Tanec kolem hromádky
Nebyl to tøasák, ani odzemek, ani brejk, ani step. To dotyèný pøed naším domem jen uklouzl – šlápl do èerstvého. Právì jsem šel venèit starého rodinného jezevèíka, a tak jsem cítil jistou morální povinnost vyjádøit se k onomu nevoòavému problému, proto¾e jediný pøítomný eventuální pachatel se tváøil neteènì.
„Je toho všude plno,“ øekl jsem moudøe, namísto: my to nebyli. Kupodivu pán nebyl agresivní ani adresný, dokonce mi ochotnì ukázal slo¾itì litou podrá¾ku a suše konstatoval:
„Chce to rej¾ák.“
„Máte psa?“ zeptal jsem se.„Jo, bobtajla,“ kývl. „S èím kdo zachází, tím taky schází, ¾e jo?“ zasmál se a zmizel naproti ve vratech.
„Hele, chraò tì pámbu tady…“ nasadil jsem ostrý tón a hnal psa v zájmu zachování tajle jeho i mé z Karlína od naší spisovatelky do parku na Letnou.
Tam se toti¾ zèistajasna na jeho zaèátku i konci objevily (jak je asi v nóbl evropských parcích zvykem) jakési ohrádky z moøené kulatiny, vysypané pískem, a aby nedošlo k omylu, i s cedulkou s obrázkem pejska jako od Èapka – psí hajzlíky na úrovni. Jen nevím, jestli všichni ti, co tu hafají a lítají jako zbìsilí, je kapírují a pova¾ují si je.
Ten mùj ne. Ví sice pøesnì, co máme na programu, na ulicích a chodnících se chová disciplinovanì. Pøesto¾e se mi za léta se mnou pro¾itá podobá (je v rámci svých psích pøedstav èistotný, ba dokonce ho podezøívám, ¾e okoukal ode mne i jisté estetické cítìní, tak¾e vyhledává pro onen akt kouty tmavé a plochy nefrekventované), poøád se mi nedaøí vysvìtlit mu úèel onoho útulného zákoutí.
Proè?
Pøedevším je nutno akci pøesnì naèasovat – aby to na nìj pøišlo právì tam. Proto ho vedu na vodítku, a i tak se dvakrát chystal u¾ u¾, nemaje mo¾nost odbìhnout stranou.
„Fuj, tady ne!“ pokáral jsem ho. Podíval se nechápavì, co ho najednou citýruju, kdy¾ je to vyzkoušené a funguje to spolehlivì, najmì pak od doby, kdy pøešel na granule.
Koneènì jsme se ocitli u ohrádky. Postrèil jsem ho dovnitø, odepnul vodítko a dùraznì naøídil:
„Tady se vykaï!“ Stál a nejistì se rozhlí¾el.
„Tak dìlej, no,“ pobízel jsem ho. Nic. Lelkoval. ®lutý neposkvrnìný písek ho nemotivoval. Jen uprostøed le¾el jediný exponát – pod rù¾ovým kapesníkem.
Strnul jsem. Byl to dùsledek èísi krajní nouze, nebo nìjaké zoufalé panièce nezbylo ne¾ jít svému miláèkovi pøíkladem?
Trochu mírnìji jsem opakoval: „Tak to zkus.“ Marnì. Stál tam jak exot v mané¾i, co zapomnìl svoje cirkusové èíslo.
„Nedá se nic dìlat, poèkáme si,“ øekl jsem výhru¾nì a sedl si na latì. Dlouho jsem nesedìl, tlaèily. Starostlivì na mì civìl a pøešlapoval.
„Tak jdem,“ øekl jsem rezignovanì a mnul si pozadí. Š»astnì zahrabal, vybìhl a oèuchal ohrádku. Asi se nìèím inspiroval, proto¾e se k mému ú¾asu typicky nahrbil – a udìlal to… jen¾e vnì, ne uvnitø! Chvíli jsem váhal, jak se zachovat. Pochválit? Za co? Ulomil jsem tedy klacek, „TO“ na nìj napíchl a spustil do písku v ohrádce.
„Koukni, kam to patøí.“ Loupl po mnì oèima: no bó¾e, to je cirátù s hovínkem – ty taky chodíš kadit za plot? – otoèil se a kráèel pryè. Kroutil pøitom zadkem, a¾ mu ocas poskakoval – to pacholek dìlá, kdy¾ mì nebere.
Stránky.
„Nemysli si, ¾e tohle je konec,“ vypálil jsem za ním.
Chodíme a zkoušíme. V kapse nosím odmotaný kus toale»áku – co kdyby pøíklady pøece jen táhly?
Epilog
Jak najednou se ty hajzlíky objevily, tak náhle zase zmizely. Mo¾ná byly postaveny naèerno, pøíslušné radnici nebyla vèas pøedlo¾ena projektová dokumentace a chybìlo i dobrozdání mìstské veterinární komise o jejich vhodnosti s ohledem na psí psychiku. Na tu lidskou zase patrnì negativnì pùsobí plastové kadikoše na psí – ehm – i ty zejí prázdnotou.
Po svém to vyøešil Derik – je u¾ v psím nebi. A jak tam lítá – ví Bùh a trochu já.
Tanec kolem hromádky
