Jak s hvìzdami štrikovali pono¾ky
Vítr Fujavák pøifièel nad les, hvízdal a povykoval, ¾e zaléhalo v uších, a nad korunami stromù se toèil v bujarém tanci, a¾ je všechny rozkymácel. Ètvrtjadýrko se hned vyklonil z okna smrkové svìtnice, hrozil na nìj prstem a volal pøísnì: „®e tì to baví, obracet les vzhùru nohama.“ „Schovej se, nebo ti Fujavák odnese èepici,“ radila mu Rézièka.
Vítr prosvištìl kolem Ètvrtjadýrka a pískl: „Však lesa neubude, kdy¾ mu trochu provìtrám tu jeho zelenou nádheru.“
Ètvrtjadýrko vidìl, ¾e s ním není kloudná øeè, a tak radši zavøel okno døív, ne¾ vítr vyrazí sklenìnou tabulku. „To jsem zvìdav, kdy ho to pøestane bavit,“ lámal si hlavu Ètvrtjadýrko.
„Jak neèekanì pøiletìl, neèekanì odletí, tak jako v¾dycky,“ usoudila Rézièka. Jen¾e tentokrát to vypadalo, ¾e Fujavák jen tak neodletí. Jeho tanec nad špièkami smrkù nebral konce.
„Ještì ¾e se stromy dr¾í pevnì pùdy svými koøeny, jinak by tu za chvíli byla hotová spouš»,“ zlobil se Ètvrtjadýrko. Rézièka s ním byla zajedno. „Nakonec budeme v lese klopýtat o polomy a vývraty.“
Kdy¾ u¾ bylo obìma z tìch obav ouvej, zèistajasna se venku rozhostilo ticho. Rézièka se Ètvrtjadýrkem nastra¾ili ouška, chvíli poslouchali, a kdy¾ se hodnou chvíli nic nedìlo, oddychli si: „Vítr je pryè. Na mou duši odletìl.“ Ètvrtjadýrko si spokojenì pohladil bradu: „Koneènì je v lese zase všechno, jak má být.“
„To teda není,“ ozvalo se za oknem. „Pojïte se podívat, jak vypadám.“ Oba vybìhli ze dveøí a u¾ na prahu vidìli, ¾e má ztepilý smrk vìtve zpøeházené a jehlièí rozje¾ené.
„To napravíme,“ tìšili ho. A hned se pustili do práce. Nejdøív rozlo¾ili vìtve kolem kmene, pak na nich urovnali rozcuchané jehlièí a nakonec pod samou špicí smrku pøerovnali šišky.
„Hotovo,“ utøel si ruce o kalhoty Ètvrtjadýrko.
„Jsi zase nejkrásnìjší ztepilý smrk,“ mhouøila spokojenì oèi Rézièka.
Ale smrk jenom neš»astnì povzdechl: „Nikdy nebudu nejkrásnìjší, proto¾e nejsem støíbrný.“
Rézièka nechápavì zakroutila hlavou: „Co to meleš?“
„Fujavák mi dnes prozradil, ¾e takový smrk nìkde roste, a já od té chvíle nemyslím na nic jiného.“
„Za chvíli na nìj zase zapomeneš,“ chlácholila ho Rézièka.
Smrk se zamyslel a pak øekl pevnì: „Myslím, ¾e nemáš pravdu.“ Od té chvíle stál, díval se zasnìnì k obloze, kde pluly chomáèe beránkové vlny, a pøedstavoval si, ¾e je støíbrný smrk.
„Jeho starosti bych chtìla mít,“ ozvalo se sklesle z metlic u cesty. Kdy¾ se rozhrnuly, vyšla odtud stono¾ka a dívala se sklesle na své bosé palce.
Rézièka se Ètvrtjadýrkem si vymìnili pohledy. „Proè jsi bosa?“ podivili se. „To tì netlaèí oblázky do pat?“
„Nemám dnes den,“ zajíkla se stono¾ka. „Vyprala jsem si pono¾ky v tùòce, rozlo¾ila je do lopuchù, aby je usušilo sluníèko, a fuííí, pøiletìl Fujavák a rozfoukal je do všech svìtových stran.“
„Tak my ti je pomù¾eme najít,“ Ètvrtjadýrko s Rézièkou nabídli ochotnì stono¾ce pomoc.
„Ani za sto let by se nám nepodaøilo všechny najít,“ posteskla si. „Rozletìly se do svìta a kdo ví, kde je jim konec.“ Co tak mluvila, do lesa se provlíklo stmívání. „V patách mi kráèí tma,“ zavolalo silným hlasem. „A¾ sem pøijde, nebude vidìt na krok.“
„To je nesmysl,“ posunul si Ètvrtjadýrko èepièku do èela, ¾e mu byla málem vidìt jen brada. „Dnes bude úplòková noc, a to je v¾dy les plný mìsíèního jasu.“ Za chvíli se opravdu na oblohu vykulil jako velká bílá obruè Mìsíc v úplòku. Sotva se dotkl vrcholkù stromù, les prostoupila zvláštní záøe. Mìsíc se díval z oblohy jako z vysoké rozhledny a vtom uvidìl stono¾ku, Ètvrtjadýrka a Rézièku, jak sedí u cesty.
„Co tam tak posedáváte?“ kývl na nì. „Pospìšte pøece na paseku, a» vidíte, jak ji za chvíli støíbrnì pocukruju.“
Pìšina byla hrbolatá, a tak vzal Ètvrtjadýrko stono¾ku do náruèí, aby si neukopla palce. Kdy¾ s Rézièkou došli na paseku a posadili stono¾ku na paøízek, mìsíc se podivil:
„Proè nosíš v náruèí velkou stono¾ku jako malé miminko?“
Rézièka mìsíci hned od zaèátku do konce všechno vypovìdìla. Mìsíc se nejdøív dlouze zamyslel a pak øekl:
„Co stono¾ce uštrikovat nové pono¾ky?“
Rézièka se plácla do èela: „®e mì to nenapadlo, kdy¾ byla odpoledne obloha plná beránkové vlny.“
„Støíbrné nitì jemné jako pavuèina nejsou pøece také k zahození,“ usoudil Mìsíc a zaèal z nebe rozhazovat støíbrná vlákna. Ètvrtjadýrko s Rézièkou bìhali po pasece, hledali jejich koneèek a motali je do klubíèek. Nakonec je snesli na jednu hromadu.
„Kdo svede uštrikovat rychle sto pono¾ek?“ dostala najednou starost Rézièka. Mìsíc se usmál, a pak rozprostøel dlanì a tìmi dlanìmi svolával k sobì hvìzdy, a¾ jich kolem nìj bylo nepoèítanì. Pak jich odpoèítal rovnou stovku a poslal je na paseku. Slétly tiše z oblohy, rozesedly se v kruhu a z kapsièky vylovily pletací jehlice. Ètvrtjadýrko s Rézièkou hvìzdám podávali klubka a ony sedìly v lou¾i mìsíèního svìtla a štrikovaly pono¾ky, a¾ jehlice cinkaly jako støíbrné zvonky. Najednou se cinkání ozvalo i ze ztepilého smrku. Ètvrtjadýrko nevìøil svým oèím. „Z tebe je støíbrný smrk,“ pøekvapením mu spadla brada na límec. „To Mìsíc mì celého postøíbøil,“ odpovìdìl š»astnì smrk. „Nezapomnìl ani na šišky.“
„A kdo na nì cinká?“ m¾oural do modrého šera Ètvrtjadýrko.
„To jsem já, Fujavák,“ špitl tiše vítr, který sedìl na horní vìtvi a byl mírný jako holubièka.
„Prokrindáèka,“ lekla se Rézièka, „snad nám to tu nakonec všechno nepøeházíš vzhùru nohama jako odpoledne.“
„Snad mi zas nepobereš moje nové pono¾ky,“ zùstala paf stono¾ka.
„Kdepak,“ ujistil je Fujavák. „To byl jen takový mùj povìtrný nerozum, který mi u¾ dávno uletìl za hory.“
„Tak to jsem si oddychla,“ málem zazpívala stono¾ka, pak podìkovala hvìzdám za jejich výtvory, se všemi se rozlouèila a rozbìhla se rovnou cestou domù, a¾ se jí za patami støíbrnì prášilo.
Znám starosti stono¾ky.
Vítr jí vzal pono¾ky.
Vyprala je v lesní tùòce,
usušit je mìlo slunce.
Celé dny chodí teï bosa
a do pat ji studí rosa.
Kdo stono¾ce poradí,
døíve ne¾ se nachladí?
Døív, ne¾ ukopne si palce
a radost jí zmizí v dálce?
Pono¾ky jí uštrikují
hvìzdy, co nad lesem plují.
Jaroslava Pechová
* * *
Ukázka z pøipravované kní¾ky pro dìti Jaroslavy Pechové „Rézièka a Ètvrtjadýrko“
Kolá¾e Marie Zieglerová Zobrazit všechny èlánky autorky
