Jak jsem zastupoval kní¾ete pána
Brzy poté, co jsem se doèetl v roce 1976 v humoristickém dikobrazu o tom, ¾e u¾ nìkolik let existuje v západní Austrálii, pár set kilometrù severnì od mìsta Perth, trpaslièí kní¾ectví Hutt River, jsem si jako správný milovník kuriozit napsal o pohlednice a poštovní známky té daleké monarchie. A navázal jsem tak styk s jejím panovníkem, kní¾etem Leonardem I., který mne brzy nato jmenoval honorárním a v roce 1978 dokonce øádným konzulem svého státeèku v tehdejším Èeskoslovensku.
Vìren odpovìdnosti svého poslání, pustil jsem se s vervou do diplomatické práce. Prvním poèinem byla tabulka v èeštinì a angliètinì, která oznaèovala konzulát - tedy mùj byt v Jihlavì. Zatím s tím nebyly ¾ádné problémy. A to ani z poèátku s tehdejšími úøady komunistického státu, které zøejmì nevìdìly, co si o tom všem mají myslet a braly tuto zøejmou kuriozitu na vìdomí zatím s mlèením a vyèkáváním, co se z toho asi vyklube.
Dekrety od mého kní¾ete jsem podle jeho pøání poslal prezidentu Husákovi a ministru zahranièí Chòoupkovi. A s pomocí pøíznivcù kní¾ectví v Praze jsem v jakési zapadlé tiskárnì nechal natisknout letáèky s informacemi o vzdáleném státeèku protino¾cù a jakým zpùsobem tam cestovat. A také „Poselství kní¾ete Leonarda" v angliètinì a èeštinì, ve kterém sympatický vládce vyzýval všechny státy svìta, aby nechaly své. obèany volnì cestovat a tím pøispívaly k vzájemnému poznávání a šíøení znalostí. Proto¾e jsem v té dobì mìl jen chabé znalosti angliètiny z jednoroèního nepovinného studia kdysi na škole, pomohla mi profesorka angliètiny z jihlavského gymnázia, která mi ochotnì panovníkùv text, samozøejmì pod slibem mé naprosté mlèenlivosti pøelo¾ila do èeštiny.
Propagaci kní¾ectví Hutt River jsem mezitím rozjel naplno i jinak. Zaèal jsem èlánkem do èasopisu Lidé a Zemì, kde mi informace o kní¾ectví v zemi protino¾cù ochotnì otiskli. A tímto povzbuzen jsem podobným zpùsobem informoval Mladý svìt, Naši rodinu, Svìt v obrazech... Zdálo se, ¾e kuriozní monarchie s pár desítkami obyvatel, kterou ale mezitím uznala údajnì i královna Al¾bìta a nìkolik státù svìta, (napøíklad Vatikán, který tam dokonce jmenoval formálnì svého velvyslance) si zaèala nacházet pøíznivce mezi ètenáøi, pøáteli kuriozit, cestovateli a vùbec milovníky svìta, kde ještì mohou lidé ¾ít zcela svobodnì. Na pomoc v mém diplomatickém úsilí jsem získal dobrého známého, polyglota doktora Milana Mikeše, který ovládal mno¾ství svìtových jazykù a o kterém jsem pøedtím napsal èlánek do Mladého svìta. Tento vášnivý kuøák mi za krabièku cigaret Sparta ochotnì pøelo¾il jakýkoli dopis mému kní¾eti pánu i jeho odpovìdi a pokyny.
Brzy se na mém jihlavském konzulátu, kterým se stal mùj byt, zaèali objevovat návštìvníci nejrùznìjšího druhu. Nìkteøí z nich mne nepokrytì ¾ádali, abych jim vystavil víza a vùbec abych jim nìjak pomohl s odchodem z totalitního Èeskoslovenska do Austrálie, proto¾e radìji, jak prohlašovali, chtìjí ¾ít mezi klokany ne¾ v této podivné zemi. Musel jsem je s politováním odmítat, proto¾e v tom jsem zatím nemohl pomoci ani sám sobì. Ale pøijí¾dìli i vìdeètí pracovníci, kteøí chtìli zprostøedkovat dovoz menších zvíøat pro laboratoøe a èeské zoologické zahrady. V tom jsem mohl vyhovìt, dovoz se uskuteènil a já byl následnì pochválen kní¾etem Leonardem za iniciativu v diplomatickém zastupování státeèku.
Celkem brzy projevila zájem o mùj konzulát v Jihlavì také tajná policie, která si mne pozvala k sobì vcelku slušným, ale velmi rozhodným telefonátem, jaký se nedal odmítnout. A tak jsem se tam vydal, pøesto¾e moje maminka se netajila obavami, ¾e u¾ se asi domù nevrátím. Ale proè bych se mìl bát, já slušný obèan èeský?
Starší mu¾ v civilním obleku - zøejmì vyšší policejní dùstojník - mi nabídl ¾idli a kávu. Obé jsem trochu s rozpaky pøijal. Káva byla dobrá, ¾idle tvrdá, co¾ jsem ani nevnímal.
Poštovní známky kní¾etství Hutt River
„Tak jsme se dozvìdìli, ¾e nám v našem rajonu pøibylo nìjaké zastoupení protino¾cù. A jak to tak vypadá, tak konzul tìch klokanù sedí tady pøede mnou. Z Prahy nám bylo hlášeno, ¾e ten váš kní¾e poslal dopis s informacemi o vašem jmenování konzulem pøímo ministru zahranièí soudruhu Chòoupkovi. Co mi k tomu mù¾ete povìdìt?"
Zaèal jsem tedy vyprávìt o našem malém kní¾ectví za devíti za devatero moøi a horami, zdùraznil jeho mírumilovnost, malou rozlohu i to, ¾e vùbec nemá armádu. Tvrdé rysy civilního policisty postupnì mìkly, dokonce se i usmál, kdy¾ se dovìdìl, jak nepatrný poèet obyvatel má monarchie a ¾e je velká asi jako San Marino.
„Je to všechno a¾ neuvìøitelné, èlovìèe! Jak je to vùbec mo¾né?"
Usmál jsem se na nìj mile: „Inu, na tomhle podivném svìtì je u¾ mo¾né vše, jak vidíte, pane inspektore."
Vytøeštil na mne pøekvapenì oèi. „Nejsem inspektor! A teï mi povìzte, co vy tím osobnì sledujete? To nám toti¾ zatím není vùbec jasné!"
„Ale to je pøece docela jednoduché, pane komisaøi, tím, ¾e jsem pøevzal diplomatické zastupování Kní¾ectví Hutt River, chci co nejvíc prospìt své socialistické vlasti!"
Znovu se na mne s údivem podíval a pak mávl odmítavì rukou: „Nejsem ¾ádný komisaø. A proboha, jak chcete zastupováním toho trpaslièího státu, který nikdo nezná, prospìt právì Èeskoslovensku?!" Námitka mne nezmátla a já pokraèoval ve stylu Švejka rozjásanì dál: “Jsou tu pøece nebývalé mo¾nosti z obou stran. Tak napøíklad Jeho Velièenstvo kní¾e Leonard I. by mìl zájem uspoøádat na území svého státu výstavu èeského skla a bi¾uterie. Teï tam jezdí spousta turistù. Víte, jaká by to byla návštìvnost? Naši filatelisté mají zájem o známky kní¾ectví a naše ZOO o australská zvíøata. Víte, ¾e na území naší monarchie ¾ije vzácný malý ještìr Moloch Horridus, kterému domorodci øíkají Horský ïáblík? A vùbec, Èedok by tam mohl uspoøádat zájezdy. Nebo tam taky mù¾eme vyvá¾et naše pivo, které by Australanùm urèitì chutnalo, pane prefekte!“
Pasport, který si vyrobil V. Køí¾ a na který nav¾dy vycestoval z ÈSSR a Medaile, kterou obdr¾el V. Køí¾ od kní¾ete Leonarda I.
Pøekvapenì sebou škubl: „Jak jste pøišel na toho prefekta, èlovìèe?" S pøevahou jsem pokrèil rameny: „No pøece ètu francouzské detektivky! Kdy¾ nejste inspektor ani komisaø, tak musíte mít pøece ještì vyšší funkci." Tohle u¾ mu asi staèilo. Znovu na mne vrhl velmi podezøívavý pohled. Mìl u¾ asi toho opravdu dost a rychle vstal ze ¾idle. „Tak si tedy u¾ívejte diplomatické funkce, kdy¾ se vám to líbí. Já ale mohu vám øíci, ¾e na ministerstvu zahranièí tím nejsou moc nadšeni."
„Ale proè? Australský svaz naše kní¾ectví fakticky uznal u¾ dost brzy po vyhlášení samostatnosti v roce 1970"
Policista pokrèil rameny: „Já vám to jen tlumoèím."
A tak jsem podìkoval za dobrou kávu a mohl jsem odejít. Další události se na mou hlavu zaèínaly pak slétat kosmickou rychlostí. Ale to jsem samozøejmì mohl v této zemi a v té absurdní dobì èekat.
