Pøíbìhy zemské atmosféry – aneb Za vše mù¾e klima nebo poèasí (13)
Bitva o nadvládu na moøi
Zatímco v 16. století nad španìlskou øíší Slunce do slova nezapadalo a španìlské loïstvo bylo nejmohutnìjší na svìtì, loïstvo anglické na tom bylo bledì. Za války s Francií dokonce ztratila Anglie poslední opìrný bod na kontinentu – pøístav Calais a na poèátku vlády Jindøichovy dcery Al¾bìty I. pak ztrácela Anglie „díky“ nevalné úrovni námoøního loïstva zahranièní trhy. A právì proto Al¾bìta zaèala budovat loïstvo moderní. Navíc nejprve skrytì a postupnì i veøejnì zaèala podporovat „své“ námoøní korzáry v èele s Francisem Drakem a Johnem Hawkinsem, kteøí pøepadali španìlské lodì na všech svìtových moøích. Kdy¾ pak otevøenì podporovala i rebely v Nizozemí, španìlský král Filip II si to nemohl nechat líbit a schylovalo se k velkému konfliktu!
Ve Španìlsku byla bìhem dvou let vybudována mohutná flotila „Gran Armada“, která mìla mít více ne¾ stovku nerùznìjších plavidel s asi 26 000 mu¾i na palubì. Tato flotila vyplula koncem kvìtna 1588 pod vedením nezkušeného velkoadmirála Mediny-Sidonia, který dokonce na moøi míval moøskou nemoc, z Lisabonu koncem kvìtna 1588 a po krátké zastávce na severu v La Corunì mìla v Dunkergue zlikvidovat blokádu nizozemských rebelù a krýt invazi vojska do Anglie. Nìkteøí námoøní velitelé si byli vìdomi, ¾e pro ta¾ení na sever proti Anglii nebylo vybráno pøíznivé období. Pøibli¾nì od poloviny kvìtna a¾ do konce srpna toti¾ podél západního pobøe¾í Pyrenejského poloostrova vìtšinou vanou vìtry severních smìrù. To se potvrdilo a navíc, u¾ krátce po vyplutí nenadálá bouøe zahnala flotilu daleko na jih a¾ k neji¾nìjší portugalské provincii Algarve. Nakonec se zpìt do pøístavu v La Corunì dorazila jen asi polovina lodí a po konsolidaci loïstva pokraèovala plavba a¾ 22. èervence Biskajským zálivem k severu. U¾ za ètyøi dny se Španìlé dostali do další silné bouøe a z palubního deníku velkoadmirála víme, ¾e - po celý den panovaly tì¾ké nárazy vìtru a za celý den a následující noc jsme urazili jen malý kus cesty. Kdy¾ nastala noc, rozpoutalo se bouølivé poèasí s velmi silným deštìm. Hladina moøe byla tak rozbouøená, ¾e se všichni námoøníci ujiš»ovali, ¾e nic podobného v èervenci nevidìli. Byla to nejkrutìjší noc, kterou jsme za¾ili.
Tolik výòatek z palubního deníku. Další den se poèasí umoudøilo. Ztráty zatím nebyly velké, i kdy¾ nìkolik lodí bylo zahnáno a¾ k francouzskému pobøe¾í a dalších nìkolik se pohøešovalo. Španìlé si oddychli, bohu¾el se domnívali, ¾e Anglièané na nì nezaútoèí, ale opak byl pravdou. Nutno dodat, ¾e podobné letní poèasí, s takovými bouøemi a promìnlivým vìtrem, pova¾ovali za výjimeèné i Anglièané!
Od 31. èervence do 8. srpna – svedli Španìlé s protivníkem pøi plavbì podél ji¾ního pobøe¾í Anglie ètyøi námoøní bitvy a všechny byly neúspìšné. Poslední bitva u Gravelines 8. srpna zasadila Španìlùm pod vedením bývalých korzárù Drakea a Hawkinse rozhodující úder. Anglièané zapálili 6 svých lodí a svázané je vypustili po vìtru smìrem na støed seøazených španìlských galon, které tvoøily jádro Armady. V naprostém chaosu byli Španìlé nuceni ustoupit a pøi bohu¾el nepøíznivém proudìní se musela rozprášený zbytek flotily vydat ú¾inou mezi Calais a Doverskými útesy na velmi dlouhý a velmi riskantní ústup! Plavili se Severním moøem, severní cestou kolem Skotska a dále podél západních bøehù Irska k jihu domù do Španìlska. Vìtšina lodí byla sice ještì schopna plavby, ale byly ponièené, posádky oslabené, na palubì bylo mnoho ranìných, Byl také velký nedostatek potravy a zejména vody, tak¾e dokonce bylo tøeba hodit konì i muly pøes palubu! Nepøíznivých faktorù však bylo více. Lodì ze Støedozemního moøe a jejich posádky nebyly pøipravené na plavbu v tak chladných severních oblastech. A k tomu všemu se opìt pøidalo chladné, vìtrné a bouølivé poèasí, které takto ochromenou flotilu doslova dorazilo.
Lodì se dostaly a¾ k 60. rovnobì¾ce a hledaly cestu mezi skalnatými ostrùvky Shetland a Orknejí. V mlze a v pøeháòkách byla prý taková zima, ¾e èernoši na palubách mrzli a teplota vody v moøi dosahovala jen 3 st.C.! Ani kdy¾ fotila koneènì zamíøila po volném oceánu k jihu, potí¾e neustaly. Silné západní vìtry neustále hnaly poškozené a špatnì ovladatelné lodì k útesùm severního a západního Irska a více ne¾ mìsíc znaènì roztroušené lodì bloudily východním Atlantikem a pak i Biskajským zálivem. Teprve 22. záøí 1558 pøistála vlajková loï flotily v severošpanìlském Laredu a málem ztroskotala ještì tìsnì pøed pøístavem!
Bilance celé této námoøní operace byly tristní. Ze 127 lodí se jich zachránila necelá polovina, a pøitom Anglièané neztratili ani jednu! A také ztráty na ¾ivotech byly ohromné.
Velkoadmirál Meidna-Sidonia se sice sna¾il objektivnì popsat, ¾e Anglièané jsou lepší dìlostøelci i moøeplavci, a ¾e jejich lodì jsou sice menší ale rychlejší a obratnìjší. Hlavní pøíèinu porá¾ky ale vidìl ve velmi špatném poèasí. Španìlský král Filip II. to komentoval lakonicky, ¾e neposlal svou Armadu bojovat proti vìtru a bouøím, ale proti Anglièanùm.
Kupodivu i královna Al¾bìta vlastnì toto hodnocení pøijala. Na poèest tohoto velikého vítìzství, po nìm¾ u¾ definitivnì získala Anglie námoøní pøevahu a stala se mocností èíslo 1, dala razit pamìtní mince s latinským nápisem - „Flavit et dissipati sunt“, co¾ se dá pøelo¾it jako – „Zafoukal a byli rozprášeni“! A tak do dìjin vešla „trochu“ zkreslená verze, ¾e španìlská Armada nebyla pora¾ena v námoøních bitvách, ale ¾e její lodì byly rozprášeny vichøicemi a potopeny bouøemi. Tato verze toti¾ vyhovovala porá¾eným i vítìzùm. Španìlé se konejšili, ¾e protivník vlastnì uznal „nepøemo¾itelnost Armady“ nebo» ji neporazili lidé, ale ¾ivly. Anglièanùm pak vyhovovala následná nábo¾enská propaganda, ¾e sám Bùh se postavil na stranu spravedlivé anglikánské církve a pomohl porazit loïstvo pape¾encù!
Zpráva o porá¾ce španìlského loïstva se na svou dobu velmi rychle rozšíøila po celé Evropì a dostala se i do Èech. Byla to prostì událost svìtového významu a u¾ koncem roku 1558 k ní zapsal svùj komentáø do svých pamìtí známý milovník ¾en, vína i nikotinu – Mikuláš Daèický z Heslova. Jeho komentáø konèil kritikou obou stran konfliktu, nebo» proti sobì válèily dvì køes»anské velmoci, co¾ si Bùh jistì nepøál!
Dnes víme, ¾e Španìlé v létì roku 1588 zøejmì také doplatili na klimatickou zmìnu! Po tzv. støedovìkém klimatickém optimu od 8. a¾ do 14. století se od 15. století zaèalo na severní polokouli ochlazovat a zaèínala tzv. „malá doba ledová“. Postupnì se opìt zaledòovalo celé Grónsko a narùstaly i alpské ledovce. I kdy¾ toto chladné období vrcholilo a¾ v 17. století, kdy v zimì dokonce èasto zamrzalo Baltické moøe a nìkdy i ji¾ní èást Severního moøe, a krátká a studená léta se dostavovala u¾ i koncem století 16. A v létì roku 1588 zøejmì pøevládaly nad Severním Atlantikem situace, pøi nich¾ studený arktický vzduch pronikal hluboko na jih a¾ ke 40. rovnobì¾ce. Je jasné, ¾e na takto neobvyklé poèasí museli daleko víc doplatit teplomilní Španìlé ne¾ urèitì otu¾ilejší Anglièané.
A nakonec mohu ještì pøipojit jeden obecnìjší postøeh o „globální“ morálce tohoto období. Jak v pøípadì ohromného bohatství, kterého nabylo Španìlsko zejména drancováním svých zámoøských kolonií, tak i v pøípadì „pøerozdìlení“ toho bohatství pirátskými nájezdy anglických korzárù musíme bohu¾el konstatovat, ¾e na poèátku byl vlastnì v¾dycky zloèin! Musíme to ovšem zahrnout do lítosti a útìchou nám pak pouze mù¾e být, ¾e alespoò èást tohoto „špinavého“ zlata, drahokamù a dalších drahocenností bylo pou¾ito k prospìchu lidstva. A» u¾ na zvyšování ¾ivotní úrovnì, na vìdecké úèely èi na kulturu a umìní.
