Zvnitønìní faktu, ¾e ka¾dý èlovìk, navzdory naší vzájemné propojenosti a závislosti (ne-já), je souèasnì i druhem originální bytostí s jedineènou kombinací psychických vlastností, dovedností, znalostí, povahových rysù, zájmù, zdravotního stavu a kondice, nábo¾enských èi politických názorù a v neposlední øadì i biologických charakteristik, je dùle¾itým krokem na cestì k respektu k druhým. Pokud se podíváme na tøetí stupeò respektu, tedy respekt ke všem vìdomým bytostem, je dobré popøemýšlet o tom, ¾e stejný princip platí i na úrovni ¾ivoèišných druhù. Bylo by toti¾ velice naivní tvrdit, ¾e èlovìk platí za pána tvorstva a ostatní druhy pøevyšuje. Èím? Svou schopností myslet a kognitivními procesy nepochybnì ano, souhlasím, jen¾e co tucty dalších oblastí, ve kterých, kdybychom se ocitli v konfrontaci s jiným druhem, ¾alostnì bychom prohráli a to tøeba i ¾ivot? V¾dy» nás doká¾e znièit i nìco tak titìrného, jako je napøíklad virus èi bakterie.
Tøetího stádia, respektu ke všem vìdomým bytostem, je u¾ pomìrnì tì¾ké dosáhnout. Znamená to dozrát k pøesvìdèení, ¾e ka¾dý ¾ivý tvor, který doká¾e cítit strach, úzkost èi bolest, si stejnì jako já nebo vy nebo kterákoliv jiná lidská bytost nezaslou¾í trpìt. Znamená to propojit se s mravencem na zahradì èi vèelkou opylující kvìty u terasy. Soucítit s ledními medvìdy, ussurijskými tygry, amazonskými papoušky a kterýmkoliv dalším ¾ivoèišným druhem, kterému vinou globálních zmìn a rozpínavostí a bezohledností èlovìka hrozí vyhynutí, s ka¾dým tvorem, kterému pøed oèima mizí jeho ¾ivotní prostøedí, jeho domov. S ka¾dou vìdomou bytostí, které odtikává poslední okam¾ik na této planetì. Znamená to spojit s rybou na opaèném konci svìta, která právì uvízla v rybáøské síti, spojit se s nosoro¾ci, gorilami, slony èi ¾raloky, kteøí všichni vymírají vinou lidské chamtivosti a egocentriènosti. Obnáší to prozøení, nakolik nám jsou tito jedineèní tvorové blízcí, nakolik jsou pro nás dùle¾ití, nakolik nám jsou podobní. Respekt k vìdomým bytostem znamená vzdát se zbyteèného zabíjení a nenechat pro sebe zabíjet.
Zcela pøirozenì vás toto pøesvìdèení mù¾e dovést k vegetariánskému èi pøímo veganskému zpùsobu ¾ivota, nicménì se nedomnívám, ¾e èlovìk musí být nutnì vegetariánem, aby dokázal pochopit a pøijmout principy tøetího stádia respektu. Smrt patøí ke kolobìhu ¾ivota stejnì jako zrození, a zemøe-li zvíøe (èi èlovìk) dùstojnì, bez zbyteèného utrpení a jeho smrt má urèitý smysl, napø. z jeho masa pøe¾ijí další tvorové, je to nevyhnutelný cyklus pøírody. Døíve to tak mezi lidmi-lovci a zvíøaty-koøistí, fungovalo. A» u¾ se bavíme o pravìkých spoleèenstvích èi indiánských civilizacích, tito lidé lovili, aby pøe¾ili, a lovili tolik, kolik spotøebovali. Kromì toho zabité zvíøe dokázali vyu¾ít mnoha rùznými zpùsoby – kù¾i, kosti, tuk atd. Nic nepøišlo vniveè. Konali rituály, kterými si usmiøovali zvíøecí duši. V 21. století euroamerická civilizace rozhodnì netrpí hlady ani nedostatkem jídla. Vyvinuli jsme ú¾asné technologie a ovládáme postupy, jak získat dostatek jídla a nasytit se bez zbyteèného zabíjení. Pøesto však zabíjíme víc ne¾ kdy døív. A nezabíjíme z nutnosti, ale pro potìchu našich chu»ových bunìk.
„Na svìtì není hlad proto, ¾e bychom nedokázali nasytit chudé, ale proto¾e nedoká¾eme nasytit bohaté,“ pravila Matka Tereza. Pøíliš rychle jsme zapomnìli, jak ¾ili a jedli naši pøedci, a ¾e opravdu není nutné ka¾dý den mít maso k snídani, maso k obìdu, maso ke svaèinì, maso k veèeøi… Zapomnìli jsme, ¾e jíme, abychom tìlo zásobili energii, ne dopøáli slast naším chu»ovým pohárkùm a soutì¾ili v tom, kdo sestaví pestøejší jídelníèek. Neuvìdomujeme si, kolik civilizaèních nemocí je spojeno s nezdravým ¾ivotním stylem a špatným stravováním.
Pøemýšlím, jak by postoj k zabíjení zvíøat pro maso ovlivnilo, kdyby jatka stála v centru mìst a jejich stìny nebyly z cihel a betonu, nýbr¾ z èirého skla. Kdyby ka¾dý vidìl a slyšel, jaké utrpení a bolest pøijímá v ka¾dém soustu, kdy¾ si dává šunkový chlebíèek, steak èi svíèkovou. Vìtšina lidí to nevidí, neslyší ani necítí. Nechtìjí to vidìt, nechtìjí to vìdìt. Nauèili se o tom nepøemýšlet. (Co¾ platí obecnì za velmi nebezpeènou, leè silnì rozšíøenou schopnost lidské populace.) Svým domácím mazlíèkùm kupujeme pohodlné pelíšky, mazlíme se s nimi a krmíme je laskominami z tìl jiných zvíøat, která se narodila jen proto, aby ¾ila v otøesných podmínkách a zemøela krutou smrtí. Kde le¾í hranice mezi mazlíèkem a obìdem? Jak by se promìnil názor lidí, kdyby pøed ka¾dým videem, které si pustí, museli shlédnout minutový zábìr na pokusy konané na zvíøatech za úèelem vývoje lidské kosmetiky nebo lékù? Musí být náš komfort èi zdraví vykoupeno utrpením jiných vìdomých bytostí? Nelze s našimi souèasnými technologiemi, znalostmi a mo¾nostmi dosáhnout podobných èi dokonce ještì lepších výsledkù a to bez zbyteèného utrpení?
A proè naši maso¾ravou stravovací kulturu nedìsí, ¾e tento zpùsob ¾ivota v mìøítku, do jakého se souèasný „vyspìlý“ svìt projedl, je jednoduše neudr¾itelný? Zrovna tak jako fakt, ¾e za poslední zhruba ètvrt století poklesl objem hmyzu v pøírodì o strašidelných sedmdesát pìt procent? Uvìdomme si, ¾e pokud vinou èlovìka vyhyne jakýkoliv ¾ivoèišný druh, je to stì¾í vyjádøitelná ztráta pro respektujícího èlovìka, ale druhému to mù¾e být úplnì ukradené. A èistì bez soucitu lze napsat, ¾e vyhynutí øady druhù nebude mít na ekosystém fatální dopady. ®ivoèišné druhy neustále vymírají, vymíraly dávno pøedtím, ne¾ se objevil druh homo. A také se objevovaly nové, které zaujímaly jejich místo. Jen¾e tyhle procesy trvaly miliony a stovky milionù let a dìly se na základì pøírodních zákonù, ne umìlé akcelerace jediným dominantním druhem. Pamatujme, ¾e není ztráta jako ztráta, a ¾e zatímco bez jednoho druhu ekosystém pøe¾ije, ztráta druhého ho rozbije napadr» a zapøíèiní smrticí domino efekt, kdy jednou ze spadlých kostek bude i lidský druh. Jak bude kupøíkladu fungovat náš ekosystém, a¾ vyhubíme vèely?
Kdy¾ tato témata diskutujeme ve škole, dávají mi ¾áci v¾dy protipøíklady – proè máme tøeba slimáky, vosy, klíš»ata, myši a øadu dalších tvorù, kteøí z našeho omezeného lidského úhlu pohledu patøí mezi škùdce? A mù¾eme je zabíjet? Domnívám se, ¾e èlovìk byl obdaøen myslí, aby ji s rozvahou pou¾íval. A zabíjení je nìkdy nevyhnutelné. Pokud nechci, aby mi slimáci se¾rali veškerou úrodu, nemù¾u je na zahradì strpìt. Stejnì tak mù¾u líèit pasti na myši rejdící mi po pùdì a hloubící si tunely ve stropní izolaci, ale nemusím nutnì všude kolem domu rozhazovat otrávené návnady a ujmout se role mìstského krysaøe hubícího jakéhokoliv hlodavce na potkání. Myš bydlící pod døevníkem a hodující na zbytcích v kompostu mo¾ná uloví sousedova koèka, mo¾ná poštolka, která nad naši zahradu obèas zabloudí, nebo si tøeba pro¾ije svùj vymìøený èas, ani¾ by jí ho pøedèasnì ukonèil nìjaký predátor. Nemusím být predátorem za ka¾dou cenu. Jak pronesl nìmecký filosof Arthur Schopenhauer: „®ít a nechat ¾ít.“
Pokud v sobì doká¾eme probudit respekt ke všem vìdomým bytostem, mo¾ná také pøestaneme navštìvovat zoologické zahrady, zoo koutky, estrádní cirkusy, akvária moøských svìtù… Mo¾ná nebudeme nechávat psy uvázané na metrovém øetìzu nebo chovat papoušky v titìrných domácích klíckách… Tøeba ustane nelegální obchod s exotickými zvíøaty, která trpí a umírají jen proto, aby se s nimi znudìní a egoistiètí boháèi mohli pochlubit v okruhu svých podobnì dekadentních známých èi postovat selfíèka na Instagram. Ale co! V¾dy» o nic nejde. Stejnì jako ve starovìku se otroci netìšili postavení lidských bytostí, ale jen mluvících vìcí, jsou v dnešním svìtì vìdomé, citlivé a bolest pro¾ívající bytosti redukovány na nevšední hraèky, kusy dekorace, vábnièky na internetové voyery. Jakmile splní svùj úèel, nikoho nezajímají…
Ruku v ruce s respektem prostì nemù¾e kráèet zotroèování, týrání ani neúcta. Kdy¾ si to uvìdomíme, pøestaneme zabíjet a lovit ze zábavy. Tøeba z našeho slovníku vymizí taková spojení jako sportovní èi trofejní lov – a samozøejmì s tím i z palety našich bezpáteøních amorálních skutkù. Málo co je tak ubohé, zbyteèné a zlovolné jako bohapusté vra¾dìní pro prchavý okam¾ik zábavy a pomíjivého a jaksi zvráceného vnitøního uspokojení. Proè zvráceného? Proto¾e mù¾e skuteènì spravedlivá, psychicky vyrovnaná mysl a empatické, laskavé srdce cítit radost a naplnìní nad smrtí jiné vìdomé bytosti, která zemøela jen kvùli tomuto pocitu? Kdo si doma vystavuje trofeje zabitých zvíøat, promìòuje svùj domov v ponurý høbitov. Kam se podìl náš soucit?
A o èem vlastnì vypovídají s pompou otevírané pøírodní rezervace, národní parky a další území „pod ochranou“, která mají zajiš»ovat ¾ivotní prostøedí rozmanitým druhùm ¾ivoèichù? Opìt pouze ilustrují rozdíl mezi respektujícím a arogantním pøístupem lidského rodu ke svému okolí, minulosti, pøítomnosti i budoucnosti. Na jednu stranu se v této snaze projevuje uvìdomìní nìkterých lidí o nutnosti chránit faunu a flóru, na druhou stranu nelze nechat nezodpovìzenou otázku pøed èím? Ano, styïme se. Ne jako jednotlivci, ale jako druh. Kromì toho je zcela nepochopitelné, ¾e jako jediný ¾ivoèišný druh si my lidé systematicky a programovì likvidujeme vlastní ¾ivotní prostøedí. Rozpor mezí tím, ¾e èást lidí vynakládá znaèné úsilí, finance èi èas, ¾e øada z nich mnohdy riskuje zdraví a ¾ivoty, aby ochránili kus dosud krkolomnì pøe¾ívající pøírody (slovo divoèina, obávám se, nelze ve 20. letech 21. století u¾ pou¾ít), zatímco druzí toto úsilí cílenì nièí, to je rozdíl mezi respektem k vìdomým bytostem a planetì jako takové a mezi bezohledností, nadutostí a kolosální hloupostí. Nebude pøíroda, nebudou lidé. Poslední zhasne…
Pokraèování pøíštì.
Tomáš Záøecký
* * *
Anotaèní foto https://www.piqsels.com/cs
Foto Matky Terezy: https://www.zaex.online/vydavatelstva/
Foto delfínù https://lv.wikipedia.org/wiki/Delf%C4%ABni Zobrazit všechny èlánky autora
Respekt ke všem vìdomým bytostem
