Soupeøíme spolu u¾ dlouho. Nejprve naše støetnutí mìla podobu drobných potyèek ve stylu Toma a Jerryho, pak pøerostla v menší šarvátky a nyní u¾ stojíme takøka na pokraji váleèného konfliktu. Moje vyhlídky nepatøí k nejlepším. Mùj protivník mocnì posílil, vydatnì pøezbrojil a zaèal vést jednotlivé útoky s nebývalou razancí a neutuchající vervou. O kom mluvím? O èase.
Tøi písmenka, ale co vše se za nimi skrývá! Nápad napsat krátké zamyšlení se mi vnuknul zcela prostì. Poøád jsem si opakoval, jak strašnì nestíhám a jak nemám èas, a¾ jsem si øekl: Tak o tom sakra napiš! Jen¾e zároveò s tím mi bleskla hlavou i druhá myšlenka: kolik fejetonù, úvah, básní, školních prací èi rovnou celých románù u¾ zamìøilo svou pozornost tímto smìrem? Nevím.
To èíslo musí být ohromné. Proè se tedy pouštìt do nìèeho, co u¾ prošlo tolika zpracováními? Ano, nápad na èláneèek o èase je asi stejnì originální jako zápletky jistých nejmenovaných seriálù, ale pøesto a právì proto se do toho chci pustit. Vìøím, ¾e i kdyby tìch prací existovaly miliony, moje má smysl, proto¾e se od tìch všech bude lišit. Kdybych v to nevìøil, tì¾ko bych mohl psát.
Na èas mù¾eme nahlí¾et z rùzných úhlù. Jinak ho bude vnímat básník a jinak fyzik.
První o nìm stvoøí sáhodlouhé epické dílo, pøi jeho¾ rozboru se dobrák èeštináø bude rozplývat nad jeho géniem a studenti pocítí náhlý nával nenávisti. V hodinách fyziky se zapotíte pøi výpoètu pøíkladù s dilatací èasu. Sice mi je srdeènì jedno, o kolik minut zestárne nereálný kosmonaut na nereálné vesmírné lodi letící nereálnou kosmickou rychlostí kdesi v pøedaleké galaxii, ale reálnou hodinu èasu tím zabiju.
Já se však chci pozastavit nad jedním fenoménem: „Nemám èas…“ Nezdá se vám, ¾e tohle slyšíte všude kolem sebe a¾ pøíliš èasto? Kdy¾ se s nìkým bavíte kupøíkladu o jeho koníècích, plánujete nìjakou akci, domlouváte se na èinnostech, zadáváte úkoly… Neproniká do tìchto rozhovorù ona kouzelná a tolik otravná formulka o nedostatku èasu? Kromì toho, není snad zkoušení z cizího jazyka na téma záliby, volný èas, sport… které by neuvozovalo tohle sousloví. Je tomu skuteènì tak? Nemáme èas? Nebo se jedná pouze o náš alibismus?
Profesor Arronax a kapitán Nemo spolu jednou na Nautilu rozmlouvali nad tímhle problémem. Došli ke krásnému závìru, ¾e èlovìk má tolik èasu, kolik chce. Sám si urèí, co kdy udìlá, èemu dá pøednost a podobnì. Ú¾asné, stejnì jako oni dva, jejich dobrodru¾ství a nepotopitelný Nautilus.
Ke svému štìstí se od nás liší – ¾ijí pouze ve fantazii, kde je o mnoho lépe ne¾ v našem svìtì. Mù¾e tedy nìco takového platit i na nás?
Nìkteøí jste odpovìdìli ano, jiní ne. Svým zpùsobem máte pravdu vy i vy. Spíše se ale kloním k myšlence, ¾e ne. Nedoká¾u se ubránit dojmu, ¾e jsme se jako lidstvo ocitli v pasti.
®e jsme sami sebe zotroèili a spoutali v ohavném kolotoèi, z nìho¾ není úniku a kterému se lze buïto podøídit, èi se nechat semlít pod jeho koly. Jen si zkuste vyjmenovat, co všechno musíte udìlat bìhem jednoho jediného dne, týdne, mìsíce, ani¾ byste si to pøáli nebo tak èinili s radostí. Kolik hodin dennì skuteènì rozhodujete o svém èase vy sami a kolikrát se øídíte rozkazy typu: „Musím…“?
Oponenti teï urèitì chrlí námitky. Ano, beru je na vìdomí. Urèitì se dá z tohohle zakletého kruhu osvobodit. Tøeba se na všechno vykašlat a dìlat si, co se mnì opravdu zamane. Jen¾e upøímnì, pokud nemáte na úètu tolik penìz co já nedokonèených úkolù, tì¾ko to vydr¾íte delší èas. Naše rozhodování je mnohdy redukováno pouze na to, zda volíme po pozdním návratu domù, jestli si ještì na chvíli sedneme k televizi èi k poèítaèi, a nebo pùjdeme rovnou spát, proto¾e ráno musíme brzo vstávat…
Plánujeme, proto¾e nestíháme. Rozepisujeme si úkoly dlouho dopøedu a pak se orientujeme podle toho, kolik èasu nám ještì zbývá, ne¾ je musíme splnit. Pøe¾íváme. Proè pou¾ívám tohle slovo? Jeliko¾ mì trápí neodbytný pocit, ¾e spousta lidí u¾ zapomnìla ¾ít. Ano, ¾ít. Zní to divnì, ale je tomu tak. Zamyslete se, zda skuteènì ¾ijete, èi jenom pøe¾íváte. Mo¾ná ten rozdíl nevnímáte tak silnì jako já. Mì èas skoro porazil. Málem jsem zapomnìl psát…
Asi by se hodilo vyš»ourat nìco pozitivního na závìr. Napadá mì tøeba tohle. Lidé se bojí èasu a èas se bojí pyramid. Jistì nìkteøí vtipálci by ještì doplnili, ¾e i pyramidy se bojí – jedné hvìzdy amerických akèních filmù, ale o to mi nejde, alespoò ne v první øadì. Nepostavili pyramidy snad lidé? Nedostáváme se tím tedy zase do jakéhosi zamotaného kruhu? Svítá to nadìje, ¾e jednou zkrotíme i ten èas v náš prospìch èi ¾e lidstvo prozøe a osvobodí se z okovù, do nich¾ se samo uvrhlo?
Mo¾ná, ¾e tohle u¾ nìkdy nìkdo napsal. Mo¾ná jsem právì objevil Ameriku. Mo¾ná mì pova¾ujete za podivína. Èert to vem, v¾dy» i ten Kolumbus tu hroudu zemì musel znovu objevit…
Èas
