Jindøich Prucha
Pod ®eleznými horami, nedaleko Bìstviny stojí dva domky, è.65 a 93, kde se øíká na ®upandì. Ve starším domì è. 93 dával štìtcem na plátna svùj pohled na okolní krajinu malíø Jindøich Prucha. Ale v tìchto chalupách nestávala jeho rodná kolébka. Jindøich se narodil 19. záøí 1886 v Uherském Hradišti. Jeho otec, èetnický strá¾mistr byl v roce 1894 pøelo¾en do Èáslavi. Roku 1909 se rodièe a sestra Vojslava natrvalo usadili na ®upandì, na samotì nad Bìstvinou, kterou otec zakoupil roku1901, a s ní¾ Jindøich spojil svùj ¾ivot i umìleckou tvorbu.
Otec chtìl mít ze syna vojáka, proto ho zapsal na èáslavské gymnázium. Po maturitì v roce 1905 zaèal Prucha studovat èeštinu a nìmèinu na Filozofické fakultì v Praze a mìl se stát støedoškolským profesorem. Krátce pøed ukonèením studia opustil a dal se na umìleckou dráhu. V letech 1907-1908 studoval na soukromé škole Ludvíka Vacátka v Praze, v letech 1911-1912 se zdokonaloval na malíøské akademii v Mnichovì a v roce 1912 studoval profesuru kreslení u A. Liebschera na pra¾ské technice.
Osudovou krajinou se mu staly ®elezné hory, samota ®upanda. Inspirován impresionismem, fauvismem, obracel se ke zdejší krajinì. Nebyl èlenem ¾ádné dobové skupiny a nedal se ovlivnit kubismem. V roce 1909 byl pøijat do spolku výtvarných umìlcù Mánes jako mimoøádný èlen, ale nevystavoval. Jeho práce byly do roku 1911 odmítány. Jeho obrazy vznikaly kolem nìj, v malém starém domku jakoby osamocené, v rytmu zdejšího pomalého ¾ivota zaklínìné, v pravidelné pøemìnì krajiny roèními obdobími a neposlednì utkané v jeho duši. Pruchovy Ptáènice a Doubravka u Spaèic u¾ témìø znárodnìly. Patøí k vìtrné Vysoèinì. I kvetoucí ptáènice se chvìjí vìtrem. Ptáènice jsou tøešnì, jejich¾ plody jsou tak miniaturní, ¾e se hodí jen pro ptáèky.
Poèátkem èervna 1914 píše dopis sleènì Ludmile Hegenbartové: „Zajímá mne teï myšlenka lesa smrkového. Cítím jeho mohutnost a musím ji do plátna vlo¾it dìj se co dìj! Zvolím k tomu vìtší rozmìry, vìtší, ne¾ jakých jsem a¾ dosud u¾íval. Musí to být monumentální. A pøitom mne poøád poutá volné støíbøité nebe nad zeleným obilím a sivým ¾item, kyprým, pohyblivým. Celé kouzlo a tajemství èervna, mìsíce, který se mnì teï stává nejmilejším.“
V létì tého¾ roku 1914 mìl individuální výstavu u nás v Chotìboøi. Svùj poslední obraz Po ¾ni ji¾ nedokonèil. Pruchùv nadìjný umìlecký nástup pøerušila mobilizace. Narukoval do Èáslavi a jeho otec mohl být koneènì pyšný, ¾e se syn stane vojákem. Jeho návratu se však nedoèkal. Na halièské frontì u Komaróva Jindøicha èekala smrt. Tragická smrt na frontì první svìtové války 1.9.1914 pøedèasnì uzavøela jeho slibnì se rozvíjející tvorbu. Bylo mu necelých osmadvacet let.
Po Jindøichu Pruchovi zùstalo malíøské dílo významné kvality. Plachý, nevýbojný, nerozhodný následník Slavíèkùv v jednom desetiletí vytvoøil více ne¾ 200 obrazù, mezi nimi¾ jsou díla mistrovská. Jeho dílo je zaøazováno spíše do mezinárodního ne¾ do èeského kontextu. V soukromých sbírkách se nachází minimálnì. Nìkteré jeho obrazy starých chalup a stromù, syrových oranic a oblak plujících do dálky vìnovala našemu chotìboøskému muzeu jeho sestra Vojslava v letech 1966 – 1973.
Na ®upandì, na domì è. 65, bývalém zájezdním hostinci, je umístìna plastika Jindøicha Pruchy od Makovského. Vojslava Pruchová je pohøbena v Bìstvinì na høbitovì u kostelíku sv. Jana Køtitele. Její hrob je pøi zdi, na ní¾ je mramorová deska s nápisem od profesora Zd. Sejèka: Anna a Josef Pruchovi, Vojslava Pruchová, rodièe a sestra Jindøicha Pruchy, malíøe ®elezných hor. Na pøání Vojslavy na hrobì kvete jen barvínek.
Jindøich Prucha byl pohøben do spoleèného hrobu u Komaróva v Polsku.
* * *
Kostelík sv. Jana Køtitele byl v roce 1726 pøestavìn podle plánù Jana Bla¾eje Santiniho – Aichla. Je podivuhodné, ¾e v malé vesnièce Bìstvinì postavil šestibokou kapli sv. Jana Nepomuckého ve slohu barokní gotiky. Jan Bla¾ej Aichel Santini, syn pra¾ského vá¾eného kameníka. Proto¾e se narodil na polovinu tìla ochrnutý a kulhal, nemohl pøevzít otcovu kamenickou dílnu. Pøesto se vyu¾il kameníkem a po vyuèení sbíral zkušenosti vandrovní cestou. Dostal se a¾ do Øíma. Samostatnì projektoval a zalo¾il si vlastní firmu. Koupil si v Praze v Nerudovì ulici dva domy. Stavìl velké klášterní komplexy, chrámy, kostely, kaple, palácové stavby. Kupodivu i malou kaplièku v tomto koutì Vysoèiny spolu s kostelíkem. A tak vedle Santiniho skvostu si ka¾dý pøipomene v Bìstvinì i Jindøicha Pruchu, nadèasovost jeho malíøského díla.
