Øíká se, ¾e pøátel není nikdy dost. Ve skuteènosti jich je málo a tìch opravdových ještì míò. Proto ka¾dý potìší. Já mám štìstí, ¾e jich kolem sebe mám hodnì. Snad v ka¾dém mìstì, v ka¾dé vesnici i návsi, o volné pøírodì nemluvì. Správnì tušíte, ¾e asi tì¾ko mluvím o lidech. A nepletete se, i kdy¾ pár kamarádù mezi tímhle zvláštním ¾ivoèišným druhem taky mám, alespoò v to doufám. O tìch však snad nìkdy pøíštì. Dneska bych rád vìnoval pár slov jiným pøátelùm – stromùm.
Tøeba vás nikdy nenapadlo takhle pøemýšlet, ale vskutku, já mezi své pøátelé poèítám i stromy. Proè? Z toho úplnì nejprostšího dùvodu – splòují všechno, co si u dobrých pøátel mù¾u jen pøát. V jejich pøítomnosti se cítím dobøe a nemusím bezustání kontrolovat své chování, jinak vystavené pøísné kontrole okolí. Mù¾u si s nimi povídat o èemkoliv a pøesto se ani v nejmenším nebojím, ¾e by nìkdy cokoliv z toho nìkomu vyzradily. Navíc mì nikdy nepøerušují, neskáèí mi do øeèi, nedìlají deset vìci najednou, místo aby mi vìnovali aspoò špetku pozornosti. Jsou mi skuteènou oporou. Kdy¾ se o nì opøu, nikdy nespadnu. Ochotnì mi poskytnou pomoc a rozlo¾í nade mnou své mohutné vìtve, kdy¾ z nebe padají proudy vody èi nemilosrdnì pálí ¾havé slunce. Nabídnou mi kus místa, kam neprší, kousíèek stínu – a nic za to nechtìjí. Trpím-li hladem, bez zbyteèných prùtahù se se mnou rozdìlí. Tu o jablko, tu o hrušku, o tøešnì èi višnì… Kdy¾ mají, nikdy mì neodmítnou. A v neposlední øadì, v¾dycky se u nich dá narazit i na další milé spoleèníky, poslechnout si zpìv ptákù v korunách, zahlédnout hbitou veverku…
Staèí zvednout hlavu a podívat se vzhùru do korun stromù. Fascinující nádhera! Nenajdou se dvì stejné, ka¾dá je jedineèná, ka¾dá je krásná. Nevím, kolik odstínù zelené doká¾e dát dohromady poèítaè a urèitì jich bude hodnì, mo¾ná miliony, ale kam se hrabe za tím jedním pohledem na øadu stromù. Podobnou pøehlídku nevykouzlí, i kdyby se sna¾il sebevíc.
Taková podívaná mì uklidòuje. A dozajista nelze všechny zásluhy pøièítat jen zeleným listùm, popøípadì jehlièí. Baví mì klièkovat pohledem po jednotlivých vìtvích, zaèít dole u kmene a postupovat vzhùru, pøeskakovat z nejsilnìjších na ty stále hubenìjší, drobnìjší a tenèí, a¾ na samotný vrchol. A vidìt drobné lístky komíhat se v divokém vìtru kdesi blízko mrakù ve mnì vyvolává pocity závrati. I kdy¾ stojím pevnì na zemi, mám se èeho chytnout a nemusím se nièeho bát, stejnì si pøipadám, ¾e balancuju a¾ na samomém vršku a ka¾dou chvíli spadnu dolù.
Ka¾dý si krátí dlouhé chvíle èekání jinak. Posloucháním hudby, ètením novin (oboje pochybné kvality), telefonováním, tlacháním (oboje o nièem)… Já kdy¾ takhle stojím na zastávce a poštìstí se mi, ¾e silnici lemují statní velikáni, jsem schopen zamìøit svoji pozornost pouze na nì. Asi pøed týdnem – poèasí se toho dne vskutku vydaøilo – jsem takhle s mírnì zaklonìnou strávil pìknou øádku minut. Pøi svém návratu do „reality“ jsem si všiml, ¾e jedna mladá (celkem) ¾ena vedle mì se s podivuhodnì nechápavým výrazem kouká stejným smìrem jako já. Asi ji zajímalo, co jsem tam celou dobu hledal. Nechtìl bych ji køivdit, ale pochybuju, ¾e to pochopila.
Jako kdysi v dobách temna, respektive mé puberty, kdy¾ jsem se jednoho jarního odpoledne vydal na rande se sleènou, která oplývala neuvìøitelným talentem na cokoliv odpovídat buï jednoslovnì èi dokonce jednoslabiènì. Její nejdelší vìta pøišla v moment, kdy¾ jsem – pøiznám, naprosto zoufalý – padl oèima na dva vysoké topoly a zeptal se jí, jestli má nìjaký oblíbený strom. Radši vás ušetøím její odpovìdi, postaèí vìdìt, ¾e o stromech asi nikdy neuva¾ovala víc ne¾ jako o palivu do kamen (pokud vùbec nìkdy o nìèem uva¾ovala).
Docela by mì zajímalo, jak jste na tom vy, pøípadnì, co se vám právì honí hlavou. Tøeba to znáte, tøeba mì pova¾ujete tak trochu (hodnì) za blázna a tøeba – to zkuste taky!
Pocta stromùm
