My lidé 20. let 21. století si bez pøestání stì¾ujeme, jak nic nestíháme, jen¾e co naše chorobné odkládání èinností, do kterých se nám nechce, a utápìní èasu v nesmyslech, neboli ona nenávidìná, ale všudypøítomná prokrastinace? Mimochodem tohle slovo pochází z latinského procrastinus, které lze pøelo¾it jako „patøící zítøku". Jen¾e co kdy¾ u¾ ¾ádný zítøek nepøijde? Kdy¾ si polo¾ím otázku, jestli bych dìlal tohle, i kdyby mi zbývalo posledních pár hodin ¾ivota, u velkého mno¾ství „bì¾nì vykonávaných“ èinností jsem si odpovìdìl, ¾e ne. A to rychle, jasnì. Prostì ani náhodou! Tak proè skrze nì mrhám darem, jakým je èas?
K tomu doplòme ještì druhou otázku – vìnovali bychom tváøí v tváø našemu konci nìkterým èinnostem tolik èasu a zájmu, co nyní? Proto¾e ano, pøiznejme si, ¾e øadu rutinních, nutných a mnohdy i velmi nudných èinností prostì vykonávat musíme, i kdy¾ se nám tisíckrát nelíbí. Jen¾e mù¾eme k nim pøistupovat výraznì aktivnìji a efektivnìji a ušetøit tím ve výsledku znaèné penzum èasu. Èasu, který se najednou „vynoøí“ jako by navíc a odnikud – i kdy¾ tu celou dobu byl, jen my jsme trpìli slepotou. Kdo z nás by to neznal, ¾e?
Ka¾dý podléháme prokrastinaci s vìtší èi menší mírou, lišíme se v naší cílevìdomosti, pevné vùli i nastaveném ¾ivotním tempu. Ono kdo toho prostì musí (nebo chce!) stihnout hodnì, ten toho také hodnì stihne, kdo má všechno na salámu a nepøetrhne se, ten se také nikam nepo¾ene a ¾e udìlá zlomek toho, co ten první, neøeší a netrápí ho. Ka¾dý ¾ijeme s jiným osobním nastavením. Thomas Alva Edison pravil, ¾e spát ètyøi hodiny je nutnost, pìt hodin pohodlí, šest lenost… Upøímnì trochu drsné, názory na délku spánku se rùzní, ale zkuste spát dennì o hodinu ménì a tu hodinu vìnovat nìèemu, na èem vám zále¾í, v èem se chcete zdokonalovat… Je to sedm hodin ka¾dý týden, tøi sta šedesát pìt hodin roènì… Co kdy¾ budete trénovat hru na hudební nástroj, vzdìlávat se, tvoøit, pracovat na svém projektu…? Jsou to obrovské mo¾nosti, kam se mù¾ete posunout… a nebo spát (samozøejmì nesmíte pøekroèit hranici, kterou vaše tìlo vy¾aduje).
Èasu na smysluplné projekty mù¾eme mít podstatnì více, ne¾ se domníváme. Jde o to pøemýšlet nad tím, ¾e existují vìci dùle¾ité a nedùle¾ité, vìci naléhavé a nenaléhavé, a podle toho k nim pøistupovat. Nìco je opravdovou ztrátou èasu a u jiných vìcí mù¾eme zvá¾it, jak u nich èas ušetøit, pøípadnì není-li to mo¾né, jak strávenému èasu dát vìtší smysl tøeba soubìhem dalších èinností. Soudím, ¾e pøesnì tohle bychom mìli na pamìti náš poslední den – dát ka¾dému okam¾iku smysl a pøímo brutálnì, nemilosrdnì nakládat s ka¾dou jeho sekundou! Pøedstavte si, ¾e vám ka¾dý den pøistane na bankovním úètu 86 400 korun (dolarù, euro…). Jsou vaše. Jediné omezení – co do dvaceti ètyø hodin neutratíte, o to zase pøijdete. Jak by to asi dopadlo? Tolik sekund má ka¾dý den (mimochodem parafráze citátu Tomáše Bati). Dá se toho stihnout tolik, staèí jenom chtít!
Èas nelze koupit, nelze ho ani ukrást èi vrátit zpìt, nedá se znásobit ani vyvá¾it veškerým zlatem, které na zemi existuje. Jak tedy vyjádøit hodnotu èasu? Snad tak, ¾e je to dar hodný bohù. Tak k nìmu úmìrnì tomu pøistupujme. Chraòme si ho. Buïme tvrdí. Nesmlouvaví. Øíkejme NE na to, co nechceme dìlat, na to, co nepotøebujeme. Náš èas je náš majetek, a proto peèlivì zva¾ujme, s kým se o nìj podìlíme. Znám lidi, kteøí jsou tak lakomí, ¾e pøemýšlí snad o ka¾dé korunì, zda ji utratí, èi ne. V ¾ivotì by se s nikým nerozdìlili o peníze, ale o svùj èas se dìlí na potkání s kde kým. Kolik èasu jsme promarnili si ovšem povìtšinou uvìdomíme a¾ v okam¾iku, kdy nám zoufale chybí. Zamysleme se, jakou èást ¾ivota strávíme v zamìstnání, co¾ je prostì nevyhnutelné (a není na tom nic špatného). Jak dùle¾ité je, jakou si zvolíme profesi. Nedovedu si pøedstavit chodit ka¾dý den do práce, která by mi nedávala smysl a nebavila mì. To ¾ádné peníze na svìtì nenahradí a je mi líto ka¾dého, kdo to tak nemá.
Také vlastníte neustále bobtnající hromadu kní¾ek, které si jednou zaruèenì pøeètete? Sepisujete dlouhý seznam filmù a seriálù, na které se rozhodnì podíváte, a¾ bude trochu víc èasu? Máte vysnìná místa, kam byste chtìli cestovat, jen na to teï není ta vhodná doba? Lidi, se kterými se chcete urèitì zase jednou sejít, popovídat si (zatelefonovat, napsat si…) ale teï holt øešíte jiné vìci? Èeká na vás doma pes, který tou¾í lumpaèit, škemrá o trochu pozornosti, nastavuje bøicho na pohlazení, ale musí poèkat? Dìti, se kterými si nemù¾ete hrát, proto¾e musíte makat, abyste vydìlali peníze – a všechno to pøece dìláte pro nì, ne? Ok. Tak se vra»me zpátky na zaèátek. Umøeme. Všichni. Tøeba u¾ zítra ráno. Dneska veèer. Za dvì minuty. Ty kní¾ky si u¾ nepøeètete. Filmy neuvidíte. S kamarády si nepokecáte. S dìtmi si nepohrajete. Pes zùstane le¾et v pelechu s tím smutným pohledem, ve kterém jako by se zráèilo: „Já jsem ti to øíkal.“ Tøeba nezemøete vy, ale váš kamarád. Psa srazí auto. Dìti dospìjí a odejdou z domu. Co s tím? Prostì dùle¾ité vìci patøí na první místo. A není nic dùle¾itìjšího ne¾ my sami a naši blízcí, naši milovaní. Mo¾ná se mýlím, ale domnívám se, ¾e málokdo (mo¾ná nikdo?) na konci svých dní lituje toho, ¾e málo døel v práci nebo málo uklízel… Pøesto jsme schopni tomu obìtovat tolik èasu.
Den má dvacet ètyøi hodin, a i kdy¾ zapoèítáme všechny „nezbytné nutnosti“, poøád by nám mìlo zbýt dost èasu na nás – na to, co nás zatracenì baví a tou¾íme to dìlat prostì jen tak, sobì pro radost. Rád pokládám svým ¾ákùm v rámci lekcí psychologie otázku, jestli si doká¾í dennì vyèlenit alespoò šedesát minut pro sebe – matematicky to èiní 4,17% z celého dne, tak¾e hodnì, hodnì, hodnì málo, ne? A dìsí mì, kdy¾ znaèná èást respondentù tvrdí, ¾e ani tu jednu hodinu nemají! (Mimochodem tvrdí to i øada dospìlých, kterým pokládám toto¾nou otázku.) V tom pøípadì bych mohl drsnì pokraèovat: A proè teda vùbec jste na svìtì? Pokud si pro sebe nezvládnete „ukrást“ ani jedinou hodinu, s jakými pocity veèer usínáte? A s jakou vidinou se ráno probouzíte? Pravdìpodobnì jdete od úsvitu k soumraku s tím, ¾e roztáèíte koleèka systému, naplòujete oèekávání spoleènosti… bravo, skvìlé… a pak prostì jednoho dne zmizíte, ani¾ by si toho systém a spoleènost všimla (takovými koleèky toti¾ disponuje v øádu miliard). Gratuluju, právì jste s vypìtím pøe¾ili svou existenci, místo toho abyste ji naplno pro¾ili.
y lidé 20. let 21. století si bez pøestání stì¾ujeme, jak nic nestíháme, jen¾e co naše chorobné odkládání èinností, do kterých se nám nechce, a utápìní èasu v nesmyslech, neboli ona nenávidìná, ale všudypøítomná prokrastinace? Mimochodem tohle slovo pochází z latinského procrastinus, které lze pøelo¾it jako „patøící zítøku". Jen¾e co kdy¾ u¾ ¾ádný zítøek nepøijde? Kdy¾ si polo¾ím otázku, jestli bych dìlal tohle, i kdyby mi zbývalo posledních pár hodin ¾ivota, u velkého mno¾ství „bì¾nì vykonávaných“ èinností jsem si odpovìdìl, ¾e ne. A to rychle, jasnì. Prostì ani náhodou! Tak proè skrze nì mrhám darem, jakým je èas?
