Ètvrtou fázi respektu pova¾uju za vrcholné stádium, kterého dosáhnout vy¾aduje nejen znaèné úsilí, ale i velké mno¾ství èasu vìnovaného meditacím a kritické analýze našeho souèasného svìta. Znamená to uvìdomit si nicotnost a pomíjivost toho, co nazýváme vlastní „existencí“, dosáhnout vhledu, který dalece pøesahuje jeden krátký a omezený lidský ¾ivot. Znamená to chápat nesmírnì slo¾ité souvislosti, jemné pøedivo pavuèiny neustálého umírání a znovuzrozování, samotné nitky vesmíru. Dosáhnout tohoto stádia ovšem souèasnì znamená pocítit ohromnou tíhu bytí a smutek za všechny nedobré èiny, které byly, jsou a budou spáchány.
Respekt k planetì a vesmíru znamená chovat úctu k ne¾ivé pøírodì. Nejenom nezabíjet vìdomé bytosti, ale také nedrancovat nerostné bohatství. Neustále hledáme a vymýšlíme nové zdroje a postupy získávání energie, zaklínáme se slovy o udr¾itelném rozvoji (co¾ samo o sobì je protimluv), mluvíme o èistých, zelených zdrojích energie, o potøebì chránit planetu, jen¾e… slova tvoøí román, realitu utváøí èiny. A ty se schovávají kde? Udivuje mì, ¾e nikdo nepøemýšlí nad tím, ¾e jádro problému nevìzí v tom, jak energii získáváme, ale kolik ji spotøebováváme. Naše zhýèkanost, náš luxusní opulentní blahobyt, naše naprosto nestoudné a nereálné energetické nároky, které rok od roku strmì rostou, v tom se nachází pointa tragédie. V zásadì nejde o to, jestli budou auta pohánìná elektøinou, benzínem èi naftou, proto¾e v souèasném svìtì je zcela absurdní pøedstava ¾e jenom energie na dopravu by se dala získávat ekologickým zpùsobem nezatì¾ujícím planetu. Nepotøebujeme z gruntu pøedìlat automobilový prùmysl, potøebujeme prostì pøestat jezdit kvùli ka¾dé hlouposti a všude tam, kam se lze dostat pìšky èi na kole. Ano, je to delší, je to fyzicky nároènìjší, je to mnohdy i znaènì nepohodlné (zima, teplo, tì¾ký náklad), ale tohle døív byla (a v mnoha èástech svìta dosud je) ka¾dodenní realita. Zvykli jsme si v 21. století na nekoneèný pobyt v naší komfortní (velice komfortní) zónì, a ukrutnì neradi z ní vystupujeme. Jen¾e právì v tom tkví šílenství a neudr¾itelnost dnešní euroamerické civilizace! Nelze pro¾ít ¾ivot v komfortní zónì bez drtivých dùsledkù pro okolí! Ale poøád ještì máme na výbìr, zda se omezit, uskromnit a ¾ít reálnì podmínkám, nebo si hodovat nad pomìry a doufat v zázrak, který naši civilizaci nespláchne do stoky. Zatím tam v dìjinách toti¾ skonèily všechny øíše, které tento vskutku jednoduchý princip nepochopily. Úplnì všechny…
Nepova¾uji se za a¾ tak starého, kdy¾ píšu tyto øádky, je mi tøiatøicet let. Pøesto vnímám, jak dramaticky a dynamicky se promìnilo moje ¾ivotní prostøedí za poslední pøibli¾nì ètvrt století. Vzpomínám si, ¾e kdy¾ jsem navštìvoval základní (i støední) školu, chodil jsem pìšky – a témìø všichni spolu¾áci taky. Dneska se pøed osmou hodinou ranní nedá kolem škol projet, ulice jsou pøecpané, jedno auto støídá druhé v nekoneèném sledu, chybí u¾ jen èervený koberec a fanfáry… Pamatuju si, ¾e ještì na støední škole za mì nebylo vùbec bì¾né, aby ka¾dý vlastnil mobil. A kdy¾ u¾ ano, vrcholnou aplikací pøedstavoval had po¾írající kostièky a nabitá ta cihlièka vydr¾ela klidnì týden s kapacitou baterie o mnoho menší, ne¾ jakou disponují dnešní chytré telefony. Jo mimochodem ty vydr¾í sotva den, aby všechny ty nezbytné vymo¾enosti a aplikace udr¾ely v chodu. ®ádný problém. Staèí najít nejbli¾ší zásuvku, elektøiny je pøeci habadìj, ne? Ještì pøed deseti lety kde kdo nemìl internet v mobilu, dneska operátoøi nabízí data a k tomu jen tak mimochodem ještì nìjaké ty minuty na volání nebo dokonce pravìké smsky…
Kde co obsluhuje umìlá inteligence, která ale samozøejmì spotøebovává kvanta energie. V noci ve mìstì na obloze neuvidíte skoro hvìzdy kvùli svìtelnému zneèištìní – musí ty miliony svìtel ve všech mìstech nutnì ka¾dou noc svítit? Pøes zimu si pøitápíme na „trenkovou“ teplotu, abychom následnì vìtrali dokoøán a pak zase honili kotel, abychom náhodou neofoukli… Místo toho, abychom si prostì øekli, je leden, nebudu doma courat jen v krátkém triku, hodím na sebe i mikinu. Døív se na podzim vytáhly hrábì, shrabalo se listí. Dnes se to neobejde bez fukaru. Døív v trávì rostly sedmikrásky, pampelišky, jetel, prostì kde co. Kvetlo to, vonìlo, èas od èasu se to posekalo, poskytovalo to útoèištì a potravu kdejakému ¾ivému tvorovi. Pod nohama vám to prostì ¾ilo! Rejdil tam ¾ivot ztìlesnìný v tisících miniaturních tìlíèkách. Miluju ten pocit,
kdy¾ se bosý procházím naší trávou pøed domem cítím puls planety, puls ¾ivota. Dneska chce mít u domu ale vìtšina lidí dokonalý zelený koberec – ne trávník, koberec. Dvakrát týdnì sekat na dva a¾ tøi centimetry, poházet herbicidem, pohnojit, aby tráva pìknì rostla (a bylo zase co sekat), ošetøit chemii proti mechu, zavla¾it automatickou závlahou, mo¾ná pro jistotu chemicky ošetøit vodu… zapudrovat, navonìt, vyluxovat, vyfotit selfíèko, dmout se pýchou… Je to ještì opravdová tráva, nebo jen módní koberec? Nevím, nechci soudit. Zato ale vím, ¾e to je místo bez ¾ivota.
Pøipadá vám vše výše popsané jako nezadr¾itelný pokrok? Ne, je to jen nezadr¾itelná zkáza. To není ani špetka respektu k našemu ¾ivotnímu prostøedí, pøírodì, planetì, to je pouze ukázka bezohledného sobectví, krátkozrakosti a smutku pro ty, kteøí to vnímají. Nejde o to nepou¾ívat technologie, nespotøebovávat energii. Jde o to o tìchto vìcech zodpovìdnì pøemýšlet. Uva¾ovat o nezbytnosti a pomìru efektu a následkù. Hledání zlatého støedu. Uskromnìní se na rozumnou míru. Èlovìk nemusí sekat zahradu kosou, ale ani ne tøikrát týdnì motorovou sekaèkou. Nemusíme chodit všude pìšky, ale zároveò nemusíme vyvá¾et odpad do kontejnerù dvì stì metrù od domu autem nebo si ka¾dý den nechat vozit nákup a¾ ke dveøím. A tak se to má s tisícem vìcí v našem ka¾dodenním ¾ivotì. Pøitom ještì o pár desítek let zpìt, jedna, dvì generace zpátky, ¾ivot nebyl tak líný, pohodlný a bezohledný. Pøemýšlejme. Pokud nám slou¾í nohy, ruce, srdce, rozum, pou¾ívejme je. Pokud nám nechybí síla, pracujme. Je to respektující k planetì i k našemu vlastnímu zdraví.
Bohu¾el pro èím dál tím vìtší poèet lidí znamená u¾ jen pøemýšlení o tìchto vìcech vystoupení z jejich komfortní zóny. Dnešní svìt je toti¾ uzpùsobený do podoby, kdy vlastnì ani moc pøemýšlet nemusíte. Na ka¾dém rohu se najdou vykukové ochotní pøemýšlet za vás. Tak namáhavá èinnost, dejte s tím pokoj! Poèkejte, pomù¾u vám! Pošeptají vám, co je správné, co špatné, co si koupit, kam vyrazit na dovolenou, komu hodit hlas ve volbách. A pokud byste snad nad nìèím váhali, staèí následovat vìtšinu, nechat se pohltit davem. Jít proti není populární. Nìkdy to není ani bezpeèné. A mít rozdílné názory na vìci, na kterých panuje celospoleèenská shoda? Nevhodné. Ne¾ádoucí! Pøemýšlení a budování respektu stojí energii. Nìkdy dokonce i bolí a pøináší s sebou ztráty. Rozhodnì to není nìco, do èeho by se zlenivìlá a blahobytem opilá spoleènost nadšenì vrhala. Pøece jsme vystoupali tak vysoko na našem civilizaèním stupni, dosáhli takového pokroku… Ano, pravda. A souèasnì jsme toho tolik ztratili a bezustání ztrácíme. Tøeba budoucnost.
Vzpomeòte si na pohádku o dvanácti mìsíècích, kterak Maruška musela chodit do lesa v lednu hledat fialky, jahody èi jablíèka. Dneska ¾ijeme ve svìtì, kdy se pohádka promìnila ve skuteènost. Kdykoliv si mù¾ete koupit cokoliv. Jahody v lednu? Proè by ne. A ¾e se do obchodu dostávají pøes pùlku svìta? A jakou ekologickou stopu po sobì zanechávají? Koho to zajímá? Jsme arogantní, roze¾raná civilizace, která nedoká¾e dohlédnout ani za nejbli¾ší roh. Problém s naší zhýèkaností tkví ještì v tom, ¾e na planetì ¾ije plus mínus osm miliard lidí, co¾ je ètyøikrát tolik, co pøed sto lety. A kdyby ka¾dý èlovìk mìl zakoušet stejný komfort jako my v té ekonomicky a technologicky vyspìlejší èásti svìta, tak… ehm… tak to by asi nešlo, co? Znamená to, ¾e ¾ijeme nejenom na úkor našich potomkù, ale i obrovského kvanta souèasníkù. Je to morální? Je to udr¾itelné? V jedné knize, kterou bohu¾el u¾ nedohledám, se psalo, ¾e témìø ka¾dý desátý èlovìk na planetì nemá pøístup k pitné vodì. A my pitnou vodou napouštíme bazény, myjeme auta, splachujeme záchody. Staèilo by se narodit o
pár tisíc kilometrù jinde a místo toho, aby èlovìk vyhazoval potraviny jen proto, ¾e jim pøed dvìma dny prošla minimální trvanlivost, obraceli bychom ka¾dý kámen, jestli se pod ním nenachází aspoò nìco po¾ivatelného. Hranice pøe¾ití mù¾e být neuvìøitelnì køehká. V jedné z mnoha knih o holocaustu pøe¾ivší z vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau napsal, ¾e takovou hranicí mohl být kousek slupky od brambory…. A jak ¾ijeme my ve 20. letech 21. století?
V prùbìhu dìjin si vìtšina populace musela vystaèit s mnohem ménì štìdrými porcemi ne¾ my. Smutné, ¾e nemù¾eme rozhodnì øíct, ¾e dnešní populace je zdravìjší, v lepší fyzické i psychické kondici, èi dokonce š»astnìjší. Není to paradoxní? ®ijeme si nad pomìry, ¾ijeme mimo realitu, a stejnì toho nedoká¾eme ani vyu¾ít, nedoká¾eme to pøetavit v nìco pozitivního, vyššího. Chybí tu jakýkoliv pøesah, aspoò náznak ospravedlnìní této hluboké nespravedlnosti. Dìje se tak pouze z pozice moci, prostì proto, ¾e mù¾eme. Nechováme respekt ke druhým a v koneèném dùsledku ani k sobì. Co ale a¾ té velké èásti utlaèovaného svìta dojde trpìlivost a rozhodne se ke zmìnì? Vyrazí na pochod v neporovnatelnì vìtším mìøítku, ne¾ jak se tomu dìje doposud? Evropu u¾ jednou vlna stìhování národù k nepoznání zmìnila (spíše znièila) a na pùl tisíciletí prakticky zastavila a obrátila civilizaèní vývoj. Potøebujeme to zopakovat? Kromì toho si pøiznejme, ¾e z historického hlediska nese Evropa zodpovìdnost nejenom za sebe, ale i za vìtšinu zbytku svìta. Proto¾e pokud spojíme premisu zodpovìdnosti za vše, co k sobì èlovìk pøipoutá nebo zmìní, a souèasnì vezmeme v úvahu dìjiny novovìku poèínající zámoøskými objevy a vrcholící bezuzdnou rozpínavostí a chamtivostí kolonialismu 19. století, pak musíme trpce konstatovat, ¾e bílý evropský mu¾ napáchal nezmìrné škody nejen ve své domovinì, ale všude tam, kam vkroèila jeho laèná pyšná noha. A ¾e navštívil mnoho svìtadílù, mnoho zemí a mìst… A nezbývá ne¾ se ptát, kdy se mu (nám) to také vymstí? (Opravdu ne zda, ale kdy.) Mo¾ná ta doba u¾ pomalu nastává…
Další ukázkou naprosté neúcty vùèi planetì je rovnì¾ naše extrémní produkce odpadu umocnìná tím, ¾e èást populace odpad nedoká¾e ani vyhodit do urèených popelnic. Mluví se o plastech, jejich¾ produkce dosáhla ohavných rozmìrù, vše se do nich balí a válí se úplnì, ale úplnì všude, vèetnì tìl ryb a dalších ¾ivoèichù, které pak vesele pojídají lidé, ale druhy a mno¾ství odpadù, které vyprodukuje èlovìk, nejsou jen miliony tun plastu. Místo abychom se sna¾ili vìci vyu¾ívat, posílat dál, vystaèit si pouze s tím, co skuteènì potøebujeme (a pokud se upøímnì zamyslíte, nevyjmenujete toho mnoho), abychom odpad, pokud u¾ vznikne, dùslednì recyklovali, kupujeme vìci nové a staré bez rozmyslu vyhazujeme, po nás potopa. Respekt k planetì se projevuje mimo jiné tím, ¾e nad ka¾dou vìcí èlovìk dùslednì pøemýšlí – opravdu ji potøebuji? Jak byla vyrobena? Jakou ekologickou stopu tu zanechala? Trpìl nìkdo pøi její výrobì? Kudy se dostala a¾ sem do obchodu? Je natolik kvalitní, aby vydr¾ela tak dlouho, jak ji budu potøebovat (tøeba po zbytek mého ¾ivota)? Pokud se porouchá, dá se opravit? Pokud se jí budu potøebovat zbavit, lze ji zrecyklovat? Jak moc a jak snadno? Musí ta vìc být zabalená? Jak ekologický je daný obal? Takhle vypadají otázky, které pokládá respekt. Bezohlednost a sobeckost jen zajímá, jestli to je o pár korun levnìjší, zda to vedle nenabízejí v akci, a ¾e to sice nepotøebuju, ale kdy¾ si to koupil u¾ i Fanouš s Máòou, tak já to pøece musím mít taky, ¾e jo, aby se neøeklo…
Kdy¾ urèitá vìc doslou¾í a je nám k nepotøebì, nabízí se otázka, zda by ji nevyu¾il nìkdo další? Jaký pro ni pøichystáme další osud? Smysl existence? Vyhodit ji do odpadkového koše je snadné a pro mnoho osob primární øešení. Pøitom øada vìcí, které konèí na skládkách èi ve spalovnách, se provinila pouze tím, ¾e zestárly a na scénì se objevily mladší, hezèí, lepší, rychlejší (…) atd. atd. modely. Všichni stárneme. I nás nahradí novìjší modely. V práci, doma, v ¾ivotì. Pamatujme na to, a¾ zase budeme kupovat novou televizi, notebook èi mobil ne z nutnosti, ale z pýchy. I my budeme nahrazeni a tøeba bychom toho mìli ještì tolik co øíci a vykonat, jen nedostaneme pøíle¾itost! A pokud je vìc rozbitá, nedá se aspoò nìco z ní vyu¾ít? Pokud ji nelze zrecyklovat celou, jaké èásti ano? Pokládejme si takové otázky a naše srdce se zaène plnit respektem k našemu svìtu i budoucnosti.
Je mnoho aspektù respektu k planetì Zemi a k vìdomým bytostem, kterých bychom si mìli být vìdomi, ale dovolím si zmínit ještì jeden, který se prolíná obìma oblastmi. Souèasnì s tím, jak neustále strmì stoupá populaèní køivka lidského druhu, nejenom ¾e spotøebováváme èím dál tím vìtší mno¾ství zdrojù, èím dál tím více zneèiš»ujeme planetu, ale také máme èím dál tím vìtší nároky na ¾ivotní prostor. Logicky, situace musí vypadat diametrálnì jinak, ¾ijí-li na planetì dvì miliardy lidí, a kdy¾ osm miliard. Jen¾e kde ono místo brát a nekrást? To samozøejmì není mo¾né, a tak neustále expandujeme, nebo-li krademe pøirozené prostøedí jiným ¾ivoèišným druhùm, abychom ho zmìnili v kulturní krajinu. A» u¾ z dùvodù sídelních, èi stravovacích. Mizí deštné pralesy, mizí to, co se døíve nazývalo divoèinou, mizí nedocenitelná pøírodní rozmanitost, jedineèné druhy, bohatství ¾ivota. Vyrùstají nové vesnice, nová mìsta, vznikají nová pole a pastviny, souèasnì ale zaniká vše, co jim stálo v cestì a nemìlo šanci se ubránit. Nìco zaniká, aby nìco jiného mohlo vzniknout. Jen¾e mezi tím, co ztrácíme a co získáváme, musí existovat rovnováha, nemá-li tato cesta pøinést jen zkázu. A ta tam chybí.
Pokud nedoká¾eme všichni pøeklenout naše rozdíly a egoistické zájmy, pokud nezasypeme pøíkopy a nezboøíme hradby, které nás oddìlují, i pøes sebevìtší snahu uvìdomìlých jedincù, hnutí èi státù, nelze dosáhnout ký¾eného výsledku. Proto¾e planeta je jen jedna, pøedstavuje nedìlitelný celek. Nemù¾eme jednoduše mít kus s èistým vzduchem, vodou a pùdou a o kus dál toxickou krajinu smrti. Nemù¾e tu existovat kus zemì neposti¾ený globálním oteplováním. Nebude tu oceán bez mikroplastù hned vedle toho, v nìm¾ budou plavat ostrovy odpadu velké jak celé zemì… Prostì ne. Jako mušketýøi – jeden za všechny, všichni za jednoho. Bez širokého spoleèenského konsensu, bez dosa¾ení hlubokého, uvìdomìlého respektu, se nedá tento boj vyhrát. Ovšem zaèít s ním musí ka¾dý sám u sebe.
Pokraèování pøíštì.
Tomáš Záøecký
* * *
Ilustrace https://www.piqsels.com/
Kolá¾e Marie Zieglerová
Wikimedia Commons/volné dílo Zobrazit všechny èlánky autora
Respekt k planetì Zemi a vesmíru
