POVÍDAÈKY (1) Kdysi jsem, ze smutku, psala po veèerech, co mì bìhem dne potkalo. Pro potìšení svých pøátel jsem tìch asi padesát povídaèek nechala vlastním nákladem vydat. A¾ mì teï Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlí¾íte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. To¾ dobré poètení!
OBYÈEJNÝ DEN
Musím vypadat nìjak obzvláš» hloupì, ¾e mì èasto oslovují prùzkumníci veøejného mínìní. U Alberta oslovil mì peèlivì obleèený staøík, poté mì doprovázel mezi regály a polo¾il mi pøi tom asi tøicet otázek. Všechny se týkaly mé spokojenosti s firmou Albert. Odpovídala jsem vlídnì, trpìlivì a pravdivì, proto¾e já pøece nikam nespìchám.
Pozdìji v lékárnì jsem nerada shodila reklamní tabuli s letáèky o tom, jak i ve stáøí si mù¾u zachovat duševní svì¾est. U øezníka koupila jsem praseèí ocásky.
Doma mì radostnì pøivítal mùj slepý pejsek. Vyvedla jsem ho na louku plnou ¾lutých pampelišek a psích hovínek. Podél cesty kvetly bílé trnky. Cestou domù sbírala jsem oblázky a sotva jsme došli, zaèalo lejt jako z konve. Veèer jsme oba spokojenì okusovali praseèí ocásky.
Nejlíp je doma.
NESPÌCHEJTE MARNÌ !
Ráno pršelo, já jsem musela vyvenèit pejska a potom ho vyfrotýrovat, pøezout svoje zablácené boty a vzít si èistý kapesník a brýle a mobil a penì¾enku a deštník a spoustu dalších vìcí, dùle¾itých pro zdárnou návštìvu zubaøe.
Pacifik mi neujel, do ordinace jsem dorazila vèas. Všechno dùle¾ité si ale mù¾u dát za klobouk: zapomnìla jsem doma svoje tøetí zuby. Zdìšenì se raduji: komu se honem stane, aby pøišel k zubaøi bez zubù ?
Mou zubaøkou je moudrá paní doktorka Rektoøíková a tak jsme si alespoò pìknì popovídaly a ona mì tìšila: to máte jedno, berte to, jako ¾e jste si vyjela na návštìvu.
Povídám jí: moje øeè, já vás v¾dy ráda vidím. A ona byla ráda i sestra paní Wíznerová byla ráda, ¾e brzo vypadnu a ony se v klidu naobìdvají.
Tìšila jsem se, ¾e pojedu vláèkem podél Sázavy domù a pøitom si pìknì pøeètu noviny, které jsem ráno stihla vzít ze schránky. A kdy¾ vlak pøijel a já se tam usadila, pøišla jsem na to, ¾e noviny jsem nechala le¾et v èekárnì na ¾idli. Tak jsem holt neèetla a pøemejšlela jsem si.
Vyjasnilo se a já hledìla na øeku, jak se v slunci tøpytí.
V®DY ZAKLEPAT !
V domì øádili instalatéøi. Všude plno dìr a prachu, voda ¾ádná. Vladìnka se uchýlila na WC, odkud vyslala signál SOS voda. To uslyšel instalatér Louèka a galantnì pøinesl plný kbelík ze sklepení. Vstoupil do bytu usmívaje se a zamíøil ke dveøím malé místnùstky.
Soubì¾nì s mým zavoláním POZOR JE TAM VLADÌNKA zaklepal pravou rukou na dveøe s obrázkem panenky, kbelík sna¾ivì tøímaje v ruce levé, stále s úsmìvem. Viditelnì hodlal vstoupit. V m¾iku se však vzpamatoval a zvá¾nìl.
Kbelík odlo¾il u dveøí a rozpaèitì odešel, tiše našlapuje.