Chtìli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedineènou pøíle¾itost. Pohlédnìte do své duše, a tak nìjak ji vyzpovídejte.
Je to urèitì výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto pøípadì mo¾né utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, ¾e tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.
Výhodou také je, ¾e prostor není omezen ani místem ani èasem. A tak se ptejte zrcadla a pøinu»te ho vyprávìt…
Tìšíme se!
Václav a Ludmila
* * *
Executive Director, Australian Police Ethnic Advisory Bureau (ve výslu¾bì) jeden z nejúspìšnìjších autorù našeho magazínu SeniorTip.
Ivan KOLAØÍK, OAM
Zrcadlo: Ahoj Ivane, od našeho posledního rozhovoru uplynulo plných 16 let, a tak si øíkám, ¾e by stálo za to se tì zeptat co se za ta dlouhá léta v tvém ¾ivotì odehrálo.
Ivan: Ano, ano, tenkrát rozhovor se Zrcadlem vyšel ve slavných Pozitivních novinách. Od té doby se v mém ¾ivotì dost odehrálo.
Zrcadlo: Tøeba ta podivná zkratka za tvým jménem. To máš nìjaký nový akademický titul nebo jsi si tam, jako známý srandista, sám pøidal zkratku, která znamená „OSEL A MAGOR?“
Ivan: Hele, zrcadlo, teï jsi se sice sna¾ilo sršet vtipem, ale musím tì zklamat. Ta zkratka toti¾ v mém ¾ivotì hodnì znamená. V angliètinì to znamená „Order of Australia Medal“ co¾ je vysoké státní vyznamenání za práci, kterou jsem odvedl na policejním poli pro australskou spoleènost. Nejvíce si na této medaili cením to, ¾e musela být schválena dnes u¾ ne¾ijící královnou Al¾bìtou. To, ¾e mì zemì v 1968 pøijmula s otevøenou náruèí, a kterou miluji zrovna tak jako zemi rodnou, odmìnila tímto zpùsobem, mì èiní pokorným. Je to veliká pocta a èasto si øíkám, jestli si jí vùbec zaslou¾ím. To, ¾e si zkratku OAM pøidávám za jméno, je zde normální. Naopak nenormální je si pøipojovat akademické tituly za jména. To snad dìlají jenom lékaøi a profesoøi na univerzitách, a to také ne poka¾dé.
Zrcadlo: Tak¾e ¾ádné oslovování „pane in¾enýre, pane doktore, atd?“
Ivan: Ne, to tady nejede a je mi to velice sympatické. Zrovna tak je príma, ¾e se zde lidé oslovují témìø výhradnì køestními jmény a vlastnì si všichni tykáme.
Zrcadlo: Dobrý. No, a pøejdìme k tvému ¾ivotu. Jakpak se ti na penzi daøí? Nebyl to veliký pøechod z let, kdy jsi byl pracovnì velice vytí¾ený a najednou nic?
Ivan: No jo, já jsem šel do penze ani ne v neuvìøitelných 55 letech. Tenkrát to bylo státním pracovníkùm umo¾nìno. Mohl jsem samozøejmì u policie zùstat, ale mùj finanèní poradce vypoèítal, ¾e bych za dalších deset let v práci dostal prakticky tu samou penzi jako v tìch 55 letech. Tak jsem se dlouho nerozmýšlel a hurá do penze.
Zrcadlo: Tak nám øekni jak jsi se cítil. Je pøece známá vìc, ¾e se nìkteøí lidé nedovedou s radikální ¾ivotní zmìnou vypoøádat.
Ivan: Ano, je tomu tak. Nìkteøí opravdu skonèí špatnì. S radostí tady musím øíct, ¾e já ne. Zrovna tak, jako jsem si zamiloval Austrálii prakticky od prvního dne, tak tomu také bylo s mým odchodem do výslu¾by. Ano, v té dobì jsem byl teprve zaèínajícím dìdeèkem. Takovým dìdkem na baterky, proto¾e i kdy¾ jsem mìl u¾ vnouèátka, tak jsem nebyl dìdkem v tom pravém slova smyslu.
Zrcadlo: Co tím myslíš?
Ivan: No a teï jsme u toho. Správnej dìdek toti¾ trpí moøem neduhù a jeho pohled na ¾ivot je diametrálnì jiný ne¾ ne-dìdek.
V dobì, kdy jsem odešel do penze jsem ještì tøeba závodil na kole, chodil rád na návštìvy, surfoval ve vlnách Pacifiku, chodil po zábavách, do divadel, na koncerty, výstavy a prostì jsem se bavil a ¾il tak jako ¾ijí mladší lidé. Kdy¾ jsem mìl neobyèejné štìstí a sekal jsem dobrotu, tak jsem se smìl dokonce za odmìnu pomilovat z mojí milovanou ¾enou Máòou.
Zrcadlo: Tak to mne zajímá. Jak se ti této krásné odmìny dostalo?
Ivan: No, tak jsem tøeba musel po sobì uklízet, doma šùrovat, sna¾it se nechrápat, neèùrat do umyvadla, chodit nakupovat, nemluvit sprostì a vùbec, dìlat takový poni¾ující vìci jen abych mohl ještì kdy¾ jsem mohl, zpeèetit man¾elství. V¾dy» my, opravdoví dìdci, pøece víme jak je krásné utu¾ovat zdraví nejenom prostocviky, ale i nì¾ným pomilováním se. Krutá pravda je, ¾e teï o tom jenom sníme a s notnou dávkou nostalgie a pøehánìní si o tom se slzami v oèích vyprávíme.
Zrcadlo: Chápu. Ale teï, ve svých 77 letech jsi se zaøadil mezi opravdové dìdky. Jaká je rozdíl mezi dnes a co bylo?
Ivan: Bohu¾el jde o veliký rozdíl. Pøednì mi bolí celý èlovìk. A to hlavnì v noci. A vùbec se ozývá všechno, co nerozdílnì se stáøím souvisí. Stal se ze mì morous. Nemám rád chodit na návštìvy a nemám ani rád návštìvy. Nechápu, proè èlovìk musí hodiny mrhat èas kecáním o chorobách a neustálými stí¾nostmi na všechno. Èas, který by mohl strávit u piva nebo spaním.
Já si myslím, ¾e nejvíce dvì hodiny návštìvy jsou tak akorát. Uvádím ¾enu k šílenství, kdy¾ po dvou hodinách zaènu pøed návštìvou pokašlávat, koukat se na hodinky a kdy¾ nakonec øeknu: „Pøátelé, byl to krásný veèer“ a oddychnu si, kdy¾ návštìva sbalí fidlátka a odejde. Vùbec jsem poslední dobou nejradìji sám. Mám toti¾ gará¾, kterou jsem si promìnil v trucovnu. Tam mám pøed sebou celý ¾ivot. Stìny okrašlují všechny ty policejní plakety z mnoha zahranièních policejních organizací, které jsem slu¾ebnì navštívil, policejní èepice a piškuntálie, které jsem po dvacetilé dobì slu¾by u policie státu Victoria, nasbíral. Mám tam vystavené dresy, ve kterých jsem na kole závodil a samozøejmì, ¾e tam mám v trana¾éru upnuté kolo a pøed ním televizi, abych se nenudil, kdy¾ trénuji. A pak samozøejmì velkou lednici s pivkem. A miluji po hodinovém tréningu na kole usednout, otevøít si pivo a být obklopen tím svým ¾ivotem, který mi nikdo neruší…
Zrcadlo: A to nemáš kamarády, se kterými by jsi vyrazil tøeba do hospody na pivo?
Ivan: Jo, tak to se taky, milé zrcadlo, zmìnilo. Ve stáøí jsem mnohem vybíravìjší, co se týká kamarádù. Nìjak mi pøestaly bavit bezvýznamné kecy o nièem. Najednou jsem si uvìdomil, ¾e je lépe mít malou hrstièku opravdových kamarádù, se kterými si rozumím, ne¾ nìkoho, kdo mnì nevyhovuje. Je zvláštní, ¾e a¾ po letech jsem zjistil urèitou intelektuální a morální plytkost lidí, se kterými jsem se kdysi stýkal. To, ¾e mùj dlouholetý kamarád fandí Putinovi a Rusku zpùsobilo, ¾e si s ním nemám co øíct. Nejlepší moji kamarádi ¾ijí mimo Austrálii. A» ji¾ jsou to kámoši z kola, spolu¾áci nebo pár výborných kamarádù okolo Seniortipu. Ti vìdí o kom mluvím. A tìch si vá¾ím, proto¾e jsou to dobøí a spolehliví lidé, kteøí nemají vzduch mezi ušima. A pak mám samozøejmì nìkolik výborných kamarádù, Australanù, kolegù od policie.
Zrcadlo: Dobrý, jsi rád sám, ale nenudíš se?
Ivan: Naštìstí ne. Celý svùj ¾ivot jsem zasvìtil komunitì. A v tom pokraèuji. Napøíklad uèím pøistìhovalce angliètinu. Co¾ je legrace, proto¾e oni pak mluví anglicky z èeským pøízvukem! Taky jsem stále zapojen v organizaci bývalých, vìtšinou vysokých policejních dùstojníkù. S tìmi øešíme celou škálu palèivých problémù, kterým je vystavena naše spoleènost. Zabýváme se napøíklad kriminalitou mláde¾e, problémy souvisejícími s policisty, kteøí byli vystaveni násilí a díky tomu se nervovì zhroutili, s násilím proti ¾enám, s drogami, atd. Tu práci si velice pova¾uji, proto¾e jsem mezi svými. Jsme na jedné bázi, politicky do prava. Jsme kolegové a dìdci zároveò.
Abych zcela nezakrnìl, tak dìlám politiku na Univerzitì Tøetího vìku. Tam se bláhovì sna¾ím pøesvìdèit obstaro¾ní studenty, vìtšinou levièáky, ¾e socialismus opravdu není lepší ne¾ kapitalismus. Bohu¾el jsem v menšinì. Studenti mì pova¾ují za pomatence. Marnì jim navrhuji, a» jdou zkusit ¾ít v Severní Koreji, na Kubì nebo v jiných zemí, kde vládne komunistická strana. Nìjak se k tomu nemají.
No, a nakonec mì nedávno potkal významný úspìch, kdy¾ jsem se v celo australském výbìru dostal do zvláštní národní komise, která se zabývá øešením stí¾ností obyvatel na reklamy. To je pro mì nìco nového a velice zajímavého. Zjiš»uji, ¾e lidé nemají co dìlat, tak si stì¾ují. A my to pak musíme vyšetøit a udìlat patøièná opatøení. Kdy¾ je stí¾nost oprávnìná, tak se reklama buï musí stáhnout nebo pozmìnit. Jeliko¾ je mùj pracovní úvazek zatím jenom na dva roky, tak snad si do té doby uchovám zdravou mysl. Je to naštìstí na polovièní úvazek. I tak mám horko tì¾ko co dìlat, abych pøi osmihodinové schùzi neusnul. Ale platí tak vysoké honoráøe, ¾e si s radostí dám párátka mezi víèka, abych nezamáèknul oèi.
Zrcadlo: To jsi tedy machr. ®e se ale na to v tvých letech nevykašleš a nestrávíš je radìji v tvé trucovnì nebo nìkde na cestách.
Ivan: Ne, nicnedìláním èlovìk zblbne a taky se døív dostane do penálu. A tam zatím nepospíchám. Jo, zapomnìl jsem øíct, ¾e se dennì vìnuji hodinu sportu. Kromì kola jsem se také vrhnul na plavání. V bazénu uplavu 1300 metrù, za co¾ mnì známý bývalý dálkový plavec a otu¾ilec Václav ®idek gratuluje. Tak musím øíct, ¾e pocta od takového šampiona obzvláštì potìší. Pak také chodím, ale díky bolavým kolenùm jenom ètyøi kiláky. Ale i po nich pivo chutná. Na cestování u¾ nejsem. Ta šílená dálka letu do Evropy mi nahání hrùzu. Tak¾e budeme s Máòou radìji popojí¾dìt po naší pøekrásné Austrálii. ®e se ale jedná a obrovské dálky, to vám snad nemusím øíkat. Alespoò jsem ale na matièce zemi. Létání nemám rád.
Zrcadlo: A Ivane, co tvoje vnouèata. Øekni nám o nich nìco.
Ivan: Vnouèata máme tøi. Samý holky. Já nevím, èím to je, ale ty ¾enský mì v ¾ivotì pronásledují. To je asi tím, ¾e je mám tak rád. Dvì dcery, tøi holky vnouèata. Ty vyrùstají v krásné sleèny, ale jako celá tato mladá generace, jsou naprosto v zajetí mobilù-debilù a poèítaèù. Tak¾e konverzace je krajnì pofiderní a témìø neexistující, co¾ nás s man¾elkou mrzí. O našem pùvodu vìdí velice málo a vlastnì je to ani nezajímá. Jinak naše dcery jsou u¾ taky na cestì se zaøadit mezi zaèínající babky. Starší holce je 52 let a mladší 48. Domluva je s nimi zajímavá, proto¾e my se na nì sna¾íme mluvit èesky a ony sveøepì odpovídají anglicky.
Zrcadlo: Ivane, pamatuji si, ¾e jsi v mládí chtìl být hercem a dokonce jsi úspìšnì slo¾il zkoušky na DAMU. Dr¾í tì ještì vášeò k divadlu?
Ivan: Mìl jsem vlastnì velké štìstí, ¾e jsem se hercem nakonec kvùli chronické nedomykavosti hlasivek, nestal. Pamatuji se, jak mnì profesor Otto Sklenèka promluvil do duše a varoval mì, jak bych byl hroznì zklamaný, kdybych herectví nemohl dìlat, proto¾e bych ztratil ten nejdùle¾itìjší nástroj k nìmu-hlas. Ale láska mì docela neopustila. Dodnes mám rád poezii a recitaci. Proto jsem pro zdejší èeskou komunitu udìlal nìkolik pásem hudby a poezie. Napøíklad jsem se podílel na programu poezie Prokletých básníkù, poezie Robinsona Jefferse a pøed mìsícem pásmo hudby a poezie oslavující Jiøího Ortena. Divil jsem se, ¾e o poezii mají lidé stále zájem. Na Ortena napøíklad pøišlo 30 lidí. Mìl jsem štìstí, ¾e jsem hlas neztratil. Hroznì rád bych ještì udìlal Hrubínovu Romanci pro køídlovku, co¾ je moje vùbec nejoblíbenìjší báseò, ale nevím, jak to provedu, proto¾e se jedná o báseò velmi dlouhou a neopova¾uji se do ní zasahovat tím, ¾e bych jí zkrátil.
Zrcadlo: Ivane, a jak je to s tvým psaním.
Ivan: Jo, musím se pøiznat, ¾e mi dochází inspirace. A nechci si cucat z prstu, proto¾e to pak podle toho vypadá. Samozøejmì, ¾e si nemyslím, ¾e moje tvorba má nìjakou literární hodnotu. Já se toti¾ sna¾ím dr¾et jedné vìci. Lidé v této smutné a pohnuté dobì se kromì seriózních èlánkù chtìjí také pobavit a pøijít na jiné myšlenky. Proto snad všechny moje fejetony jsou psané doufám ¾e humornì a s notnou dávkou nadsázky. Podle komentáøù si myslím, ¾e se mi to snad i daøí. Humor je toti¾ koøením ¾ivota. A podle toho se øídím i v ka¾dodenním ¾ivotì i za cenu toho, ¾e tím nìkomu lezu na nervy. Máòa právì zvedá ruku.
Zrcadlo: A co bys chtìl øíct na závìr?
Ivan: Chtìl bych moc podìkovat všem, co se starají takovou vervou o úspìch SeniorTipu. Jde o nepøedstavitelnì úmornou práci a klobouk dolù pøed takovými nesmírnì obìtavými lidmi jako je Lidunka Holubová, Václav ®idek a jiní. Ve stáøí si teï nemohu vzpomenout na jejich jména. Sakra! SeniorTip lidi informuje, pobaví a hlavnì jim pomáhá pøekonat osamìní. A za to moc dìkuji a všem pøeji zdravíèko a dobrou náladu.
Zrcadlo: Tak¾e díky a opatruj se.
Ivan: Jeliko¾ jsem vìøící tak konèím svým: „OPATRUJTE SE A BUÏTE OPATROVÁNI".
Ivan Kolaøík (a zrcadlo)
* * *
Anotaèní ilustrace František Kratochvíl (FRK) a Eva Rydrychová
Prozraï mi zrcadlo, jaký jsem
