TAJNÁ POLICIE
V sedm ráno zvoní zvonek u dveøí domku, který jsme v Melbourne pronajímali. Zároveò nìkdo vztekle buší do dveøí. Dìti bì¾í vetøelci otevøít. Nìjak se nám to nezdálo, takhle zhurta a hned po ránu.
Volám na dìti, a» zabrzdí, ¾e se s tatínkem sami podíváme, kdo nás tak brzo burcuje?
Otevøeli jsme dveøe a vidíme dva nervózní chlapíky v civilním obleèení. Jeden z nich nám pøed oèima mává nìèím podobným jako je odznak a køièí: „Tajná policie“, dr¾í pøitom v druhé ruce pistoli. Odstrkují mì i Vladimíra a letí kolem vydìšených dìti skrz domek na zahrádku.
Oba komplici pøeskakují plotek k sousedùm a buší jim na zadní dveøe domku s povykem a» otevøou a neblbnou. Nikdo však neotvírá, tak oba zbojníci bì¾í s tou pistolí k dalším sousedùm z prvního øadového domku. Tu hrùzu, co pøedvedli nám, praktikují i u nich.
Tento výplod spoleènosti vehementnì hledal sousedy v domku uprostøed tøíøadových domù. Nevíme, v èem chlapci byli zapletení, zdá se však, ¾e v drogách.
Nìkolikrát se toti¾ stalo, ¾e jeden z nich se potácel v rozpolo¾ení domù. Bohu¾el nedošel a vyspával v záhonì s kytkami, ne¾ se probral z omámení a pokraèoval domù. Mnohokrát ho pøítel, se kterým sdílel domácnost, odvedl dovnitø.
Jinak nikoho nenarušovali, byli slušní a byl u nich klid. A¾ toho rána, kdy je shánìl tento povedený párek, vydávající se za tajnou policii. Sousedi však nebyli doma a gangsteøi skoèili do auta a uhánìli kdoví kam?
Telefonuji sousedce z prvního domku a ta mi oznamuje, celá roztøesená, ¾e její mu¾ volal na pomoc policii. Øíkám jí, ¾e Vladimír zrovna s nimi dotelefonoval. Oèekávali jsme, ¾e snad v krátkosti nìkdo laskavì pøijede a bude se informovat o chlapících s odznakem a pistolí! Šli jsme tedy do práce a dìti do školy. Zhruba kolem ètvrté hodiny odpoledne, kdy¾ u¾ jsme byli všichni doma, pøijeli opravdoví policajti vìc vyšetøovat.
Vladimír si neodpustil poznámku, ¾e jdou brzo, ¾e je škoda, ¾e se neobjevili po ránu, kdy¾ jim se sousedem volali.
Sepsali protokol a ujistili nás, ¾e šlo o nepravé lidi, co¾ nám bylo od rána jasné. Pak dva týdny v policejním autì vysedávali poblí¾ domkù a èekali. Nebylo nám jasné proè, proto¾e ti dva nebyli zas tak omezení, aby se znovu objevili.
Chlapci, po kterých šli, se také vypaøili a dlouho byl domek prázdný. Po èase jsme potkávali nové sousedy.
Dodnes poøádnì nevíme, o co tu šlo. Máme ty naše domnìnky, ale tím pøípadem jsme ztratili dùvìru v ochranu, které jsme se nemohli doèkat. Co kdyby ti lumpové pou¾ili zbranì, se kterou nám vyhro¾ovali? Radši se s tím nebudeme dále zabývat. Doufáme, ¾e nìkde nìco zašmodrchali a jsou odstranìni tak, aby u¾ nadále neohro¾ovali bezpeènost lidí.
