V zajetí tradic Vánoce jsou èasem pohádek a tklivých pøíbìhù. Jako je tøeba ten o veverce v kleci s kolotoèem bìhající stále dokola. Klec stojí na parapetu otevøeného okna a tím oknem proudí dovnitø omamná vùnì borovic. Rezavá zajatkynì vidí své dru¾ky, kterak vesele poskakují z vìtve na vìtev a mo¾ná i slyší jejich volání. Koutkem oka také u¾ postøehla pootevøená dvíøka, u kterých její neopatrný vìznitel zapomnìl zasunout závoru. Volnost je na dosah tlapky, ale kolotoè ji pøíliš zamìstnává. Øíká si: ještì jedno, dvì, tøi, deset otoèení a pak bych snad mohla… Po setmìní padne na dno klícky naprosto vyèerpaná a její únava je mnohem silnìjší ne¾ touha po svobodì.
My lidé si kolem svátkù, a vánoèních zvláš», stavíme pomyslné klece z tradic. Nemám právì na mysli lidové obyèeje – rozkrajování jablíèek, svíèky postavené ve skoøápkách a plovoucí v lavoru èi tøešòovou vìtvièku ve váze. Chtìla bych obrátit pozornost k maminkám, které se nemohou obejít bez umytých oken a dùkladného gruntování, bez patnácti druhù vánoèního cukroví a domácích vánoèek. Myslím na otce rodin, kteøí si navykli kupovat svým blízkým a zvláštì dìtem drahé dárky, sami zabíjet a kuchat kapra a v potu tváøe vláèet domù ten úplnì nejvìtší vánoèní strom.
Je celkem pøirozené, ¾e mnoho z tìchto rodinných zvykù je dìdictvím po pøedcích. Ka¾dý z partnerù si je do své rodiny prostì pøinese jako tøeba ruèníky nebo protivný zvyk vstávat i o víkendu v pùl šesté ráno. Ale se zalo¾ením rodiny pøichází ta pravá chvíle k zamyšlení. Proto¾e pokud zavedete ve své rodinì nìjakou vánoèní tradici, budete vìtšinou nuceni ji rok po roce dodr¾ovat. Tì¾ko dìtem zdùvodníte, ¾e vanilkové rohlíèky opravdu letos nebudou, tchýnì (ale proè zrovna tchýnì?) i vaše vlastní matka jen tì¾ko pochopí, ¾e jste ta okna opravdu nezvládla, a man¾el? Tomu prostì kupovaná vánoèka nechutná… Však i tatínek bude mít co vysvìtlovat, pokud sleví z obvyklého standardu. Proto¾e naporcovaný kapr – to vá¾nì není ono, on vlastnì nemá ani ty šupiny, které se vkládají do penì¾enky, a taky chybí veselé (jak pro koho) pøedstavení kolem výlovu nic netušícího kapøíka z vany a otcovo klení. Malý smrèek mù¾e po letech vysokých a urostlých jedlí vyvolat útrpné poznámky, a kdy¾ se tatík pøi nákupu dárkù bude øídit výší svého letos trochu (nebo dost) pohublého konta a heslem „nejlepším dárkem pod stromeèek je kniha“, má na nepøíjemnost zadìláno.
Další vá¾né nebezpeèí èíhá i v naší vlastní duši. Je toti¾ docela dobøe mo¾né, ¾e vaše rodina by docela ráda od nìkterých tradic upustila. Zvláštì gruntování není oblíbenou disciplinou a nákupy po¾ivatin se tøeba vašim potomkùm také pøejedly (koneckoncù dcera chce zhubnout a pubertálnímu synovi se po vánoèních lahùdkách zhoršuje akné). Místo dárkù, které tak zoufale sháníte, jen aby byla radost pod stromeèkem co nejvìtší, chce ka¾dý z nich stejnì radši peníze – ovšem èím víc, tím líp…). Ale vy u¾ máte v sobì zakódováno, ¾e vaše rodinné vánoce by bez toho všeho uklízení, peèení a nakupování vlastnì ani nebyly.
A tak se vra»me na zaèátek. Zatímco veverka v kleci na oknì ve skuteènosti netuší, ¾e cesta do vytou¾eného lesa je volná, my víme moc dobøe, ¾e klec našich rodinných tradic není na zámek. Strèit do pomyslných dvíøek je ovšem mnohem t쾚í, ne¾ by se na první pohled mohlo zdát. Rodinné zvyky mají tuhý koøínek. Ale vìøte, ¾e to stojí za to. Na veverku èeká venku borový les a kamarádky a na vás? Svìt plný záøivých svìtel, vùní a hudby. Vezmìte s sebou své milé a vykroète do kouzelné a trochu tajemné Zemì Vánoc. Zahøejte si zkøehlé ruce o kalíšek se svaøeným vínem nebo o sáèek s peèenými kaštany, vstupte alespoò jednou do roka do kostelních vrat a potìšte se líbeznými jeslièkami. Zaposlouchejte se do tónù koled a uka¾te dìtem køehkou a pomíjivou krásu snìhových vloèek. Vìøte, ¾e kdy¾ zavedete právì tuhle tradici, nebudete litovat. A nejlepší odmìnou pro vás bude, a¾ po letech zjistíte, ¾e si vaše dospìlé dìti pøenesly právì tenhle zvyk do své vlastní rodiny.
