Paradoxy èeštiny (1) Hned úvodem je tøeba øíci, v našem pøípadì pøesnìji napsat, ¾e tento elaborát, èesky øeèeno zpracování námìtu, bude mít úvody dva, mo¾ná i tøi, a samozøejmì si neèiní pra¾ádný nárok na jakékoliv oznaèení, které uznává oficiální literární vìda.
Odpovìdí na nabízející se otázky, proè vlastnì tedy tímto dílkem svévolnì nièíme naše u¾ tak dost tì¾ce posti¾ené lesy popsáním takového mno¾ství papíru, je nìkolik. V první øadì si mo¾ná hodnì neskromnì myslíme, ¾e by tento výtvor mohl vyloudit úsmìv (ale ne úšklebek) na tváøích alespoò pár stovek (nebo dokonce nìkolika tisícovek?) lidí, kteøí ještì nezapomnìli a nejsou líní èíst anebo poslouchat. Dále je také tøeba si pøiznat, ¾e se zde pravdìpodobnì (s pravdìpodobností blí¾ící se jistotì) na stará kolena probudil zatím latentní (skrytý), rádoby talent grafomanù (chorobných psavcù), no, a nakonec tìch popsaných listù není zas tak moc! A také si mo¾ná jen trochu neskromnì myslíme, ¾e zcela jistì bylo popsáno mnohem více papíru slovy mnohem, ale opravdu mnohem nepotøebnìjšími! A kdy¾ se ještì více zamyslíme, pøímo mozkem, tak mo¾ná nebude popsán ani jediný list papíru, kdy¾ to vše zùstane pouze v poèítaèích, na disketách èi discích, a naštìstí ne na oštìpech èi koulích. Tímto tedy pova¾ujeme za ukonèený úvod první.
Abychom se dostali k meritu (jádru) vìci, tedy k paradoxùm èeštiny, musíme nyní zaøadit úvod druhý a alespoò krátce pojednat o takové zajímavé malièkosti, jako je SLOVO. V nauèných slovnících si pøeèteme, ¾e SLOVO je nejmenší jazyková jednotka, pøièem¾ pod pojmem jazyk se zde samozøejmì nemyslí to, co máme my a vìtšina ¾ivoèichù v ústech, ale opìt podle nauèného slovníku - soubor vyjadøovacích a sdìlovacích prostøedkù vlastních pøíslušníkùm urèitého lidského spoleèenství. Slovo se pak skládá ze slabik a slabiky z jednotlivých hlásek. O tom ale pozdìji. V tom chytrém slovníku však dále najdeme, ¾e nyní v dobì poèítaèové je SLOVO také datová polo¾ka takové velikosti, jakou doká¾e poèítaè zpracovat jako celek. Pak je tam cosi o bytech, které nemají pokoje, kuchynì ani pøíslušenství, ale jen jakési bity. Ovšem s tìmito slovníkovými definicemi musíme však rychle skonèit, abychom neodradili staromilce. Navíc jsme asi trestuhodnì pøeskoèili mo¾ná desetitisíce let mezi souèasností a dobou, kdy se praèlovìk prvnì sna¾il vyloudit ze svých mluvidel zvuky, kterými by nìco pojmenoval. Ovšem do tak daleké prehistorie se ale vracet nebudeme, na zaèátek se jen krátce zastavme v dobì biblické. O tom ale a¾ pøíštì.
A proto¾e tyto paradoxy by mìly vycházet na pokraèování, bude dobré v¾dy na závìr tu lehkou formu ještì „odlehèit“ nìèím, co snad lze nazvat – ABSOLUTNÍ RÝMY.
Nejprve tedy nìkolik „katastrofických“ rýmù na ukázku:
Sotva¾e se zbavil rýmy, slo¾il dva-tøi skvostné rýmy.
Zelená se travièka, je svatého Jiøí, odsouzená travièka k šibenici míøí.
Odsouzenec ve své cele, oddával se smutku cele.
Pøed popravou na cele prozradil vrah potmì:
„Smrtelný dnes na èele vyrazil u¾ pot mnì!“
V koupelnì mu bouchla karma, èím¾ se naplnila karma.
Mám-li hlad a je-li chlad, to urèitì není klad!
Abych veèera se do¾il, tøeba vstøíknout nìco do ¾il.
Text: Vladimír Vondráèek
Ilustrace: František FrrK Kratochvíl
