Redukce vìdomých bytostí
Vzpomínám si, ¾e jako dítì jsem s rodièi celkem èasto navštìvoval zoologické zahrady a také tu a tam mì táta vzal do cirkusu. Tehdy, s dìtsky naivním vidìním svìta, to byly ú¾asné zá¾itky. Jen¾e jak èlovìk stárne, mìní se jeho vnímání a názory a najednou si uvìdomí, ¾e to, ¾e ten pøekrásný tygr jen le¾í za kusem klády a za dvì hodiny se neráèí ani pøevalit na druhý bok, není projevem jeho zlomyslnosti èi lenosti, nebo to, ¾e jeho partner vedle chodí jako kyvadlo hodin jen sem a tam, sem a tam, sem a tam, dokonale monotónnì, dokonale rutinnì, není tím, ¾e by snad tygøi byli hloupí èi k uzoufání nudní. Jen co jiného mají celé dny dìlat ne¾ spát nebo chodit ode zdi ke zdi? Co byste dìlali vy strávit celý ¾ivot ve své lo¾nici? Teï, kdy¾ mi písku v pøesýpacích hodinách ¾ivota notnì ubylo a nastal èas, kdy bych mìl vlastní ratolesti vodit do míst, kde se pokochají exotickými zvíøaty za møí¾emi, dumám, jestli je na taková místa, jakými jsi zoologické zahrady, zoo koutky, cirkusy apod. vùbec chci brát? Pro nì by to snad byla místa atraktivní a veselá, já na nich však nyní poci»uji pøevá¾nì smutek, hlubokou lítost a s¾íravou beznadìj nad lidmi i zvíøaty, nad naší souèasností i èím dál temnìjší budoucností, nad celým svìtem i sebou samým.
Jaký je vlastnì smysl existence podobných zaøízení? Proè je máme, potøebujeme èi chceme? A co v dùsledku vypovídají o nás, o lidech? Zvíøata jsou ¾ivé bytosti. Vìdomí tvorové stejnì jako homo sapiens sapiens. Stejnì jako my pro¾ívají emoce, disponují vrozenými pudy a vzorci chování, cítí nutkání uspokojit své pøirozené potøeby èi pro¾ívají – jako my – bolest fyzickou i psychickou. Jsou obyvateli Zemì zrovna jako my – ve skuteènosti jich drtivá vìtšina bìhá, plave èi létá na téhle jedineèné planetì o poznání déle ne¾ náš druh. O stovky tisíc èi miliony let… Mají právo tu ¾ít, právo ¾ít v souladu se svou pøirozeností a ve svém pøirozeném prostøedí, právo na respekt a dùstojnost.
Nìkterá zvíøata dnes pøe¾ívají víceménì spíše právì v zoologických zahradách ne¾ ve volné pøírodì. Jejich pøirozené prostøedí je (z)nièeno, nebo je jim nebezpeèné, jsou v nìm pytlaèeni èi mají jen nízké šance na pøe¾ití. Zoologické zahrady se sna¾í jejich jedineènost uchovat v kolobìhu ¾ivota dál, co¾ je na jednu stranu chvályhodné, na druhou stranu je tøeba vnímat to i tak, ¾e se pouze èást lidí sna¾í zmírnit dopady škod, které mezitím páchají druzí. Je to vina lidského druhu, ¾e mizí divoká pøíroda, ¾e se mìní klima planety a ¾e ohromné mno¾ství ¾ivých tvorù dennì vymírá na úkor pohodlí a populaèní exploze druhu jediného. Kdyby to bylo alespoò na úkor pøe¾ití, kdybychom svádìli tuhý boj o samu lidskou existenci (jako napøíklad pøed desítkami a stovkami tisíc let v pravìku), ale to ne, o nic takového tu u¾ dávno nejde, nyní se hraje pouze o udr¾ení nadmìrného, nevídaného pohodlí lidského druhu a bezohledné bezprecedentní materiální spotøeby, na kterou si obrovská èást lidské populace zvykla jako na nìco tak samozøejmého, ¾e se jim snad vpila pøímo do bunìk a vepsala do šroubovice DNA. Pøitom co z vìcí, které vlastníme, skuteènì potøebujeme k pøe¾ití a k vìdomému, naplnìnému ¾ivotu? Buïte upøímní, bì¾te a dìlejte si seznamy toho skuteènì dùle¾itého a podstatného. Zjistíte, ¾e naše domovy jsou okázalými muzei pošetilých zbyteèností a marnotratnosti, která zabíjí.
Jako dítì jsem nevidìl rozdíl mezi tím zahlédnout majestátního lva, krále zvíøat, hrdého a nespoutaného, uprostøed úchvatné africké divoèiny, a spatøit ho jako hýbající se a dýchající exponát za tì¾kými møí¾emi èi tlustým sklem vedle desítek jiných ¾ivoèišných druhù, se kterými by se normálnì nikdy nesetkal (tøeba tuèòáky). Nezpochybòuji práci zoologických zahrad èi rùzných podobných zaøízení – ve spoustì z nich se zvíøata tìší kvalitní péèi, stravì a vìøím, ¾e i lásce velké èásti personálu. Ne v¾dy tomu tak jak, ale pøedstavme si teï tu lepší variantu. Jen¾e stejnì… Pùjdeme-li a¾ na døeò, co z toho všeho nahradí svobodu? Volnost pohybu? Nespoutané a nepotlaèené pudy? Pøirozené klimatické podmínky a prostøedí? Vlastní ¾ivot, vlastní vùli? I sebelepší výbìh je poøád jen výbìhem, kusem ohranièeného prostoru, za jeho¾ zdi se nikdy nepodívám. Zùstává tak vìzením – mù¾e to být dokonce zlatá klec, ale poøád to bude klec. Argument, ¾e øada zvíøat se u¾ v zajetí narodila a jiné podmínky ani neznají (ergo nemají jinou pøedstavu o ¾ití, ne¾ jaké se jim dostává z lidské milosti), je smutným mementem lidského uva¾ování.
Vá¾ím si všech vìdomých bytostí a ka¾dý druh i ka¾dého jedince pova¾uji za respektu hodného partnera v kolobìhu èasu a vesmíru. Redukce vìdomých ¾ivých tvorù na úroveò pou»ové atrakce èi muzejního exponátu je mi proto nìèím, s èím nemù¾u nalézt vnitøní soulad. Stejnì jako s redukcí na (dìtskou) hraèku, kdy se roztomilé štìòátko stává dárkem pod stromeèkem / odmìnou za vysvìdèení a následnì obyvatelem psího útulku z dùvodù èasto malichernìjších ne¾ malicherných. Pochopení nenacházím ani pro redukci ¾ivých bytostí na výnosný obchodní artikl, kdy jsou zvíøata cílenì chována, lovena nebo pytlaèena s ohledem na zisk z jejich tìl, ne z dùvodu nutnosti, ale z pouhé lidské rozmaøilosti èi víry v iracionální povìry. Samostatnou kapitolou je pak èerný trh s exotickými zvíøaty, který vede k jejich utrpení, smrti èi pøe¾ívání v nevhodných podmínkách zajetí. A zase tu visí ve vzduchu otázka – a proè se to vlastnì všechno dìje? Pro uspokojení pokøiveného ega pár jedincù, kteøí prostì mají tu moc a „mù¾ou“?
A nelze opomenout ani redukci vìdomých ¾ivých bytostí na obsah talíøe. Jistì, lidé lovili, a posléze chovali, zvíøata u¾ od pravìku. V jakém ale mno¾ství, s jakou èetností? Opìt se vracíme jako v zaèarovaném kruhu k souèasné zpohodlnìlosti, kdy v ka¾dém supermarketu nakoupíte desítky druhù masných výrobkù a kdy je maso v teplé èi studené formì, maso jako hlavní chod èi souèást svaèiny, maso k snídani, maso k obìdu, maso k veèeøi, maso, maso, maso, ka¾dodenní souèástí jídelníèku obrovské èásti populace v míøe naprosto kolosálních rozmìrù. A za ka¾dou porcí, za ka¾dým kousnutím se skrývá jeden ztracený ¾ivot, pár vydìšených, nechápavých oèí, bolest a utrpení. Má tenhle ¾ivot menší hodnotu ne¾ ten lidský?
Kdo má právo vá¾it ¾ivoty a rozhodovat o ¾ivotì èi smrti druhých? Pøitom lze maso v lidském jídelníèku buï zcela nahradit stravou rostlinného pùvodu, nebo alespoò ho na nìm mít v pøimìøeném mno¾ství, ostatnì jak tomu bylo po vìtšinu dìjin lidské spoleènosti. Jen¾e umìøenost, jedna z antických ctností, zmizela stejnì jako tisíce let staré civilizace ze Støedomoøí. Umìøenost je soudobé zmlsané civilizaci z valné èásti cizí, èi ještì hùøe ukradená. „Kdy¾ na to mám“ a „po nás potopa“, oblíbená hesla moderní doby. Ale kudy vede hranice mezi milovaným domácím mazlíèkem, obdivovaným exotickým zvíøetem a šunkovým sendvièem? Hranice mezi právem na ¾ivot a mezi narozením se za úèelem zabití a konzumace? Hranice mezi lidmi a ostatními ¾ivými tvory? Kdo nebo co nám dalo právo povyšovat se nad ostatní vìdomé bytosti a zpùsobovat jim utrpení? Prostì jen to, ¾e tu mo¾nost máme – nic víc k tomu není tøeba?
Je zará¾ející, v jak sebestøedný a arogantnì krátkozraký druh se homo sapiens sapiens vyvinul v neuvìøitelnì krátkém èasovém horizontu. Získal moc díky svým schopnostem, znalostem a dovednostem a rozhodl se ji vyu¾ít zcela bez respektu, bez ohledù a bez hranic vùèi èemukoliv (èasto i sobì samému), èeho¾ výsledkem je naše neutìšená souèasnost. Èlovìk se sice pasoval do role pána tvorstva, ovšem jak vrtkavá je tato jeho aktuální dominance si neuvìdomuje.
Pøedstavme si planetu Zemi za sto let. První scénáø, znenadání zmizí èlovìk. Druhá verze, zmizí hmyz. V prvním pøípadì se zhroutí civilizace, státní spoleènost, kultura a… a to bude všechno. Ve druhém pøípadì se zhroutí ekosystém. Planeta se stane pustinou. Zemøou úplnì všichni. Tolik k pohádce o tom, ¾e èlovìk je pánem tvorstva. Jediná vèela toho vykoná pro planetu víc. Mimochodem, mno¾ství hmyzu pokleslo za posledních dvacet a¾ tøicet let o sedmdesát pìt procent, zatímco populaèní køivka homo sapiens sapiens stoupá èím dál tím prudèeji vzhùru… ®e by mezitím existovala souvislost?
S ka¾dým ztraceným druhem jsme o nìco chudší a o nìco blí¾e vlastnímu konci. Peníze èi materiální blahobyt se nedají jíst, pít ani dýchat, a také nikdy nemù¾ou pøinést skuteèné štìstí, lásku èi smysl bytí. Vìdomé bytosti ano.
Anotaèní obrázek info@cestyksobe.cz
Ilustrace: nordbayern.de, https://pixabay.com/de/ a Deník BYZNYS NOVINY
Redukce vìdomých bytostí
