Pes Perry, já a guvernantka Naïa Proè odepírat dùstojný ¾ivot psùm,
kdy¾ sami o nìj usilujeme.
Více ne¾ 10 let se aktivnì vìnuji ochranì zvíøat a po tuto dobu jsem slýchávala stále stejnou otázku: „A jaké vy máte zvíøátko?“ Odpovídala jsem: „Bohu¾el, ¾ádné.“ Pøi mém stylu ¾ivota bych si toti¾ k nìmu musela poøídit guvernantku. Nároèné zamìstnání mana¾erky prakticky vyplòuje veškerý mùj volný èas a navíc jsem stále nìkde na cestách.
Ale pak se jednoho dne rázem vše zmìnilo a víceménì došlo na má slova. Paní Naïa, která pomáhá vést mou domácnost a také vypomáhá synovi Andreasovi, mi tehdy sdìlila novinu: „Jejich pes Perry není š»astný z pøestìhování do nového domu, a proto uva¾ují najít pro Perryho domov nový.“
Zatímco jsem v pøedtuše dalšího vývoje událostí zcela zkoprnìlá vyslechla tuto zprávu, bez oddychového èasu na mo¾nou obranu, následoval koneèný verdikt: „Mìla byste si ho vzít k sobì!“
„Dobøe,“ øekla jsem, „ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“ zeptala se udivenì.
„®e v dobì, kdy nebudu mít èas se o Perryho starat, budete o nìho peèovat vy.“
Tak se také stalo. Dvouletý west highland white teriér Perry, pøezdívaný Perda, dostal nový domov a guvernantku Naïu.
Mìlo to však jeden háèek, pøesnìji øeèeno problém. V našem domì u¾ toti¾ jeden pejsek byl – a navíc patøil paní a panu domácímu. Damian je roztomilý king Charles španìl, který mi poka¾dé dával najevo svou lásku a pøátelství a já ho na oplátku zase láskyplnì rozmazlovala nejrùznìjšími lahùdkami, tøeba šunèièkou èi kuøátkem. „Co tomu øekne Damián, a¾ v mém bytì objeví jiného pejska?“ napadlo mne.
Šla jsem na to vìdecky. Nejprve jsme daly hlavy dohromady v Nadaci na ochranu zvíøat. Tedy co dìlat, aby Perry a Damián byli kamarádi. Navíc, kdy¾ klidné sou¾ití v domì je dùle¾ité i s ohledem na to, ¾e Perry je vlastnì pouze „podnájemník“.
Rada nad zlato znìla takto: „Seznámit oba na neutrálním území mimo náš dùm a zahradu.“ To se mi zdálo moudré. Domluvila jsem proto s paní domácí setkání Damiána s Perrym na spoleèné procházce. Mo¾ná se domnívala, ¾e to trochu dramatizuji, ale moje vpravdì vìdecká taktika se opravdu vyplatila. K mému pøekvapení to však nebyl Perry, který nejevil pøátelské nadšení z tohoto setkání, ale mírumilovný Damián. No jistì, v¾dy» vidìl svou pøítelkyni s jiným pejskem a bezesporu i konkurentem.
Èas, tak jako v lidském ¾ivotì, je však nejlepší lékaø. A tak po spoleèném dùkladném oèichávání a psím pozdravu zvednutím nohy, uzavøeli oba na konci procházky trvalé psí pøátelství. Damián je sice trochu rezervovaný, proto¾e se musí s Perrym dìlit o mou pøízeò, ale Perry ho opravdu miluje.
Toté¾ bohu¾el nemohu zcela pøesvìdèivì øíci o pejskovi našeho souseda Maxovi. Je to temperamentní kokršpanìl – a tak pøi spoleèném setkání Max hned na Perryho zaútoèil. To mu Perry dodnes nemù¾e odpustit, nebo» mu to nedovoluje jeho psí ješitnost. Na to pochopitelnì doplácejí lidé z celé ulice. Kdy¾ toti¾ Perry míjí Maxùv dùm, je to pìknì slyšet. Jejich vzájemné psí nadávky zní ulicí v kteroukoliv denní dobu.
Jinak u¾ známe veškeré pejsky z okolí. (Aspoò nevíme o ¾ádném jiném). Víme rovnì¾, kdo je kamarád a kdy naopak máme rychle pospíchat (tedy zdrhat èi utíkat). Byla jsem také varována, ¾e nedaleko od nás bydlí pejsek, s ním¾ není radno koketovat, nebo» pokousal jiného pejska. Dokonce tak zle, ¾e má teï šroub v noze a o to víc je asi agresivní.
Jedno ráno jsme ho „k mé velké radosti“ potkali. Právì se „vybavoval“ s krásnou fenkou hasky. Rychle jsem instinktivnì pøešla na druhou stranu ulice, netuše ovšem, jakou tato malá epizodka z psího ¾ivota bude mít dohru. A jak dokonce mohla být pošramocena i moje èest a povìst.
Co se tedy stalo? Na té druhé stranì ulice Ukrajinci právì staví nový dùm, a tak tam shodou okolností stálo i dodávkové auto. Z obav o Perryho bezpeènost jsem se i s ním za ten vùz schovala. Perda na mì jen zíral a vùbec neštìkal, co¾ u nìj není obvyklé. Tak¾e to vypadalo, ¾e jsme z nejhoršího venku. Omyl. Naše „nenápadné“ chování vzbudilo pozornost ukrajinských pracovníkù. Ti se pøišli obezøetnì osobnì pøesvìdèit, co ¾e to podivného dìláme u jejich auta. Ještì štìstí, ¾e se jim nic neztratilo. V ¾ádném pøípadì je nenapadlo, ¾e se tam schováváme pøed psem.
Jinak je Perry mladý, inteligentní, milující, dominantní, tvrdohlavý a urá¾livý pejsek, který hned poznal, jak se prosadit v novém domovì. Samozøejmì ¾e veškeré pokyny, co má rád a co se musí dodr¾ovat, dostávám od jeho guvernantky Nadi.
Perda také brzy pochopil, ¾e naši „¾enskou dominanci“ mù¾e pøetrumfnout svou „mu¾skou suverenitou“. Zaèal pozvolna. Hned na zaèátku jsem si øekla, ¾e Perry nebude spát v mé posteli, nebo» to je moje svaté teritorium. Kdy¾ jsem se jednou vrátila z delší cesty z Dánska, dozvìdìla jsem se od Nadi další novinu:
„Víte, co Perry dìlá?“
„Ne“, odpovìdìla jsem pøekvapenì.
„Spí ve vaší posteli!“
Prohlásila jsem srdnatì, ¾e mám „velkou radost“. Chvíli jsem ještì v duchu vzdorovala a pøemítala nad všemi svými døívìjšími pøedsevzetími, ale pak jsem to vzdala. Perda zvítìzil a spí v mé posteli.
Mezitím se syn pøestìhoval s rodinou do Dánska. Kdy¾ se z pracovních dùvodù vrací do Prahy, bydlí v¾dy v mém bytì. Je to pro mne další zajímavé ¾ivotní poznání. Perry v nìm našel zpìt svou dìtskou lásku a mu¾ský element, který mu zcela jistì u mne i Nadi chybí. Nás obì má vskutku rád. Není divu, v¾dy» o nìj peèujeme a dìláme mu pomyšlení. Ale Andrease miluje! Ne¾árlím na nì, proto¾e je také konec koncù oba miluji. A hlavnì – jsem ráda, ¾e je mám doma.
Marcela Lund
* * *
MARCELA LUND - Pra¾ská rodaèka, která mnoho let pro¾ila v Dánsku, kam se ve svých 22 letech provdala za majitele obchodní firmy. To ovlivnilo její další ¾ivotní kariéru, jejím¾ vyvrcholením je vysoký mana¾erský post v oblasti informaèních technologií: stala se generální øeditelkou presti¾ní firmy CORE Computer, která sídlí v Èeské republice, ale její¾ obchodní aktivity mají mezinárodní charakter.
Vedle svých mana¾erských povinností se od roku 1991 aktivnì vìnuje ochranì zvíøat. Od roku 1994 je prezidentkou Nadace na ochranu zvíøat s pùsobností na území naší republiky, ale té¾ úzce spolupracuje s øadou dalších obdobnì zamìøených zahranièních státních i nevládních organizací.
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja.. to neznáte mého psa!“
