Paradoxy èeštiny (2)
My všichni, kteøí jsme nejlepší léta svých ¾ivotù, kdy náš mozek byl ještì schopný pøijímat více informací ne¾ ztrácet, pro¾ili v dobì, kdy svìtové jazyky kromì jediného vyvoleného byly buï tabu, nebo alespoò na indexu, tedy mo¾ná i vìtší polovina národa se mù¾e na tuto neblahou dobu dokonce krásnì vymlouvat…
Zapomínáme ale na to, ¾e snad témìø všechny potí¾e v lidské spoleènosti vznikly daleko døíve, toti¾ v dobì biblické. Jak u¾ to odedávna chodí, všechno na svìtì má svùj rub a líc. A tak na pøíklad to, ¾e Eva svedla Adama (anebo to bylo naopak?), sice pøineslo nám všem, tedy alespoò všem køes»anùm, hrozný dìdièný høích, pøesto ale právì v tom okam¾iku pod stromem poznání vznikl sex, bez kterého mnozí nemohou ¾ít, a bez kterého bychom vlastnì nikdo z nás nebyl na svìtì, nebo» s Adamem a Evou by lidský rod vymøel po meèi i po pøeslici!
Vra»me se ale rychle na naši „slovní“ parketu. Pravou pohromou pro nás „monogloty“ (tedy ve smyslu øeèi „jednojazyèníky“) byla stavba Babylónské vì¾e.
Jistì není dobré se rouhat, ale naprosté zmatení jazykù, které následovalo, bylo opravdovou katastrofou pro lidstvo a je mo¾né, ¾e tehdy náš milý Stvoøitel nedomyslel všechny následky. A ¾e byly doslova nedozírné!
Skoème však nyní nohama, pokud mo¾no co nejrovnìjšíma, anebo ještì lépe – rovnou pøímo po hlavì - do ¾havé souèasnosti, ve které se musíme smíøit s tím, ¾e jednotliví lidé a tím ménì národy se jednoduše mezi sebou jen velmi tì¾ko dorozumí
A nìkterým se to nepodaøí vùbec! Vìtšinou z nepochopení, co chtìl ten druhý vlastnì øíci, anebo v horším pøípadì z neochoty. Vrcholem nepøíjemností ve vzájemném dorozumìní je na pøíklad i odlišnost v mimoslovním projevu, tedy v gestikulaci. Ještì dnes mo¾ná vìtšina lidí v Evropì a tím ménì dále ve svìtì neví, ¾e Bulhaøi a Øekové kývají hlavou na souhlas a nesouhlas opaènì ne¾ ostatní národy. Podobnì ne všude znamená èerná barva smutek a bílá radost. Naštìstí snad nikde a nikdy nevyjadøují svùj smutek smíchem, i kdy¾ naopak leckde a leckdy lidé radostí pláèou!
A nakonec trochu absolutního rýmování, ladìného opìt katastroficky:
Jakmile dostaneš rozkazy mobilizaèní,
tak brisknì nahánìt lidi i kobyly zaèni!
Leckterý bojovník prý zemøel na poli, aèkoliv nespatøil pøekrásnou Napoli!
Ka¾dá nedobytná brána musí býti na zteè brána.
Hrad, co na skále se tyèí, tì¾ko zdoláš pouhou tyèí.
Na louce se vojsku velmi špatnì kopí, kdy¾ namísto hrábí u¾ívá se kopí.
Mu¾i vousatí i mu¾i holí, mydlí se hlava nehlava, holýma rukama ba i holí!
Hodil si pušku na rámì, slušelo mu to náramnì.
Vypadá docela svì¾e, i pøesto, ¾e spadl z vì¾e.
Pøi poslední leèi poøádnì se lek, dodnes se teï léèí, dennì bere lék.
Ka¾dopádnì v¾dycky volej, kdy¾ ti teèe z auta olej!
Pøehlédl výstrahu silnic a dálnic, potom jen zatmìní a pak u¾ dál nic!
Tì¾ko se ubráním dojetí, kdy¾ nemám benzín na dojetí.
Vdovec mrtvou nesa ¾enu, smutnì hlásá do svìta:
„Takovou u¾ nese¾enu“ – morbidní to osvìta!
Dívka svou tváø marnì pìstí, v mládí ji bil otèím pìstí!
Po otravì strašným jedem, rychle do špitálu jedem.
Pro letošek zatím staèí, ¾e tu máme chøipku ptaèí.
Text: Vladimír Vondráèek
Ilustrace: František (FrK) Kratochvíl
