OLTÁØÍK
Pomalu kráèela k vrcholu èedièové homole na jejím¾ vrcholku jsou zbytky bývalého hradu Oltáøík. To jméno mu sedìlo, z dálky opravdu pøipomíná tvar nìjakého oltáøe. Nakonec prvním majitelem byl Jakoubek z Vøesovic, známý husitský váleèník, který si ho nechal postavit na ochranu svého majetku, který v bojích tehdy získal. Hrad tedy plnil spíše vojenskou roli a proto si vyhlédl dominantní kopec, který ho chránil pøed pøípadným ostøelováním, tehdy vznikajícím dìlostøelectvem. Jeho stavební vybavení bylo jednoduché, navíc pro velkou stavbu tam ani nebylo místo. Historici odhadovali z dochovaných písemných materiálù, kdy¾ byl v roce 1450 zastaven i s vesnicemi Janovi z Polenska, ¾e byl postaven døíve. Majitelé se rychle støídali, jak bylo v té dobì zvykem, co¾ se dozvídáme díky zaznamenaným dìdických zmìnám v Zemských knihách èi pøi soudních sporech. Ovšem majitelé sami hrad nestavìli, na to mìli své poddané.
Proto¾e nebyla odborníkem na stavební slohy mìla v ruce mapku, která ji umo¾òovala orientaci v té haldì kamení, jak to škodolibì nazval soused, který ji tam po cestì vysadil. U¾ cestou nahoru po orientaèních znaèkách se chvílemi zastavovala, z èásti proto, aby si odpoèinula, ale hlavnì pro nádherný rozhled na Èeské støedohoøí. Na staré hrady se chodí zásadnì na jaøe, to ještì vegetace nebrání v rozhledu, byla to dobrá rada. Rozhled z vrchu byl fascinující, poèasí nádherné, liduprázdno a tak mohla chodit a vše si prohlédnout. Nebylo toho sice mnoho, pùvodní objekt byl velmi malý. ®ádné opevnìní se nedochovalo, mìl obytnou vì¾, v suterénu jednu místnost, ze které se chodilo do patra, do velkého sálu. Z pùvodnì štìrbinového okna se dochovala severní špaleta jeho niky a pøeklady z velkých kamenných placákù. Zdivo o šíøce 160 cm dávalo jasnì najevo, co ta práce, vìtšinou ruèní, tehdy obnášela, kolikrát èlovìk musel vzít kámen do ruky, aby ho správnì zasadil. A to nemluvì o dopravì, urèitì taková pohodlná cesta kterou ona šla nahoru, tehdy tam nebyla. A pøitom musí smeknout pøed tìmi dávnými staviteli, proto¾e jejich dílo i kdy¾ u¾ ne úplné, vydr¾elo a¾ do dnešních dob. V¾dy» hrad byl opuštìn v roce 1544 a urèitì i v tìch letech ¾ádnou údr¾bu nemìl nato¾ pozdìji.
Èasu k domluvenému odjezdu bylo dost a tak usedla v blízkosti skály a dívala se do krajiny a pøemítala, jaký tady ¾ivot tehdy, asi byl.
„Co tu chceš“? Trhla sebou. Jakýsi divný dutý hlas se ozývá odnìkud ze skal. Nikoho však nevidí, ale odpovídá, ¾e jen odpoèívá. „Stále se tu nìkdo courá, nemám tu u¾ ¾ádný klid“. „Ty tu ¾iješ ?“ Stále nikoho nevidí. „Bì¾ pryè, nemám rád lidi. Stále všechno jen nièíte, pøírodu i skály“. Já se jen tady dívám, je tu nádherné ticho, probouzející se pøíroda. „Ale, také patøíš mezi ty nièitele, jdi pryè“.
Radìji odchází stejnì u¾ je èas k odjezdu a neví, zda se jí to jen nezdálo. A jen tlumený hlas za ní volá “je tady sklep plný starého vína, najdi ho a mù¾eš vypít všechno, ale...“ Dál u¾ to neslyší, dole troubí auto a jen se jí zdá, ¾e ten hlas se jí vysmívá. Ale slova, ¾e èlovìk je jen nièitelem jí utkvìla v hlavì. Pøemýšlela a najedou vše vidí úplnì jinak. V¾dy» nikdo se pøírody neptá, zda mù¾e lámat kámen, stavìt velká sídlištì tam, kde byly doposud pole èi louky. Zneèis»ovat vodu, vyrábìt auta, z údolí dìlat ohromné skládky všeho, nièit lesy. Vlastnì budovat všechen ten luxus, kterým se lidí obklopují. Ne, nechce aby se vše vrátilo do doby pravìku, kdy èlovìk bojoval s pøírodou aby pøe¾il, vìtšina z nich by tu dobu vlastnì ani nepøe¾ila.
Ano, èlovìk se opravdu nejvíce podepisuje na devastaci svého domova, na celé modré planetì. Hlas mìl pravdu, také ona patøí mezi nièitele.
OLTÁØÍK