POÈÁTKY FILMU VINCENC POKORNÝ Jak asi zapoèal svìt ticha pøed více ne¾ stoletím, ještì technicky nedokonalý a pøesto pro první diváky tak lákavý? Teï u¾ asi sotva pochopíme, jaké myšlenkové pochody tenkrát pøimìly pana Pokorného, spoleèníka továrny na výrobu koèárù Klubal a spol., ¾e dovedl vylovit ze své penì¾enky celých pìt tisíc zlatých na zalo¾ení prvního èeského kinematografu.
Snad to byla velká výmluvnost jeho syna Josefa, který jednoho dne roku 1898 vyprávìl o vynálezu bratøí Lumiérù, kteøí prý sestrojili fotografický aparát, jím¾ lze snímat pøedmìt v pohybu. Dost mo¾ná, ¾e tu hrála roli i zvìdavost jinak solidního podnikatele, rozhodující ale bylo, ¾e architekt Jan Køí¾enecký mohl posbírat jeho bankovky, koupit aparát a filmy a nìkde naproti vinárnì U Nesmysla na pra¾ském výstavišti postavit první døevìný biograf. Lidská ruka tak rozhýbala na plátnì snìhovou koulovaèku, moøské vlny, karavany velbloudù …
Byla to takøka pou»ová atrakce a pøece tak vznikalo nové umìní! Lidé v sešeøelém sále tak mohli pohledìt i na vzdálené konèiny svìta, kam by se jinak nikdy nepodívali. Od té chvíle se film stal nesmrtelným, i kdy¾ jeho tvùrci dávno zemøeli. Proto jsem nevìøil vlastním oèím, kdy¾ jsem jednoho dne let sedmdesátých mohl stisknout ruku staøièkého Vincence Pokorného. Byl to on, kdo tak dávno vnoøil hlavu do sálu døevìné boudy promítacím okénkem, aby ohlásil titulky prvních ¾ivých snímkù. Pod budkou s projektorem stálo patnáct øad ¾idlièek vypùjèených z pivovaru, u vchodu prodával své peèivo pekaø Vojtìch Balbín a pokladní sleèna Chlumecká prodávala vstupenky. Tehdy ti, co doslova lízali plátno, platili tøicet krejcarù, zadní øady dvacet a dìti polovic.
Nejlákavìjší byly pra¾ské aktuality, krátké, proto¾e kamera mìla ve svých útrobách jen osmnáct metrù filmu. Vznikla díla jako Alarm pra¾ských hasièù, jistì dodnes nejrychlejší od vyta¾ení støíkaèky ze zbrojnice a¾ po závìreèný klus koní. Hasièi se nemohli nasytit dívání na své vlastní poskoky a tak dostali v kinì velkomyslnì slevu. Nebo natoèil Køí¾enecký na baštì u sv. Tomáše polední výstøel – v Klementinu mávli praporem a na plátnì v jedné minutì nabili dìlo, vystøelili a ještì dìlo vyèistili. Neménì kouzelný byl další Køí¾eneckého film Svatojanská pou» v èeskoslovanské vesnici.
Všechny filmy komentovali i ¾urnalisté; na pøíklad Národní listy citují, jak na tehdejším Purkyòovì námìstí „víøí pravý šum velkomìstského ¾ivota, kde mezi vagony elektrické dráhy proplétají se vozy a chodci a plným tryskem ují¾dìjí cyklisté.“ Ve skuteènosti Køí¾enecký s Pokorným stáli na valníku u bývalé kavárny Valdek a jejich pomocníci nutili okounìjící zvìdavce, aby chodili po námìstí a shora z Vršovic pøijí¾dìl nejmladší bratr Vincencùv na kole.
V prvním èeském kinematografu sehrál svou roli i malostranský písnièkáø Josef Šváb Malostranský. Ponìkud korpulentní písnièkáø se pøi filmování zaèal dvoøit èíšnici z nedaleké vinárny a tu na nìj vybìhli chasníci a ne¾ probìhl poslední metr filmu, mohl Šváb Malostranský napoèítat na sobì osm modøin a dvì boule kromì rozšlapaného slamìného klobouku. Pøi jiném filmování se mu, jako lepièi plakátù podaøilo vyklopit plnou plechovku lepidla pøihlí¾ejícímu párkaøi rovnou mezi buøty.
Nejhezèí vzpomínky Vincence Pokorného se vázaly k ¾ofínské plovárnì. Kdy¾ tu se støechy jedné kabiny toèili skoky do vody, bylo všude kolem tolik zvìdavcù, ¾e se v tlaèenici na hladinì zaèalo nìkolik neplavcù topit. Plavèík byl nadmíru nadšen, a kdy¾ mu filmaøi pustili skoky ještì jednou, tentokrát pozpátku, podrbal se rozpaèitì ve vlasech a pravil:“ Kdy¾ ti páni skákali z tý trambulíny, to jsem tam byl. Ale kdy¾ skákali z vody na trambulínu, to u¾ jsem musel být pryè!“
Vincenc Pokorný, divák vychovaný u¾ biografem naší doby, se sám s pøevahou usmíval nad tìmi nesmìlými poèátky mu¾ù u kamery. Neodolaly jim dokonce ani korunované hlavy. „Jeho císaøské a královské Apoštolské Velièenstvo císaø František Josef I., poctilo kinematograf pánù Lumiére Nejvyšší Návštìvou“ psaly noviny a dodávaly, ¾e byl „dotýèný podnik od veškerých èlenù panovnického rodu nìkolikrát navštíven a vzdána mu plná chvála.“
A pøece nakonec tenkrát Vincenc Pokorný velkému pokušení filmu odolal. Kdy¾ skonèila výstava architektury, která byla vlastnì prapøíèinou Køí¾eneckého podniku, ulo¾il doma ètrnáct krabic s filmy a vìnoval se seriozní bankovní karieøe. Ale film v té dobì u¾ nabíral svou nesmrtelnost a Vincenc Pokorný byl pøi tom!
Text: Slavomír Pejèoch-Ravik
Foto: Bedøich Kocek a internet
Zapomenuté osudy (10)
V prvním èeském kinematografu sehrál svou roli i malostranský písnièkáø Josef Šváb Malostranský. Ponìkud korpulentní písnièkáø se pøi filmování zaèal dvoøit èíšnici z nedaleké vinárny a tu na nìj vybìhli chasníci a ne¾ probìhl poslední metr filmu, mohl Šváb Malostranský napoèítat na sobì osm modøin a dvì boule kromì rozšlapaného slamìného klobouku. Pøi jiném filmování se mu, jako lepièi plakátù podaøilo vyklopit plnou plechovku lepidla pøihlí¾ejícímu párkaøi rovnou mezi buøty.