Kradený sen
Velké sny zaèínají èasto nenápadnì. Tøeba kdy¾ se narodí dítì...
Nebyli jsme u¾ nejmladší a tou¾ili jsme po nìm léta. A pak najednou pøiletìla vrána v krátké dobì hned dvakrát. První miminko zemøelo a druhé se narodilo. Rána, o které jsem si myslela, ¾e se nikdy nezacelí, byla skoro rázem za námi. Já, která jsem si o sobì zaèala zoufale namýšlet, ¾e jsem planá a prázdná, ¾e jsem k nièemu, jsem pøivedla na svìt ¾ivé zdravé dítì. Byla jsem vrcholnì š»astná. Podle toho, jak se mu¾i do široka roztáhla mezi vousy zálesáka sotva viditelná èárka rtù, ze které to bublalo a klokotalo a která dál narùstala do srdce Marilyn Monroe, jsem vìdìla, ¾e i on je vrcholnì š»astný.
Vymodlená holèièka byla princezna s andìlskou tváøièkou a modrýma oèima, jen ta køidélka scházela! Jaký div, ¾e ka¾dé její pøání bylo splnìno døív, ne¾ se vùbec objevilo. Dostala jméno Emilka, to bylo jméno z dobré rodiny, pùsobilo na mne vznešenì a aristokraticky.
Všechno mohlo být v poøádku, kdyby jí mu¾ nezaèal a¾ trochu tvrdohlavì øíkat ®ako. Nejdøív jen potají, ale nakonec u¾ jí to zùstalo. Nomen Omen... Jak jinak se mìla jmenovat dcerka èlovìka, který celý ¾ivot tou¾il stát se odborníkem na cizokrajné opeøence?
Høištì s pískovištìm stálo pøed domem, ale tam jsme Emilku nepouštìli. Dìti jsou zlé, ještì to tak, aby jí ublí¾ily! Ještì se nenauèila øádnì chodit a u¾ se na procházkách u øeky honila – ne, za papoušky ne, to pøece jen v našich krajích nebylo dost dobøe mo¾né, zatím jen za holuby a kachnami. Projev budoucího odborníka, usmíval se mu¾ š»astnì.
Trochu jsme si to spolu rozdìlili: Zatímco já jsem mìla Emilku, tu z dobré rodiny, mu¾, kterému vousy sahaly od horního rtu kolem celé pusy a nekonèily ani pod dolním rtem, ale a¾ nìkde hluboce pod bradou, èetl ®ako pohádky o kouzelném Modráèkovi a vyprávìl o ledòáècích, kteøí umìjí létat pozpátku nebo naopak zùstat stát ve vzduchu na jednom místì jako helikoptéra. Obyèejnì toho moc nenamluvil. Kdy¾ se ale v jeho vousech objevila ta škvírka, dokázal se skrze ni usmívat a vyprávìt kouzelné pøíbìhy, nejèastìji o kolibøících i karmínových papoušcích Oceánie.
Dìtský pokoj brzy zaplavili kanárci a papoušci hadroví i plyšoví a nejkrásnìjší byli ti z její fantazie. Dobrou noc dostávala od chytrých papouškù hovoøících lidskou øeèí a jak vyrùstala, pøidával mu¾ ze svého historky, které vyèetl z cestopisných kní¾ek, z domova andulek, spoleèenských kakadu i velkých dlouhoocasých ara.V tìch chvílích jsem mívala pocit, ¾e nejen vypráví, ale i vidí tou škvírkou rtù narùstající do podoby srdce, ¾e i on je znovu dítìtem. A ®ako otce zbo¾òovala! Pøála by si objevit chocholatého papouška se ¾lutou èelenkou, takového, jací se prohánìjí po stepích a savanách Austrálie, svìøila se mi. Proè, to nevím, ale dobrý pocit jsem z toho nemìla.
Tak utíkala léta. Pøišel èas nástupu do školy, ale tak rychle naší princeznì ukonèit dìtství, nebylo by to trochu brzy? Dìti jsou zlé, co kdyby ji bily? A vùbec: Emilka byla osobnost, nevìøila jsem, ¾e by se jí uèitelka dokázala vìnovat tak, jak naše prominentka a její individualita potøebovala. A pøedevším – ruku na srdce - nedokázala jsem se s Emilkou rozlouèit. A tak jsme si tu dobu, kdy jsme ji mìli jen a jen pro sebe, ještì o rok prodlou¾ili.
Zastavte èas! Ale kdepak, neposlechl a chvíli nepostál, nebylo zbytí, zaèala jsem vodit Emilku do 1. tøídy. Její ruka dùvìøivì vlo¾ená do té mojí, mohlo být nìco krásnìjšího? Byla jsem na vrcholu štìstí, co si pøát víc?!
„Štìstí je mìlké, co má hloubku, je smutek,“ napsal jakýsi indický mystik, ale na to jsem nemyslela. Právì naopak. Srdce mi poka¾dé radostnì poskoèilo, kdy¾ jsem slyšela v domì tøísknout okno a vìdìla, ¾e se na nás shora dívají. ®e nám tu naši holku ka¾dý obdivuje a závidí, tøeba¾e nahlas nìkteøí varovali, ¾e z ní roste pìknì namyšlený harant a ¾e si ji nìjak moc hýèkáme! Co bylo moc pro druhé, nebylo zdaleka dost pro Emilku!
A léta bì¾ela. Emilka vyrostla v krásné dìvèe. Na jaøe s mým mu¾em mizela na celé dlouhé veèery, to je pak bylo mo¾né najít nìkde na ostrùvku na Labi, který byl vyhlášeným hnízdištìm slavíkù. Jejich milostný koncert, hvízdání, tlukot a flétnové tóny, které dokázali vydávat ze svìtlého, šedobé¾ového hrdélka, tam spolu chodívali poslouchat skoro jako dva zamilovaní... Pøedstavovala jsem si, jak mùj mu¾ pøi tom koncertì pøikládá prst ke rtùm, k té svojí èárce mezi vousy, jako by øíkal - Tiše tiše, a» nenarušíš ten zázrak!
Ptáte se, jestli jsem ¾árlila? To snad ne, mo¾ná malièko, nevím, asi ano, a docela jistì jsem mu¾i závidìla.
Obèas Emilka postávala pøed domem s nìjakým kamarádem, ale to mívalo rychlý konec. Sotva¾e na to mu¾ pøišel, neprodlenì nápadníka provìøil a – zatrhl, jeho ®ako mìla pøed sebou jiné cíle!
Slo¾ila maturitu a udìlala pøijímací zkoušky na pøírodovìdeckou fakultu. To zas bylo slávy! Mu¾i na doktorátì velmi zále¾elo a byl na svoji ®ako patøiènì hrdý.
„Naše holka bude ornitolo¾kou," vyprávìl ka¾dému na potkání a štìstí z nìj zrovna bublalo.
Ale pøece nebude dojí¾dìt ve smradlavé tramvaji, dìsila jsem se. Nezbývalo, ne¾ koupit autíèko, jak jinak?
A pak se to stalo. Emilka mìla právì pøed zkouškami, kdy¾ nìkdy v té dobì mu¾ náhle zemøel. Celý ¾ivot mìl problémy se srdcem, ale nikdy mì nenapadlo, ¾e je to takhle vá¾né. Emilka stála do noci u místa, kde zùstal bez ¾ivota le¾et, stála nehnutì a jako vyhoøelá. Dívala jsem se upøenì na tu sotva patrnou èárku mezi vousy a èekala, ¾e se otevøe, ¾e praskne v naka¾livém úsmìvu a utrousí nìco... no, tøeba o papoušcích, proè ne? Vím docela jistì, ¾e Emilka èekala na to samé. Nìkolikrát jsem se pokusila chytit ji za ruku a pøitisknout k sobì, ale poka¾dé mì odstrèila. Propadla se do smutku, ve kterém jsem já nemìla místo. Bdìla jsem s ní a stydìla se za svoji únavu a touhu nebýt na bolest sama.
Od té chvíle jako by se nìco zaseklo. Mládí se otøese a vzpamatuje, utìšovala jsem se, jen¾e to bylo stále horší.
„Tu tvoji Emílii nenávidím, u¾ mi tak neøíkej. Jmenuju se ®ako!“
Zùstala jsem ohromená a beze slova. Byl to otøes. Napadlo mì, ¾e Emilka odešla spoleènì s mým mu¾em, nebo aspoò její polovina. Jak jinak si to vysvìtlit?
Nejpozdìji od toho dne se zaèaly hroutit všechny sny. Pomalu. Zato jeden za druhým. Nejdøív nenápadnì a pak s rachotem. Bylo to muèivé.
Emilka pøestala docházet na fakultu a domluvy nepomáhaly. Zmìnila se, a nejen fyzicky. Chvíli trvalo, ne¾ jsem pøišla na to, ¾e potajmu pije. Lahvinky jsem nacházela tady a tam, poschovávané v koši na odpadky, za prádlem ve skøíni... Ještì horší bylo, ¾e se mi vyhýbala, nìkdy na mne nepromluvila celé dny.
A bylo poøád hùø. Jako by mì zaèala nenávidìt nebo vinit z otcovy smrti. Zaèala jsem si myslet toté¾. Ano, proè se to nestalo mnì? A co kdy¾ jsem byla skuteènì viníkem? Den, kdy to Emilka vyslovila nahlas, se mi zaøízl do srdce. Chtìla jsem se bránit, bylo to šílené, ale slova mi odumírala na rtech. Vytáhla ze skrýše láhev a neodlo¾ila ji, dokud ji nevyprázdnila. Od toho okam¾iku pila i pøede mnou. Den ze dne se víc a víc uzavírala do své samoty. Nevnímala a skoro to vypadalo, jako by se zaèala vzdalovat realitì. Vstala, napsala mu¾ovu pøedstavu o chocholatém papouškovi se ¾lutou èelenkou, takovém, jací se prohánìjí po stepích a savanách Austrálie. V tìch chvílích se zdála krátce š»astná, pak znovu upadla do apatie. Vydr¾ela tak sedìt celé hodiny, nehnutì a otupìle. Sna¾ila jsem ji probudit do skuteènosti, vylo¾it, ¾e takový papoušek existoval jen v otcových snech. Namísto odpovìdi mì udeøila. Nevykøikla jsem. Dokonce ani neuhnula. Jen strnula a zdøevìnìla ú¾asem. Tváø nebolela. Necítila jsem ji. O to víc to pálilo uvnitø. Nesnesitelnì.
Incident se opakoval a stával se realitou všedního dne. Emilka køièela a vyvádìla. Tloukla mì. Pro hlouposti nebo jen tak. Tøeba kdy¾ hned nemohla najít láhev. Nebo kdy¾ se dová¾ková firma s posilou alkoholu nedostavila vèas. Køièela na celý dùm, dokud sousedé nezavolali policajty.
„Upadla jsem na schodech,“ lhala jsem a zakrývala si tváø. Pøece nenechám naši Emilku odvézt na záchytku? Nebo na léèení? Pozdìji u¾ policie odmítala do domu jezdit, zatímco já jsem dál padala na roh stolu i postele a v kuchyni na kamna... Obèas musela pøijet sanitka, aby mì ošetøila. Lidé v domì maskovali škodolibost špatnì hraným soucitem. Vidíte, neøíkali jsme to?
Èím dál èastìji se stávalo, ¾e Emilku pøivedli domù zpitou pod obraz. Nemohlo to jinak dopadnout. Pøed chvílí ji odvezla záchranka. A tak tu sedím. S rukama v klínì. Èekám. Kolem je prázdno. Vím, jaké to bylo ještì do nedávna. Tøeba v jejím dìtství.
Tøeba kdy¾ jsem s Emilkou chodila po lese a sbírala peøíèka ptákù. Jedno zapomenuté mì teï pohladilo po duši... Pamatuju si ka¾dé její slùvko. To bolí. Je to tu, nejde tomu uniknout. Velké sny zaèínají èasto nenápadnì, ale umírají s rachotem. Nìkde jsme udìlali chybu. U¾ to vím. Vychovávat se má s láskou, ale s mírou!
Za rohem odjí¾dí sanitka. Ještì houká... Teï u¾ ani to ne... Èas se zastavil.
Blanka Kubešová
