Zapomenuté osudy zajímavých a stateèných lidí, které osobnì poznal Slavomír Pejèoch Ravik, si pøipomínáme vybranými pøíbìhy, je¾ vìtšinou spolu s ním dokumentoval fotograf Bedøich Kocek. Jsou to vzácné doklady o poèátcích mnoha aktivit a slu¾eb, je¾ dnes u¾ pova¾ujeme za samozøejmé.
Jak Karel May inspiroval Èestmíra Loukotku
Zaèalo to nìkdy v roce 1912, kdy¾ obvinili Karla Maye, duchovního otce dvou legendárních postav – Old Shatterhanda a náèelníka Apaèù Vinetoua, ¾e nikdy mezi indiány ne¾il a ¾e tedy jeho dílo není nièím jiným, ne¾ snùškou nesmyslù.
A tu, tehdy teprve tercián Èestmír Loukotka, se ujal obrany starého unaveného Karla Maye: dokázal, ¾e slova z indiánských jazykù, pou¾itá v Mayových románech jsou naprosto správná a pocházejí skuteènì z jazyka Apaèù, Siouxù, Kiowù a jiných kmenù severní Ameriky. Loukotka je našel v knize Mayova pøítele, indianologa Buschmanna. A o slovech, která v knize uvedena nebyla, Loukotka správnì pøedpokládal, ¾e mohla být získána bezprostøedním studiem.
Za pravdu dal tehdy Loukotkovi a¾ rok dvacátý ètvrtý, kdy byl na hranici Mexika a Kalifornie objeven kmen Nijor, jeho¾ náèelníci vystupovali v knize o Old Surehandovi. Navíc objevení indiáni mluvili pøesnì tým¾ jazykem, který ve svém díle pou¾íval Karel May. Jen Vinetou ve skuteènosti nikdy neexistoval. Èestmír Loukotka zjistil, ¾e si Karel May jeho jméno vypùjèil od francouzského spisovatele Eimarda, který popisoval ve svém literárním díle slavnosti chilandských Araukancù, nazývané vinìtún. Ostatnì všichni slavní náèelníci Apaèù byli popsáni americkým generálem Grantem, který s nimi bojoval. Odborná literatura zná Victoriu, Koèise a Geronima, ale o Vinetouovi nepadlo v historických pramenech ani slovo.
Tak zaèal, nìkdy pøed padesáti roky, vyprávìní ve svém dejvickém bytì tehdy ji¾ sám starý pán, Èestmír Loukotka. Je vlastnì velkým paradoxem, ¾e Èestmír Loukotka, kterého pro studia indiánských kmenù nezlákal nikdo jiný ne¾ Karel May svými knihami, pozdìji serióznì odbourával jednu legendu za druhou. A¾ to jednomu pøijde líto – proto¾e i v pokroèilém vìku, kdy bychom mìli mít tak øíkajíc rozum, opouštíme iluze svého mládí jen velmi neradi. Hrdí Apaèi dostali podle názoru Èestmíra Loukotky jméno od vlastních sousedù a jejich název prý neznamená nic víc a nic míò ne¾ loupe¾níky a vrahy. Karel May prý sám napsal vìtšinu knih ve vìzení, kde si odpykával dvojnásobný trest za ¾háøství. A pokud jde o slávu, získali údajnì nejvìtší proslulost nejspíš Siouxové, kteøí v bitvì u Little Bighornu rozsekali na padr» všechny vojáky, je¾ proti nim poslala americká vláda. Padli prý do jednoho všichni, vèetnì hrdiny války Severu proti Jihu, generála Custera. Støetnutí se Siouxy pøe¾ili jen tøi lidé, dva vojáci a jeden ¾urnalista. A chápeme, ¾e Èestmír Loukotka pøi seriozním studiu indiánských kmenù musel nakonec sejmout rù¾ové brýle mayovské literatury.
Èestmír Loukotka v mládí absolvoval obchodní akademii, potom zaèal studovat na paøí¾ské Sorbonnì americkou etnologii u Paula Riveta. Ale vypukla první svìtová válka a student se musel vrátit domù. Mladý mu¾, zabývající se po nocích ¾ivotem a jazykem indiánù, vydìlával si ve dne podvojným úèetnictvím u pra¾ských Elektrických podnikù, kde to nakonec dotáhl a¾ na úèetního øeditele. Pozdìji pracoval vìdecky v Náprstkovì muzeu a poté v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ÈSAV. Jeho nejvìtší pøínos spoèívá v dodnes u¾ívané klasifikaci indiánských jazykù ji¾ní Ameriky.
Osud mu dopøál, aby si po tøiceti pìti letech pilné odborné práce potøásl rukama s ¾ivoucími objekty svého studia. Nepoèítáme-li ovšem prvního indiána, kterého Èestmír Loukotka spatøil kdysi velmi dávno v Praze. Byl to populární Èerviš z paraguayského kmene Èamakoko, kterého do Prahy pøivezl cestovatel Friè, aby tu nechal nemocného indiána vyléèit od støevních parazitù. To se podaøilo; kdy¾ se však Èerviš vrátil na americký kontinent, jeho vlastní kmen ho nepøijal a oznaèil ho za sprostého lháøe, vymýšlejícího si báchorky, nehodné indiánské cti. Druhým Indiánem v Praze byl severoamerický Irokéz, který uèil první èeské sportovce jízdì na kanoi. Pozdìji poznal Loukotka ještì ètyøi civilizované peruánské indiány, kteøí mu pomohli ve studiu keèuánského jazyka.
Ve svých tøiašedesáti se Loukotka vydal na cestu za ¾ivoucími indiány amerického kontinentu a bezmála v sedmdesáti bez dokonèeného vysokoškolského vzdìlání obhájil svou kandidátskou práci. To jsou výkony, které by obyèejný smrtelník bez romantiky mládí snad nikdy nezvládl.
Ke „svým“ indiánùm se Loukotka dostal díky bohatému mecenáši Asissi Chateaubriandovi spolu se skupinou vìdcù. Byl to brazilský kmen o stopadesáti a¾ dvìstì lidech na úrovni starší doby kamenné. Na této úrovni se kmen ¾ivil tím, co mu¾i ulovili v hloubi pralesa a tím, co ¾eny nasbíraly kolem sídlištì kmene. Jedli vlastnì všechno, co snese lidský ¾aludek. Z toho všeho Loukotka ochutnal. Oheò se poøád ještì zapaloval vrtáním kolíku z tvrdého døeva do podlo¾ky z mìkké døeviny. Byl to stav, srovnatelný snad se sídlištìm lovcù z Vìstonic. S tím rozdílem, ¾e Loukotka ty indiánské Vìstonice za¾il v docela hmatatelné podobì uprostøed dvacátého století.
Loukotka sepisoval slovník kmene, ale s obtí¾emi. Není to jednoduché naklonit si dùvìru divoèiny a dost dobøe èlovìk neví, v kterém kritickém bodì se mù¾e zvrtnout trpìlivost kmene v bojovou zbìsilost. V rozhoøèení nad všeteènými dotazy jazykového znalce Loukotky odešel napøíklad z kmene kouzelník, aby se u¾ nevrátil. Bylo také tì¾ké, dozvìdìt se více o nábo¾enství a kmenových mýtech.
Ovšem Èestmír Loukotka tu vidìl i mnoho jevù, které stály za obdiv. Poøád ještì, snad i dnes, toti¾ ¾ijí na naší planetì skupiny lidí, kteøí jsou takoví, jakými je udìlala pøíroda. Bez škodolibosti, závisti, l¾i, lstivosti a pøetváøky, je¾ jako vedlejší produkty civilizace zamoøily ¾ivot našeho vìku.
Text: Slavomír Pejèoch Ravik
Kolá¾e: Olga Janíèková
Foto: Bedøich Kocek a internet
