Krok 2 – ®ijme v umìøenosti
Jakmile jenom vstoupíte na cestu „ne-já“, dostanete se do konfliktu se souèasnou euroamerickou civilizací a jejími hodnotami a zpùsobem ¾ivota. Naše spoleènost je vysoce individualizovaná, mìøítkem úspìchu se stalo podávání stále vyšších výkonù (ve všem), moderním bo¾stvem pak materialismus a jeho svatostánky obøí nákupní centra a hladové e-shopy. Za samozøejmost v tomto vidìní svìta platí dosahování neustále vyšší míry komfortu a jistá pøiznaná i skrývaná bezohlednost vùèi druhým a okolí a nezájem o vìci budoucí. Je to logické jednání ve spoleènosti, která ¾ije v bludu, ¾e existuji pouze „já“ a ¾e zále¾í výhradnì na „mnì“. Lze se divit tomu, ¾e chci pro sebe èi své dìti to nejlepší? ®e nehledím na pocity èi potøeby druhých, kteøí jsou pro mì cizí tvorové, ba co víc, pøímá konkurence v dosahování mých cílù? Pokud nové generace vyrùstají s tímto pøesvìdèením a od mala beznadìjnì ukotveni v takto pojatém svìtì, pokud jsou od prvních krùèkù vedeni k ryzímu individualismu („Moje dítì u¾ chodí a umí poèítat do deseti, co to tvoje?“) a doslova zahlceni materialismem, pokud se školy (získej jednièku) i zamìstnanci a podnikatelé (oba vydìlej peníze) orientují jen na výkon, lze oèekávat zmìnu? Jsou i tací, co jdou proti proudu a díky za nì, ale je jejich zatím pøíliš málo, aby obrátili tok téhle øeky. Proud je pøíliš silný a s oblibou neúprosnì drtí vše, co mu vzdoruje.
Nenechte se však mýlit èi vydìsit. Cesta k záchranì planety neznamená vzdát se komfortu a pohodlného ¾ivota. Nemusíme se vracet do jeskyní a k prvobytnì pospolné spoleènosti. Mù¾eme mít dál pohodlný ¾ivot naplnìný øadou více èi ménì dùle¾itých vìcí. Dokonce i materiální kultura souèasnosti mù¾e pøetrvat, jen ne ve své bezprecedentní neukojitelné podobì 20. let 21. století. Problém spoèívá v tom, ¾e se absolutnì vymkla mezím a ztratila jakékoliv hranice (všimnìte si, ¾e opìt nará¾íme na tuto problematiku). Ano, ¾ijme pohodlnì dál, ¾ijme v komfortu, který nám poskytují naše technologie, ne¾ijme v askezi na pouštích èi v sudech, ale nezapomínejme na základní aristotelovskou ctnost – umìøenost. Pokud budeme ve svých potøebách a komfortu umìøení, je to cesta z bludného kruhu ven. Buïme ve své spotøebì i potøebì komfortu ohleduplní a zodpovìdní. Neplýtvejme. Nenième. Nechme díl i druhým.
Zkuste si doma udìlat soupis vìcí skuteènì potøebných k ¾ití, dále pak vìcí, které jsou docela u¾iteèné, zlepšují vám ¾ivot, ale není to úplnì nìco, co musíte nutnì vyu¾ívat, a pak sepište, co zbývá – neboli zbyteènosti. Podle toho, jak dalece si uvìdomujete své sepìtí s pøírodou a dáváte sbohem svému egoistickému ukòouranému rozmaøilému „já“, budou ty seznamy rùznì obsáhlé. Budete-li je sepisovat v urèitých èasových intervalech, mù¾ete na jejich promìnì pozorovat vlastní pokrok. Budete-li od zaèátku upøímní a otevøení, nezbyde vám, ne¾ si pøiznat, ¾e jste obklopeni ohromným mno¾stvím vìcí, které vlastnì k nièemu nejsou, pouze z vás vysávají finance a energii.
Toto probuzení má øadu dùsledkù. Na výrobu, dopravu, propagaci, prodej a tak dále tìchto zbyteèností se spotøebovává enormní mno¾ství zdrojù. Kdybyste je nekoupili, ušetøili byste nemálo penìz – spousta lidí by mohla být ekonomicky mnohem „bohatší“, kdyby zmìnila své neuvá¾ené spotøební návyky. Naplno by se projevilo, ¾e øada odvìtví a profesí je vlastnì zbyteèná a neu¾iteèná. A to je souèasnì i vysvìtlení a zdùvodnìní existence dnešní nezøízené materiální spoleènosti. Proto¾e kdyby neexistovala, èi zùstávala v mezích udr¾itelnosti (chcete-li snesitelnosti), øada profesí, podnikù a rovnou celých odvìtví by nevyhnutelnì zanikla. Desítky, snad a¾ stovky milionù lidí by pøišly o práci, pøíjmy, „smysl“ ¾ivota. Jejich falešnì budované „já“ by se zhroutilo.
Svìt je pøelidnìný jak z pøirozeného pohledu matky pøírody, tak z umìlého pohledu lidské spoleènosti. Aby se zakryl zejména ten druhý úhel pohledu (nìco takového si pøece nikdy nepøiznáme), musí existovat nenasytná materiální spoleènost, která pomocí manipulace (marketingu) vytvoøí umìlé potøeby (dle svých potøeb), je¾ následnì vedou ke vzniku umìlé zamìstnanosti a umìlému pocitu o „já“ a jeho smyslu. Pokud by se tento systém zhroutil, ohromné mocenské struktury by pøišly o své ekonomické bohatství, sociální status a luxus, a souèasnì obrovská masa lidí, je¾ si neuvìdomuje komplexnost „my“ a ¾ije v zajetí spoleèností umìle ¾iveného „já“, by ztratila pocit své identity a dùle¾itosti. A proto budou obì skupiny do posledního dechu bojovat nejen za zachování, ale i neustálé prohlubování tohoto systému, dílem ze sobeckosti, dílem z nevìdomosti. V dùsledku však tento systém pøinese zkázu celé planetì – tedy nám.
Dnešní spotøeba dosáhla tak obludných rozmìrù, ¾e neplatí u¾ ani to, ¾e kdy¾ se nìco rozbije, koupím si to nové namísto opravy, co¾ samo o sobì by znamenalo strašné plýtvání. Dnes si spotøebitel loajální materialistickému bo¾stvu koupí nové jen proto, ¾e to prostì je nové a ¾e na to má. A pokud na to nemá, tak se tím trápí. A pracuje více a usilovnìji, aby si mohl kupovat stále nové, krásnìjší a dra¾ší vìci, a pak pracuje ještì usilovnìji, aby si poøídil vìtší byt èi dùm, kam se mu všechny ty vìci vejdou a trpí… vìènì trpí tím, ¾e si nebude moci dovolit další nové vìci, a tím pádem utrpí jeho spoleèenské postavení, proto¾e jeho „já“ je pøeci definované skrz majetek, který nashromá¾dil, skrz tituly, kterých dosáhl, skrz pochlebování, které slýchává od ostatních… A do toho se ten nebo¾ák vìènì sou¾í strachem o své vìci. Co kdy¾ je nìkdo ukradne? Co kdy¾ se rozbijí? Co kdy¾ je ztratí? Èím víc vìcí vlastníme, tím naléhavìjší a vytrvalejší strach cítíme. Zbavme se proto starých zbyteèností a nepoøizujme si nové. Budete svobodnìjší, pøítomnìjší.
Bo¾stvo materialismu není a¾ tak laskavé, jak se tváøí, a jeho vìøící mu slou¾í jako otroci. Ne, neøíkám, ¾e máme ¾ít v odøíkání èi v prvobytnì pospolné spoleènosti bez majetku. Jen prostì pøemýšlejme, co je podstatné, a co není. Co potøebujeme, a co je umìle vyvolaná potøeba. Jaké jsou dùsledky naší spotøeby pro planetu – tedy pro nás. Proto¾e „já“ jsem planeta Zemì.
