Když jsme přišli do Holandska my, napodzim roku 1968, tak už byla tato zem členem EWG, Evropského hospodářského společenství, které vzniklo v roce 1957 z iniciativy Francie, Německa a zemí Beneluxu. Toto společenství si dalo mimo jiné za úkol do roku 1980 rozšířit  se o další evropské země. Což se také stalo a sdružení se přejmenovalo na Evropskou Unii. Protože bylo Nizozemi spoluiniciátorem tohoto společenství a v Nizozemí je už po staletí demokratická vláda, skutečně lidmi zvolená, bylo i to samozřejmně se souhlasem obyvatel. Vláda dělá to, co si většina občanů přeje. Státní správa má jedinou funkci - to jest sloužit svým občanům a reprezentovat jejich přání. Žádné referendum se zde nekonalo, nebylo potřeba. Také jsem v té době nikdy od kolegů nebo přátel neslyšela jakékoliv námitky proti Evropské Unii, nikdy to nebylo předmětem diskusí.

Na argumenty, které daly podnět k sjednocení Západní Evropy se pro denní starosti někdy zapomíná. Ohromeni hrůzami druhé světové války rozhodli se pováleční evropští politici k intensivní spolupráci, aby udrželi mír a demokracii v Evropě. "Bojovníci za mír”, v čele se Sovětským Svazem a všechny jejích "mírové” činy rozhodnutí ke sjednocení Evropy jen podporovaly.Bez této politické integrace zůstávalo také  stále nebezpečí, že nějaký stát začne pochybovat o právu druhého státu na existenci. Mimoto se dají mnohé dnešní problémy,jako znečištění přírody řešit jen společně, mezinárodně. Ekonomické cíle jsou důležité, ale ne důležitější, než zaručení demokratického a právního systému v každé evropské členské zemi. Vedle individuální svobody a respektování práv menšin, uplatnění universálních lidských práv, zajištění právní jistoty a rovnoprávnosti před soudem pro každého občana je také uplatnění volného trhu jedním ze základních východisek pro členství v EU. Jedná se o volný trh. Slovo kapitalismus, dnes s takovou oblibou v ČR používané, je výmyslem Marxovým. Zde u nás je prakticky neslyšíte.

Nikdy jsem zde také neslyšela někoho vyslovovat obavy, že Nizozemí jako malá zem je nebo bude nějak utlačováno těmi velkými, že se jim jaksi neubrání. Holanďanům nechybí sebevědomí, jejich zem prosperuje. Nikdo jim do ničeho nemluví pokud se týká jejich dávných zvyků a obyčejů. Nikdo jim nezakazuje nosit dřeváky, pěstovat květiny a zeleninu, vyrábět sýry, nechat točit křídla větrných mlýnů a jíst nové herynky syrové. Viz můj starší článek. Nikdo nemluví do toho, jak mají vypadat města a vesničky. Přestože se spisovatel Ludvík Vaculík ve svém fejetonu z července 2001 v Lidových novinách domnívá, že ve vesničce Řevnice, jejíž náměstí s kašnou, kostelem a radnicí lyricky popisuje, nastanou po vstupu do Unie strašlivé změny a náměstí se prý stane pouhou kulisou.  Protože je Unie "vedena lidmi, kterým nezáleží na duchovních, estetických a mravních prvcích”. Přál by si organisaci Evropy "decentralisovanou a s cílem, aby každý člověk mohl pracovat - a kdo pro lenost nechce, aby nemusel”. Tolik tedy Vaculík. Osobně jsem toho názoru, že "lidské právo” je především to že se lidé o takového lenocha odmítnou starat. Jestliže někdo pro lenost pracovat nechce, nemusí. Ale nesmí od svých spoluobčanů žádat, aby ho živili. V EU a nebo mimo ni.

Tisíce turistů přijížději každoročně do Holandska obdivovat prastaré pitoreskní vesničky a města, pečlivě udržovaná právě v tom starém dávném stylu a sýrový trh v Alkmaaru probíhá, dnes samozřejmně už jen jako turistická atrakce, stejně jako před staletími. Identita, o které se tak často hovoří v ČR ve spojení s členstvím v Evropské Unii, není v nebezpečí. Identitu, pokud ji tedy opravdu máte, nemůžete ztratit. Ani jako jedinec, ani jako národ. Stejně jako člověk  nemůže ztratit páteř, pokud ji má.

Protože je Evropská Unie dílem člověka, není tím pádem dílem dokonalým a mocenské zájmy hrají navzdory společným východiskům solidarity a spolupráce stále ještě určitou roli. Proti všemu se dá ale vznést protest, vše je transparentní a kontrolovatelné. Všelijaké kritiky na konkretní jednání jsou občas plné noviny, všechno se řeší otevřeně.

Uraženecké stanovisko některých zemí, že jednání o přijetí trvají příliš dlouho a že Unie do všeho zasahuje je z pohledu odtud dost směšné. Španělsko například jednalo o vstupu do Unie 8 let. Různá omezení, která tak rozčilují odpůrce EU v české kotlině, byla stejně tak v platnosti pro jiné země po jejich vstupu do Unie. Nikdo je nevymýšlí speciálně pro ČR.

Ale teď pozor,  milí přátelé: Protože je zdejší společnost složená ze zcela normálních lidí, existuje zde samozřejmně i řada kritiků a i odpůrců Evropské Unie. Především v poslední době. Například Hans van Mierlo, někdejší nizozemský ministr zahraničí a zakladatel liberálně progresivní strany D66, který se rozhodl v roce 1998 z vlastního uvážení ukončit svou politickou kariéru, zveřejnil v té době i kritiku EU. Vyjádřil obavy, že bude politika Evropy řízena jen finančními toky a bude ochuzena o myšlenky a ideály. Nebyl také spokojen se způsobem, jakým se v Unii přijímají rozhodnutí. Přesto věřil, že zavedením eura se budou občané víc zajímat o evropské záležitosti a budou vyžadovat větší vliv na rozhodování v EU. Podobná kritika, jakou přednesl Van Mierlo, se objevila již několikrát předtím, ovšem vyjádřena  jiným způsobem.

Kritika, kterou občas slyším ve svém okolí se týká především technokracie a byrokracie v EU. Průměrný občan jí moc nerozumí a proto je jeho odstup od evropských politiků veliký. To vyplynulo i z účasti na posledních volbách do Evropského parlamentu. V Nizozemí se jich zůčastnilo jen 25.6% voličů, v Německu 58%. Je to tím, že občané sice zvolí poslance Evropského parlamentu, ale o jeho činnosti se dále mnoho nedoví. Nespokojenost s nedostatečně demokratickým vedením EU dala v Nizozemí v roce 1998 podnět k založení Spolku demokratické Evropy (Vereniging Democratisch Europa), který má za cíl poukazovat na nedostatek demokracie a rozvinout na toto téma veřejnou debatu.

Přednosti volného cestování bez hraničních kontrol se jeví evropským občanům jako velká výhoda. Ale v posledních letech se ukázalo, že špatně hlídané hranice dovolují příliv tisícům ilegálních emigrantů. Po roce 1989 se zde v Nizozemí pohybují jednotlivci i celé zločinecké bandy z Rumunska, Ukrajiny , bývalého Sovětského Svazu  a odjinud. To je samozřejmně předmětem kritiky všech občanů a v podstatě to jde - právem či neprávem - na účet EU. Mimoto vznikla odstraněním hranic povinnost mít legitimaci (předložení dokladů na požádání policie), která v Nizozemí a některých jiných státech dříve neexistovala.  Měli  cestovní pas jen tehdy, pokud chtěli cestovat do zahraničí. Rodná čísla, občanské legitimace  a jiné v české kotlině tak obvyklé piškuntálie jsou zde věcí zcela neznámou.

Nizozemí přispívá na EU více, než například Francie, která je bohatší. Nizozemí přispívá ročně na EU 0.7% hrubého národního produktu, tedy stejnou měrou jako na pomoc rozvojovým zemím. Nejvíc kritiky, a podle mého názoru oprávněné, se tedy týká plýtvání penězi občanů. Různé aféry na toto téma se najdou čas od času v tisku a stačí člověka rozhněvat na delší dobu. Profitéři jsou všude. Poslanci jsou víc než dobře placeni, mají mnoho výhod a neplatí z těchto skoro žádné daně. V roce 1997 ukázala jedna britská televisní stanice, jak si létají mnozí poslanci Evropského parlamentu do Štrasburku vlastně jen pro denní příspěvek (tehdy 500 guldenů!!!). Podepsali se na arch s presencí a ihned se zase vraceli domů. Bylo zjištěno, že se takto chovali i nizozemští členové socialistických stran a nebo tradičních protestantských stran, které mají obhajobu morálních zásad a sociální spravedlnosti ve štítu. Také jen obyčejní lidé. Kritika vedla v poslední době k větší kontrole a k opatrnosti při vyplácení různých příspěvků, které se dnes vyplácejí jen po předložení již zaplacených účtů a jízdenek.

Po zavedení společné měny, Eura, letos v lednu se ukázalo, že přes dlouhé přípravy a ujišťování, že obyčejný občan nebude nijak touto novou měnou znevýhodněn, je opak pravdou.

Různí obchodníci, vlastně skoro všichni, zaokrouhlili své ceny směrem nahoru, někdy máme skutečně dojem, že zůstala stará cena a jen se předělal název měny. Z guldenu na euro.

V Německu se začalo všeobecně říkat teuro. Drahé euro. Osobně mne překvapilo, jak dlouho to na peníze velice citlivým Nizozemcům trvalo, než zjistili, že je vlastně všechno dražší. Že jsou elegantně bráni na hůl. My jsme to s manželem věděli hned první měsíc. Připadalo nám, že nám z peněženky záhadně zmizely peníze, přestože jsme vlastně nic mimořádného nekupovali. Protože teď všechno stojí "jen polovinu”, vzniká nebezpečí, že člověku připadají ceny nízké. Jenže i platy a pense jsou poloviční. Holandské úřady zřídily speciální kancelář, kam mohou občané hlásit všechny do nebe volající přestupky obchodníků. Samozřejmně, že tito mají různé fantastické výmluvy. Sami ovšem vidíte, že pes je zakopán ne v nové měně, ale v chování lidí. Že Nizozemci ztráty guldenu litovali a litují, je především z toho důvodu, že to byla jedna z nejstarších měn v Evropě, po celých 600 let. Jenže Čechům zatím nehrozí žádné akutní nebezpečí od této nové měny. Pokud vůbec, pak by na ni přešli - podle informace z českého tisku - až v roce 2010. Pokud vůbec někdy.

Evropská unie dala dodnes České republice, která je, jak víte, jen čekatelkou na členství, na různé projekty přes 32 miliard Kč. Pomoc pro lidi, postižené nedávnými zátopami také není zanedbatelná. V Haló novinách se ale vyjádřil jeden z komunistických poslanců , že prý to jsou peníze " na které máme stejně nárok".  Jakýpak nárok, když ČR není vůbec ještě členem této organisace? Neustále lze slyšet různé obavy, strach z toho, co by se po vstupu do Evropské Unie stalo s Českou repubikou. Nemyslím, že by Evropská Unie byla pro ČR nějakou hrozbou. Naopak. Ale pokud si občané vstup do ní opravdu nebudou přát, mohou tomu zabránit v referendu, které se jistě bude konat.

Věra Pokorná