Quo vadis, homo sapiens? (1/5)
Poka¾dé, kdy¾ udeøí extrémní poèasí, a» u¾ pøímo na náš malý kousek zahrady èi kdekoliv jinde po svìtì, má ¾ena to lakonicky komentuje: „Èemu se lidé diví, v¾dy» jsme si sami znièili planetu.“ A vskutku, projevy pøírody, které se dnes berou jako extrémní, se za pár (desítek) let stanou smutnou normou. Osobnì bych spíše volil formulaci „ponièili“ planetu, proto¾e se na ní stále dá ¾ít a doufejme, ¾e pøinejmenším ještì po nìkolik generací to bude nadále mo¾né – i kdy¾ na konci 21. století rozhodnì ne všude tam, kde to ještì na jeho poèátku bylo bì¾né, a pravdìpodobnì nikde ne s takovým komfortem, jakého si u¾íváme plnými doušky v souèasnosti. Vývoj lidské civilizace je cestou pokroku stejnì jako zkázy a ¾ádný strom neroste a¾ do nebe, stejnì jako ¾ádná øíše neunikla trpkému konci. Všechny civilizace a spoleèenství napøíè epochami i kontinenty se v¾dy neúprosnì draly na samý vrchol své existence, aby následnì pøišel drtivý pád a zmar. Pova¾ujme proto za nanejvýš iluzorní domnìnku, ¾e souèasná globalizovaná lidská spoleènost sama od sebe unikne toto¾nému osudu. Není otázkou jestli, ale kdy kolaps nastane, pokud se nic nezmìní.
Jeden obzvláštì znepokojivý rozdíl moderní doby oproti pøedchozím epochám spoèívá v tom, ¾e døíve se zánik civilizace dotýkal vesmìs daného regionu a okolní kultury zùstaly ušetøeny, nebo z pádu konkurenta dokonce profitovaly, dnes se ale hraje o pøetrvání lidstva a planety jako celku. Buï všechno, nebo nic. Fascinující mayská civilizace prosperovala a rostla natolik, a¾ se její populace zcela vymkla mo¾nostem domovského regionu. Následovalo totální vyèerpání zdrojù a pobíjení se v bratrovra¾edných válkách navzájem o poslední zbytky surovin. Nicménì navzdory kolosálnosti a fatálnosti tragédie šlo o zále¾itost nepøesahující oblast dnešní Støední Ameriky bez širšího ohlasu a dùsledkù. Byla to tragédie jedné nezøízené kultury. Ve svìtì 21. století spìjeme k tomu mayský scénáø zopakovat, ovšem s mnohem vìtší pompézností. S moderní spotøebou, technologiemi a provázaností svìta se vše odehraje v celoplanetárním mìøítku a nikdo nebude moci stát stranou. Nesejde pak u¾ na tom, zda lidstvo vyhyne v dùsledku kolapsu ekosystému èi znièujících válek o zdroje, zda vymøe celý druh homo sapiens naráz, nebo bude skomírat v postapokalyptických skupinkách zoufalcù a pomalu mizet v propadlišti èasu, a¾ jednou zmizí doèista.
Dovolte mi opìtovnì vyjádøit svùj nehynoucí ú¾as nad tím, jak neuvìøitelnì rychle se lidstvo na tuto pekelnou horskou dráhu dostalo a jak závratnou rychlostí rozjelo svùj vozík. Je to i dìsivý pøízrak toho, ¾e oèekávaný soumrak lidské epochy mù¾e pøijít radikálnì døíve, ne¾ odhadují i ti nejskeptiètìjší vìdci, a èasu na zmìnu a zata¾ení za záchrannou brzdu máme mnohem, ale mnohem ménì, ne¾ v co doufáme. Mo¾ná teï dumáte, jak dlouho trvají dìjiny èlovìka jako tvora spoleèenského, jak by pravil antický filosof Aristoteles, neboli jak dlouho ¾ijí lidé organizovanì ve státní spoleènosti. Inu, nìjakých pìt tisíc let plus mínus. Z pohledu vesmíru nicotný údaj. A to ještì a¾ do poèátku 19. století èlovìk nepùsobil jako dominantní nièitel planety – ano, byl dominantním druhem, velice úspìšným, ale neovládal pøírodu. Ani dnes ji sice nedoká¾e ovládnout, i kdy¾ v to slepì vìøí, ale co dovede bezkonkurenènì nejlépe a mrazivì úspìšnì, je schopnost jejího nièení. Velká francouzská revoluce na pøelomu 18. a 19. století spoleènì s prùmyslovou revolucí první poloviny 19. století a vìdecko-technologickou revolucí 2. poloviny 19. století odstartovala naši prudkou cestu k hoøkému konci, i kdy¾ v hodinách dìjepisu jste zøejmì slýchali opak. Vydejme se proto na moment na spektakulární pøehlídku paradoxù naší existence.
O velké francouzské revoluci se pøece uèíme jako o zásadním mezníku v boji za lidská a obèanská práva, jako o poèátku moderních dìjin! Ano, tak to bylo. Souèasnì ale tato revoluce (sama dosti kontroverzní) otevøela cestu vzniku politických ideologií a pojetí demokracie zpùsobem, který hranièí s aristotelovským pojetím demokracie jako vlády lùzy. Elitou se mù¾e stát kdokoliv bez ohledu na své kompetence, pøedpoklady èi osobnostní a mravnostní profil, stejnì jako je volební právo vìcí, ke které se jednoduše „prostárnete“ bez ohledu na jakékoliv kvality, na rozumové èi morální schopnosti, ekonomickou aktivitu, dosavadní zájem a pøispìní spoleènému sou¾ití… Je to tak správnì? Nebo není? Vìc názoru, snad filosofické diskuze, ka¾dopádnì faktickým výsledkem soudobého pojetí demokracie je roztøíštìné spektrum rozlièných politických stran a hnutí s davy pøíznivcù, z nich¾ rozhodnì poèetnou èást nelze oznaèit jinak ne¾ jako nekompetentní, populistickou èi extrémistickou a nedemokratickou, pøièem¾ ale právì ta demokracie, jí¾ mnohé z tìchto sil plánují zardousit a zlikvidovat, jim právì dovoluje pøe¾ívat a sílit.
Sami pod sebou si øe¾eme vìtev. Snad mìl Aristoteles pravdu, kdy¾ u¾ pøed více ne¾ dvìma tisíci lety zaøadil demokracii mezi tøi pokleslé formy vlády spoleènì s oligarchií a tyranií – i kdy¾ ona ta demokracie s oligarchií nìkdy silnì koketuje, ¾e? Jako prospìšnou variantu demokracie vidìl Aristoteles politeiu, vládu práva, zákonù a plnoprávných obèanù (bylo by jistì zajímavým zamyšlením, koho by v 21. století, mimo rámec klasického otrokáøského systému, vnímal Aristoteles jako plnoprávného obèana a koho ne, o tom ale tøeba zase jindy).
Prùmyslová a vìdecko-technologická revoluce patøí rovnì¾ k opìvovaným mezníkùm dìjin. Konec koncù vezmìte si u¾ jen ta pøízviska, která 19. století obdr¾elo: „století páry“, „století Evropy“. Vzpomeòte na všechny ty úchvatné vynálezy, které tvoøí nedílnou souèást naší ka¾dodennosti dodnes, by» nevyhnutelnì v mnohem sofistikovanìjší podobì. Ano, byly to krásné a hrdé èasy, belle epoque. A taky èasy, které zrodily soudobý zhoubný materialismu, globální ekologické (i ekonomické) problémy, kolonialismus spojený s rasismem, zmìny klimatu, bezuzdnou spotøebu, závislost na technologiích… A i kdy¾ technologie navenek èlovìka jako druh posílily, pøi hlubším zamyšlení neujdeme prozøení, ¾e ho ve skuteènosti uèinily mnohem zranitelnìjším, ubo¾ejším a skokovì ho pøiblí¾ily k jeho konci. Není to ovšem vina technologií samotných, nýbr¾ toho, kdo s nimi nakládá. Lidstvo na nì jednoduše nebylo morálnì zralé v 19. ani ve 20. století. Otázkou zùstává, zda mohlo, resp. mù¾e lidstvo k této morální zralosti vùbec kdy dospìt?
A» tak èi onak, na místì je parafráze výborného románu Henryka Sinkiewicze: Quo vadis, homo sapiens? Budeme pokraèovat po cestì, po ní¾ právì kráèíme, a která nás nevyhnutelnì zavede do pekla? Nevedeme si v nièem lépe ne¾ staøí Egyp»ané, Øímané, èi Mayové, a jak jejich civilizace dopadly? Po monumentálním vzepìtí se promìnily v prach a písek… Nebo se rozhodneme opustit dálnici do záhuby a sejít na stezku prozøení a záchrany? Vstoupit se na ní stále dá, jen v sobì potøebujeme nalézt odhodlání, vùli a odvahu. Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, co a jak bychom jako lidstvo mìli provést, abychom nalezli tuto cestu osvícení. Otázka nároèná a rozhodnì si nekladu ambice na ni nalézt univerzální a komplexní odpovìï. Alespoò jsem se ale na rozdíl od øady jiných pokusil… Nakonec jsem své mínìní ustálil na následujících ètyøech krocích, které berte pouze jako mùj skromný pøíspìvek do diskuze nad naší nadìjí a budoucností, nikoliv jako dogmata ani jediné nutné kroky:
1. Opus»me pøedstavu „já“
2. ®ijme v umìøenosti
3. Zbavme se rozdìlujících, nerespektujících ideologií
4. Dejme výchovu a vzdìlání na první místo
Pokraèování pozítøí...
Tomáš Záøecký
* * *
Ilustrace: Stoplusjednicka.cz, EnigmaPlus.cz, https://pixabay.com/de/illustrations/search/evolution/
https://www.wikiwand.com/de/Die_Schule_von_Athen Zobrazit všechny èlánky autora
