Ella Poznerová, Miss Evropa
Cesta za starými kamerami a za tìmi, kdo je obsluhovali, a pátrání po prvních metrech celuloidového pásu bývá spojeno s netušeným dobrodru¾stvím. Ze šera filmového dávnovìku se vynoøuje neopakovatelná atmosféra, ale také skandály a sensace, bez nich¾ by snad hvìzdy ani nebyly hvìzdami. Na té cestì zpìt le¾í na pøíklad rok dvacátý osmý s velkou soutì¾í královny krásy, kterou tenkrát (pøed devadesáti roky!), uspoøádala spoleènost Fanametfilm, sdru¾ení tøí nejvìtších amerických filmových koncernù. Toho roku jsme mìli zøejmì první a na dlouhá desetiletí jedinou MISS EVROPA.
Pøi návštìvì paní Elly Poznerové jsme se probírali dokumentací toho úspìšného roku; ani jsme nevìøili, ¾e naše hostitelka, solidní, hezká šedesátiletá dáma, nìkdy dávno pøedstoupila pøed komise znalcù. Byla to ostatnì spíše zále¾itost maminky, která na výzvu Fanametfilmu odpovìdìla fotografií své dcery a potom u¾ se nedalo nic dìlat…
„Sešla se tímto zpùsobem pøed oèi krasavèí jury celá malá skupinka dívèích zázrakù pøírody, jedna hezèí ne¾ druhá,“ psala Národní politika. „Ka¾dá mìla na sobì nìco hezèího – jedna oèi, druhá èelo, tøetí nìjakou tu rù¾ovou pusinku jako malina. Jiná zas okouzlovala vrozenou elegancí. Jak pravíme: bylo mnoho vybírání, ne¾li se z posledního síta dostala na bo¾í svìtlo tøi nejkrásnìjší stvoøeníèka: na prvním místì sleèna Ane¾ka Trojková, na druhém naše známá kinohvìzda Ondráková a na tøetím sleèna Poznerová z našeho Národního…“
Deník Svoboda se naopak rozèiloval ¾e „jednou za èas sjednotí se lidstvo na pìkné švandì jako jedna rodina. Ach, dìvèata, neplaète, poøád máte v tornistøe maršálskou hùl nejhezèí Evropanky“. Veèerní Èeské slovo šlo do diskuse ještì zuøivìji: „ Odsuzujeme indolenci amerických kšeftaøù, kteøí se domnívají, ¾e pro Evropu je dobrý i ten nejhloupìjší nápad“. A kdy¾ nakonec vyhrála pøed poslední porotou v Berlínì Ella Poznerová, neušetøily zlomyslné noviny ani pora¾ené soupeøky. Nu a Miss Evropa pak pochopitelnì dostala haldy nabídek k sòatku, balíky dopisù a kvìtinové koše. Vítìzství Fanametfilmu snad rozhodovalo i o tom, ¾e Ella Poznerová hrála pøed kamerou dvì velké role – ¾enu neš»astného obchodníka ®emly ve Snìdeném krámì a sleènu Loty ve Filosofské historii. Toèila i v Paøí¾i ve filmu ®ena, která se smìje.
To všechno je u¾ neodvratnì pryè. Jen tváø, ji¾ jakoby nepoznamenalo onìch šedesát let ¾ivota tu zùstala jako jediný dùkaz, ¾e jsme mìli vskutku tu èest setkat se s nìkdejší královnou krásy roku 1928. A skonèila doba milostných návrhù a kvìtinových košù. O to vìtší úctu jsme pocítili k neznámému ctiteli, který ještì v šedesátých letech poslal paní Poznerové své veršované a anonymní vyznání lásky. Pøišlo v pravou chvíli, kdy se opuštìnému èlovìku zdají obtí¾e všedního ¾ivota u¾ pøíliš tì¾ké.
ANNA KLUDSKÁ Svìt zapomíná… A jestli¾e by se na nìkteré z tìch prvních pionýrù zapomenout nemìlo, pak jsou to ti nejodvá¾nìjší, ti v¾dycky pøehlí¾ení koèovníci, kteøí rozvá¾eli slávu celuloidového pásu od vesnice k vesnici na ètyøech kolech komediantského vozu. Na podobnou historii kdysi vzpomínala paní Anna Kludská, která patøila k odno¾i velké cirkusové rodiny, je¾ místo drezury šelem nalo¾ila na svou maringotku svitky filmového pásu.
Kludští to mìli vlastnì ještì t쾚í ne¾ první filmoví podnikatelé v Praze. I paragrafy zákonù je pronásledovaly daleko nesmlouvavìji ne¾ tøeba šéfy Ponrepova typu. Kdy¾ rodina Kludských zakotvila v sále nìkteré venkovské hospody, zaèal benzinový motor napájet obloukové lampy proudem a pan Kludský spustil sirénu, která mìla pøivolat diváky ze širokého okolí. Nejednou se stalo, ¾e se kolem hospody místo divákù sešli hasièi se svými støíkaèkami. A ti pak pochopitelnì rodinu Kludských nešetøili… A kdy¾ pak zaèalo filmové pøedstavení, doprovázel staøièký fonograf scény, jejich¾ pouhé titulky dnes vyvolávají úsmìvy. Dovedeme si pøedstavit, jak dopadl „První doutník studenta“, jak probìhla „Honba za parukou na Eifelovu v쾓 … ale Grand Kinematograf Kludský pøedvádìl také „Pøíhody kalhot“, „Dopálenou blechu“ a podobnì. Všechny ty komické snímky bychom stejnì nìkdy rádi vidìli, i proto, abychom poznali, èemu se to vlastnì naši nenároèní pøedkové smáli.
ANNA FENCLOVÁ
Do tøetice vzpomeòme paní Annu Fenclovou, naši první èeskou kameramanku. Tato drobná ¾ena mìla v èeském filmu ještì jedno prvenství – 28. øíjna 1918 snímala paní Fenclová události na Václavském námìstí, stojíc na støeše veøejného záchodku. Natáèela i filmový dokument o pøíjezdu první èeskoslovenské vlády na Staromìstské námìstí.
No a pak pøišly na øadu také hrané filmy: Noc na Karlštejnì, Snì¾enka z Tater a Èarodìj, pøi nich¾ paní Fenclová jako první ¾ena obsluhovala kliku kamery. A proto¾e šéf produkce, Antonín Fencl byl èlovìk nesmírnì pøísný, bylo ka¾dé otoèení klikou spojeno s rostoucí obavou o koneèný osud exponovaného celuloidu.
Snad bychom nìkdy ztratili svou shovívavost, kdybychom si na bílé plátno promítli všechna ta první díla našeho filmu … Jen¾e ono má všechno svùj poèátek a nebýt tìch prvních za kamerou nebyli bychom dnes ani my, nároèní filmoví diváci. Pøišli bychom o filmové realizace nejfantastiètìjších nápadù a o hezký díl své pøedstavivosti, o ní¾ nás, ani¾ si to v¾dy uvìdomujeme, obohatil perforovaný filmový pás. Ti prùkopníci uprostøed naivity také urychlili naše poznání svìta, v nìm¾ ¾ijeme. Zaznamenali ¾ivot i tìch nejvzdálenìjších konèin naší planety stejnì, jako propùjèili skuteèný ¾ivot shakespearovským postavám. Za to jim všem budi¾ vzdány díky.
Zapomenuté osudy - 14
ANNA FENCLOVÁ