším odhadem jsem zjistil, že jsem vše vydržel takové dvě hodiny! Pak jsem toho měl dost a uvědomil jsem si, že Francek nemluví, takže svůj zkažený úsudek o mých schopnostech nemůže nikomu vykecat. Vstal jsem a odešel si odpočinout. Jediné, co jsem pochopil bylo, že ani ti Neandrtálci to neměli vždy lehké.
Jindy jsem se zase musel naučit dělat pro kocoura omelety. Nějakým nedopatřením jsem mu totiž nabídl kousek jedné, mě na mou samotu dovezené manželkou. On se mohl strhat! Při sežrání to mlaskání, pak oblizování se! No, kocour gurmán - fajnšmekr!
A tak zdánlivý Franckův páníček poslušně druhý den vzal vajíčko, asi pět lžic hladké mouky, trochu mléka a máslo. Pravda, hned první se nepovedla. Naštěstí kocour, sedící na podlaze a dozírající na můj pokus to nepostřehl. Pouze svým „mně, mně“ mě popoháněl v práci a lezl na nervy. Druhá omeleta následkem mého zlepšováku při obracení již měla určitou podobnost se záměrem snažení a smažení, a tak jsem ji po krátkém vychladnutí naservíroval skutečnému pánu domu. Ten ji zblajzl jak malinu a neodkladně se dožadoval další! Používal jsem hodně máslíčka, chutnalo mu! Celkové resumé: Ze čtyř z jednoho vajíčka vyrobených omelet zbyla kuchaři jedna.
Francek si však časem zošklivil granule, ty, které přes bohatou reklamu jak jsou výživné a pro kočky každého věku zdravé. Přišly na řadu konzervy všeho druhu a cenového rozpětí. Ty s játříčky, ty byly jeho! Kdybych ho býval krmil dle jeho žadonění, býval by byl obézní již několik měsíců po našem seznámení. Na toto období jeho krátkého života si však musel ještě tři roky počkat.
Čirou náhodou jsem tehdy objevil v Penny z Brasilie dovezená kuřecí játra, asi 18 Kč za půl kila! Kocour je dokázal vyčenichat několik okamžiků po té, když jsem autem zastavil na dvoře! Pak, že jen psi mají vynikající čich! Páni celníci a protidrogová komanda - doporučují k vyzkoušení!
Jó, ještě ti psi. Od počátku jsem byl přesvědčen, že náš Francek musí být městským kocourem, kterého nějaký dobrodinec dovezl k lesu a tam vyhodil, aby se ho zbavil. V bytě totiž měl naprosto jiné návyky než nějaká ta vesnická kočka, která může přicházet a odcházet jak a kdy ji zachce. Měl pevně stanovenou večerní hodinu, kdy se dožadoval odchodu na svoje noční rita - 17,00hod. A byl čistotný. Než by něco zaneřádil snad by raději byl proskočil zavřeným oknem. Brzy jsem rovněž poznal, že se bojí koček, ale miluje psy! To se totiž měl snahu k nám nastěhovat další kocour, želvovinový mourek, úplný krasavec, kterého jsem však již nebyl ochoten akceptovat. Francek avšak nehájil svoje teritorium, zbaběle se před tím druhým vždy vzdaloval nebo ukrýval v mé náruči. Když však přišel nedaleký soused, chovatel koní s hodným, ale na kočky zlým ovčákem Bafíkem, náš Francek se doslova na něj vrhal, otíral a šmajchloval tak, že milý pejsek z toho natolik zblbnul, že si i kočičí zadek beztrestně nechal strkat před čenich!
Musím teď veřejně přiznat, že k tomu druhému kocouru jsem se zachoval podle. Když ho zeť pojmenoval Kokešem a začal ho, asi mě natruc, krmit, dostal jsem strach, že jako dominantní Kokeš vyštve mého Francka. A tak jsem začal přemýšlet, jak se Kokeše zbavit. Na nějaké trávení neb jinou krutost jsem opravdu nemyslel, natolik mám se zvířaty soucit. Ale řešení jsem musel najít a našel. Vypracoval jsem podrobný plán.
Na mně nemilého Kokeše jsem připravil past. Před dům jsem umístil řeznickou umělohmotnou přepravku dnem vzhůru, tak trochu podepřenou klacíčkem, ke kterému jsem přivázal dlouhý provázek. A pod ní jsem navnadil kousek buřtu. Kokeš, neznalý lidské zákeřnosti, si pro zobanec došel, já zatáhl za provázek a už byl kocour želvovinový lapen. Podstrčil jsem pod klec takovou desku, vše převázal, naložil do auta a pak jsem dle uvedeného plánu odjel do asi 12 kilometrů vzdálené vsi, kde jsem kocoura vypustil. Po vypuštění tak nějak podivně strnul, ani mě nevnímal, jako by se orientoval, kde vlastně je.
Vrátil jsem k svému Franckovi šťasten, že jsem se nevítaného přivandrovalce zbavil a více jak týden jsem žil v přesvědčení, že jsem záležitost zaonačil úplně skvěle.
Bylo to některý den k večeru a celý náš rod seděl venku, za domem, na sluníčku. V tom se najednou zpoza kůlny objevil…. Kokeš! Já, jinak maje o sobě mínění, že jsem pohotový člověk, jsem jen vyhrkl:“Jééé, Kokeš se vrátil!“ Naštěstí si mé vyděšenosti nikdo nevšiml, za několik dní jsem se však manželce k svému prohřešku vůči nevinnému božímu tvoru přiznal. Mohla se usmát, jak mě převezl! Ostatním členům rodiny jsem vše řekl až mnohem později, kdy kocour Kokeš sám od sebe zmizel stejně záhadně, jako přišel a já byl jimi podezříván, že jsem se vůči němu dopustil nějaké krutosti, že jsem jej sprostě odkrágloval. Až tak za rok se opět mihl na našem dvoře. Mohl to však být také jiný kocour, třeba už jeho potomek.
Výše uvedeným příběhem jsem však odbočil, předběhl dobu. To se totiž stalo až po první u nás Franckem prožité zimě, na jejíž začátku jsem s nim měl jistý problém. Mnou vícekrát zmíněný dům totiž nebyl ještě schopný obývání a tak jsem musel vyřešit, jak kocourovi zajistit nějaký vhodný útulek pro přezimování. Nejteplejším a tím nejvhodnějším se zdál sklep. A tak jsem před otevřené sklepní okénko zhotovil chvojím zakryté závětří, ve sklepě od stejného okénka položil prkno až k dřevěnému regálu, na který jsem postavil z polystyrénu slepenou boudičku se záclonkou. Takovou, aby na Francíčka netáhlo. Z PTE lahve jsem zhotovil samokrmítko, ze kterého se po užrání granulí na spodním konci v misce sama doplňovala zásoba, z druhé stejné lahve napáječku na mléko. Oboje tak na týdenní zásobu.
Fungovalo to, Francek se tam ubytoval. Avšak jen do doby, dokud se mu tam nenastěhoval rovněž jeho sok, Kokeš. Po té Francek dával přednost vymetání chlévů v blízkých usedlostech.
A tím jsem se dostal k péčí o hygienu mého miláčka.
Když jsme nějak zimu za střídavého jeho pobytu ve sklepě či u krav přetrpěli opět jsme se vrátili k takovému normálu. Jenže Francek, hlavně při svých nočních toulkách, nadále prolézal všechny ty chlévy a vracel se domů s nelibou vůní kravinců. Samozřejmě při své vrozené mužské genialitě jsem i v tomto případě našel řešení. Na navlhčenou hadérku jsem pokaždé nakapal trochu vlasového šamponu, někdy světových značek, a takto vybaven jsem řádně milého kocoura vydrbal. Z počátku se bránil urputně, pak si na to zvykl a nakonec mu to asi dělalo dobře. Nechával se stejným způsobem vysušovat, když přišel zvenčí jen tak mokrý. Zvykl si rovněž na česání, jako správně rozmazlený kocour mi při tom nastavoval postupně všechny části svého těla. Také na ouška došlo! Dost často a usilovně si je drbal a já si vzpomněl na nějakou odbornou stať, že se mají kočkám uši čistit. Tak jsem začal o jeho ouška dbát, pravidelně je čistit a on to rychle začal pokládal za moji povinnost.
Při procházkách nebo obcházení zahrady mě často jako pejsek doprovázel. Vlastně nejen mě, ale kohokoliv z rodiny. A když se u nás někdo zastavil na kus řeči vždy musel být kocour u toho a zřetelně dával najevo, kdo je miláčkem celé rodiny. Pokud návštěvníků bylo více a usadili se, přelézal od jednoho k druhému, jakoby chtěl vyzkoušet pohodlnost všech klínů.
Přibýval na váze, kulatil se, vybíhání do prvního poschodí mu začalo činit potíže. A tak jsem ho ráno po vpuštění do domu většinou vynášel po schodech nahoru. Převzal moje stravovací návyky, žral třikráte denně. Proti mému odpolednímu spaní nic neměl, často si lehl na mě. Jen noční život jsme měli rozdílný. V tom jsme se neshodli.
Léto uplynulo, podzim jak by smet a další zima byla již pro nás jednodušší. Kokeš sám zmizel, dům byl již obyvatelný a tak jsem zřídil Franckovi jen takové „apartmá“ pro čas mého zmizení k manželce či někam do nemocnice. Tentokráte jsem mu zhotovil žebříček k ventilačnímu otvoru v přízemí, za kterým uvnitř budovy byla opět polystyrénová boudička, samozřejmě již větší a důkladnější, se záclonkou a zásobou kočičího žrádla. Kocourovi to vyhovovalo, mě rovněž. Ráno jsem totiž nemusel pro něj vycházet před dům, pouštěl jsem ho vnitřkem domu.
Byly to báječné měsíce! Oba u roztopených krbových kamen, vždy s dostatečně zásobenou ledničkou. Prospívalo nám to. Kocour se dokonce naučil dívat na televizi. Nejvíce ho jednou vzrušil dokumentární film o horských gorilách někde v Africe. Kde se s těmi potvůrkami mohl setkat, nevím, asi v nějakém minulém kočičím životě.
Bylo by toho ještě hodně na vyprávění, co jsem s tím báječným společníkem prožil. Hlavně mi vyhovovalo, že oproti mé dlouholeté životní partnerce mě neměl za šestiletého nezodpovědného blba, kterého je nutno neustále poučovat, že je potřeba si konečně už vzít čistou košili, že u jídla se noviny nečtou, že v kuchyni se nedělá nepořádek, špinavé ponožky, že je třeba dávat do koše s prádlem k vyprání. A do ničeho mi nemluvil, nedával mi žádné rady!
Rovněž další rok proběhl podobně. V naprostém souladu. Někdy jsem si připadal jak v nervovém sanatoriu. Klid, ticho, pohoda. Chodil jsem spát, když jsem byl unavený, vstával, kdy jsem to pokládal za vhodné nebo byl k tomu donucen stařeckým neduhem. Jedl jsem, když jsem měl hlad, noviny jsem nečetl, tím mě pražští politici přestali lézt na nervy, televizi jsem zapínal jen občas. Hlavní moji zábavou se stalo sečení zahrady a chození do lesa na dřevo. Ranní koncerty lesního ptactva, když jsem tak o páté pil za domem svoje kafe, byly úžasné.
Vše však mělo mít smutný konec. Po třetí zimě.
Byl únor, první příznaky přicházejícího jara a noční toulky mého Francka se prodlužovaly. Ty hormony dokážou věci! Jednou, když jsem ho v jeho obvyklém čase pouštěl z domu odběhl, rychle se ke mě vrátil, jakoby váhal, zda má odejít či ne. Ale odešel. A to jsem ho viděl naposledy.
Nepřišel čtyři dny. Začal jsem tušit, že se něco muselo přihodit.. Bylo to neobvyklé. Pak mě zavolala manželka, že ji potkala jedna známá z vesnice a sdělila, že u nich na silnici ležel přejetý kocour, a že ho zahrabali. Dle vypasení poznali toho mého. Běhal jim za kočkou a omámen vášní skončil pod autem.
A to je konec vyprávění o tichém společníkovi. Bylo mi dlouho smutno. Již mě nikdo radostně nevítal, motaje se při tom pod nohy, již mě nikdo spokojeně nepředl na klíně, již mě neměl kdo doprovázet při inspekci zahrady či sběru slimáků. Poustevničení ztratilo svůj půvab. Už tomu budou čtyři roky a já stále nemám tu odvahu pořídit si dalšího tichého kamaráda. Proč asi, čtenář těchto vzpomínek jistě pochopí.
Text a foto:Karel Bůna (alias kmet)