„Všichni jsme si rovni. Všichni máme stejný potenciál. Všichni jsme lidské bytosti.“ Jeho Svatost XIV. Dalajláma
Jak dlouho trvají lidské dìjiny? Otázka, na kterou neexistuje jednoznaèná odpovìï. Zále¾í na tom, zda je budeme poèítat od našeho souèasného evoluèního stupnì, èi od poèátkù lidského rodu jako takového. V prvním pøípadì bychom se museli vydat proti proudu èasu o pøibli¾nì 200 000 let nazpátek (ale tøeba ještì o kus dál), v druhém by se naše putování poèítalo rovnou na miliony let, zhruba nìkam mezi 2,5 a¾ 3 miliony. S trvání lidské spoleènosti to je podobné a opìt zále¾í na kritériích, z jejich¾ pohledu zkoumáme problém. Státní spoleènost trvá pøibli¾nì 5 000 let – takhle staré jsou archeologicky dolo¾ené dosud nejstarší objevené civilizace, napøíklad egyptská stará øíše èi dynamicky se promìòující státní útvary orientální Mezopotámie (oblast dnešního Pøedního východu). Tìmto øíším z logiky vìci pøedcházely mìsta a vesnice, kde u¾ lidé rovnì¾ ¾ili v urèitých pospolitostech, komplikovanì propojených vztazích rùzných závislostí, vazeb a citových pout.
Zemìdìlství vzniklo v rùzných koutech tehdy skuteènì zelené a modré planety nezávisle na sobì, a» u¾ se jednalo o Ameriku, Afriku èi Asii, nìkdy pøed 10 000 lety. Se znalostí obdìlávání polí se lidský druh usadil a pøestal putovat za koøistí. Stavìl si domy, budoval domovy. Vyrábìl u¾iteèné nástroje, zdobil umìlecké pøedmìty, pøechovával cennosti i koval zbranì. Konal rituály a nábo¾enské obøady, vyprávìl si tajuplné pøíbìhy a pøedával si ústnì moudrost z generace na generaci. Uèil se, obchodoval, komunikoval. Jen¾e i pøed onou, v uèebnicích dìjepisu dramaticky nazvanou neolitickou zemìdìlskou revolucí, u¾ ¾ili lidé pospolu. V tlupách èítajících nìkolik desítek èlenù putovali krajinou za zvìøí, tancovali magické rituály kolem ohòù, prokazovali stateènost i lstivost tváøí v tváø lépe vybaveným predátorùm, ¾ili a umírali. Ne¾ si osvojili lovecké dovednosti, sbírali bobule, koøínky a mršiny. V jak velkých skupinách èi rodech se tehdy pohybovali? A lze i o skupinì èítající tøeba jen ètyøi, pìt èlenù hovoøit jako o spoleènosti? Proto¾e pokud ano, tak by se dìjiny lidské spoleènosti nezaèaly psát pøed pìti tisíci lety na bøezích Nilu, Eufratu èi Tigridu, ale u¾… no vlastnì kdo ví kdy u¾?
A není to nakonec jedno? Z pohledu omezeného lidské ¾ivota je to délka stejnì nepøedstavitelná, a» se bavíme o tisících, stovkách tisíc, èi milionech let. Ta doba, kterou u¾ kráèíme krajinou, pozorujeme stále tyté¾ hvìzdy, nohy nám omývá tentý¾ pøíliv… Ten poèet generací, a» u¾ poèítaný od nejstarší doby kamenné nebo „jen“ od civilizace velkých pyramid a bo¾ských faraonù, pøekraèuje reálnou pøedstavivost bytostí limitovaných existencí tak doèasnou, ¾e málokdy pøesáhne století. O èem ale dìjiny lidské spoleènosti vypovídají? Jaké to jsou dìjiny?
Jsou to dìjiny neustálého boje. Boje lidí s pøírodou o holé pøe¾ití, ale také boje lidí mezi sebou o zdroje, výhody a prosazení sebe sama na úkor druhých, prosazení svých názorù. Je to boj pravdy a lásky se l¾í a nenávistí, jak by øekl Václav Havel. Dìjiny lidské spoleènosti jsou také dìjinami nepochopení, fanatismu, omezenosti a hlouposti. Upøesnìme, ¾e nejen nepochopení, ale zejména neochoty pochopit, vcítit se do druhých a vidìt svìt jejich oèima. Dìjiny lidí jsou naplnìné útlakem, pronásledováním a diskriminací – prostì perzekucí na základì èehokoliv. Jako kdyby lidé od nepamìti instinktivnì vyhledávali nepøítele uvnitø vlastního druhu a proti nìkomu èi nìèemu se bezustání potøebovali vymezovat. Jako kdyby bez konfliktu nemohlo být naší existence. Nábo¾enství, rasa, politické pøesvìdèení, majetek, pohlaví, území… Nezále¾í na tom co, vše se dá vyu¾ít k rozdmýchání nenávisti, války, destrukce. Spoleèenské dìjiny jsou dìjinami neustálé nadvlády silnìjšího, dobývání a pokoøování, dìjinami vznikání a zanikání, vìèného kolobìhu ¾ivota a smrti. Nic netrvá vìènì, ani ty nejsilnìjší øíše, i to nejtemnìjší období jednou pominulo, stejnì jako na období míru a blahobytu zùstaly pouhé vzpomínky roztékající se pod proudem hoøkých slz.
Lidské dìjiny, to je nekoneèná pøehlídka promarnìných pøíle¾itostí, nenaplnìných snù a zmaøených osudù. V¾dy» kolik fantastických umìleckých dìl, pøevratných vynálezù, objevù medicíny èi vìdeckých teorií spolu s prostými lidskými osudy, láskami a pøátelstvími skonèilo v bezpoètu plynových komor, vyhlazovacích táborù, gulagù, v utajených masakrech, popravách bez soudu, v bestiálních rukou všemocné tajné policie, a» u¾ se jmenovala jakkoliv a slou¾ila kterémukoliv re¾imu… O co všechno lidská spoleènost pøišla vlastní vinou?
Naše dìjiny samozøejmì obsahují i neuvìøitelné mno¾ství pozitivních vìcí, nejenom tìch negativních. V¾dy» jsou to dìjiny lidí, a v ka¾dém èlovìku se nachází dobrá i zlá semínka. Zále¾í na ka¾dém jedinci, jaká bude zalévat a pìstovat. Potenciál tvoøit i nièit je s námi neodmyslitelnì spjatý, patøí k nám stejnì neoddìlitelnì jako dýchání èi potøeba spánku.
Pokraèování pøíštì...
Tomáš Záøecký
***
Zdroj https://www.forum2000.cz/lide/jeho-svatost-dalajlama
https://www.piqsels.com/cs/public-domain-photo-suyyh
https://www.piqsels.com/cs Zobrazit všechny èlánky autora
