Létám ráda a dá se øíci, ¾e i èasto. Tato moje záliba je asi nìjaký pozùstatek zálib(y?) z minulého ¾ivota, èi ¾ivotù. Jako malá holka jsem sedìla u okna v Praze – Podolí, koukala jsem na kopec naproti a snila o tom, ¾e jsem letcem a létám nad ním. Pozdìji jsem na kopci trávila spoustu èasu, a» ji¾ sama zasnìná nebo s partou výrostkù, kdy jsme si tam hráli swingové desky našich rodièù na pøenosném gramofonu. Museli jsme toèit klikou, vymìòovat jehly, ale to vùbec nevadilo, byli jsme odvázaní a písnièka Goody, Goody znìjící na louce poblí¾ místa, kde je dnes Plavecký stadion, mi bude nav¾dy splývat s tímto místem kousku mého mládí.
Jednou, kdy¾ mi bylo asi 5 let, se tatínek nemohl dívat na moje divoké vlasy a pravil “Evièko, hezky se umej, oblíkni a po snídani pùjdeme k holièi na støíhání.” Poslechla jsem, ale jaksi mechanicky, kam jdeme mi bylo jedno, nemohla jsem pustit z hlavy svùj krásný sen, který mne navštívil k ránu. Scházela jsem v nìm po schodech v našem domì. Zastavila jsem se na posledních pìti schodech, které jsou nad vchodem do domu. Uvidìla jsem dokoøán otevøené dvojdílné vchodové dveøe. A pak jsem rozpøáhla ruce, zamávala jimi a skoèila. Pravda, ¾e to plachtìní, které asi ve snu následovalo, si nijak vybavit nedovedu. Ale to, co se stalo ráno opravdu, to ano. Stála jsem na tom pátém schodu a u¾ívala si ten krásný pocit štìstí, který jsem v tu chvíli cítila. Tatínek šel za mnou a pomalu si zapaloval cigaretu. Já jsem rozpøáhla ruce, zamávala “køídly” – a skoèila… Pøistála jsem hlavou na ¾elezné møí¾i, která chránila sklo vchodových dveøí. Místo k holièi jsme s tátou jeli na pohotovost. Ale a¾ poté, co mi pøispìchavší maminka ovázala hlavu a umyla to krvavé nadìlení na chodbì v domì.
Kdy¾ jsem po létech kdesi na Východním Slovensku pøijala na pár týdnù “práci vychovatelky” tøídy 5. b z Prahy, která tam pøijela na tzv. školu v pøírodì, pochopila jsem, ¾e jsem v minulém ¾ivotì musela býti ptákem. Ne nìjakou vlaštovkou èi brabcem s tøepotavými køídly. Ale velkým plachtícím. Však jsem také o tom mìla od dìtství sny. A tady, na Slovensku na skále zvané Sivec, jsem to pocítila velmi silnì.
Po støednì dlouhém, ale pro dìti jistì u¾iteèném stoupání do vrchu (kdy¾ odmyslím milostnou dvojici le¾ící pøikrytou dekou na trávì a èekající, a¾ se všech 120 dìtí posune z dohledu, kdy¾ se jich z tìch 120 alespoò 50 zlomyslnì zeptalo, co tam ti lidé dìlají a jestli jim není zima) jsem se ocitla na skalním výbì¾ku asi 1×1 m a pode mnou hluboké údolí s øíèkou vinoucí se kolem skal jako modrou tkanièkou a silnièkou vinoucí se dole jako bílou tkanièkou. A s rozhledem do široširého okolí hor, údolí a lesù. Bylo to pro mne fascinující. Ale za mnou stálo tìch 120 dìtí a ka¾dé se chtìlo podívat. Mohl se ke mnì posunout v¾dy jenom jeden po druhém. Dìti byly také fascinovány tou výškou a pohledem dolù, ale asi ménì ne¾ já, která jsem to absolvovala 120krát. Mìla jsem tehdy co dìlat, abych nerozpøáhla ruce a nevrhla se do volného prostoru. Tak silný to byl létací pocit.
Podobnì jako v Paøí¾i na vì¾i kos
Ve svých 40 letech jsem poprvé (ano, a¾ tehdy, proto¾e pøedtím jsem hnila 40 let za ¾eleznou oponou) letìla letadlem. Bylo to se skupinou novináøek z postkomunistických zemí, jich¾ se ujala skupina ¾en ze Západu sdru¾ených v jakési dobroèinné organizaci, aby je pouèila o demokracii. Souèástí bylo cestování letadlem do Bruselu, do Dublinu a do Athen. Fajn, sedla jsem do letadla byla jsem hodná. Ne, ¾e bych se nìjak moc bála, to ne, ale pro jistotu jsem byla hodnì pokorná. Ale pøitom i moc vzrušená, co¾ jsem za chvíli dávala hlasitì najevo, vstávala jsem ze svého sedadla a naklánìla se k okýnku pøes kolegyni, abych lépe vidìla. Naše “vedoucí zájezdu” Kanaïanka Laura to nevydr¾ela a vymìnila si se mnou místo u okýnka øka, ¾e ona u¾ je nalítaná dost, a ještì lítat bude…
Pché, to netušila, ani nemohla, ¾e v mé prozatím od létání odstrèené bytosti se probudí cestovatel s velkým C… nicménì zaøídila, abych na všech letech zmínìného ¾enského putování mìla okénko. A nakonec, radovala se nahlas spolu se mnou, kdy¾ jsme se vracely z Irska a díky bezoblaènosti nad Šumavou a nad Vltavou jsem mohla cestující emotivnì pouèit, nad jakými krásnými horami, které tvoøí naší hranici, to právì letíme, i pøedstavit øeku Vltavu a pak, kdy¾ jsem pod námi objevila Karlštejn, nebyla jsem k zastavení a celé letadlo se dozvìdìlo kus historie o našem nejslavnìjším hradì a Karlovi IV. Mìla jsem tehdy úmysl napsat nìjakou cestovatelskou kní¾ku z nebe, ale jaksi jsem nenašla nikde pochopení…. Myslela jsem, ¾e by nejen mne, ale i ostatní cestující v letadlech mohlo zajímat, co je to za mìsto, nad kterým se zrovna vznášíme v Nìmecku, co za øeku obtékající horu na kraji Francie, èi jezera v Anglii. O nádherných krajinných obrazech, které mi mé létání pozdìji poskytlo, ani nemluvì.
Kdy¾ jsem na podzim 1996 letìla do Austrálie s mezipøistáním v Singapuru, byl tam zrovna svátek svìtel. Jako korálky navleèené na šòùrkách obepínající domky, lodì a lodièky záøila svìtla a svìtýlka bílá, ¾lutá a barevná. Oèi mi mohly vylézt z dùlkù nad tou roztomilostí. Po hodinì zastávky v asi nejkrásnìjším letišti svìta (aspoò co jsem spatøila já) jsme vzlétli nad indonéské ostrovy. Byly hustì zelené, moc zajímavé, ale mnì se moc klí¾ily oèi. Ještì jsem staèila zahlédnout to velkou sopku na Timuru…?, ale pak jsem si opøela hlavu a zavøela oèi… jen jsem si v duchu poruèila: vzbuï se, a¾ budeme pøilétat nad zaèátek Austrálie! To nesmím propásnout!
A tak se také stalo.
Jako by mne nìco do víèek tlaèilo… otevøela jsem je ve chvíli, kdy se na obrazovce pøed mnou objevila mapa s pobøe¾ím Austrálie a šipka našeho letadla se jí dotýkající…Promnula jsem si oèi a stoèila je dolù. Ach, nikdy pøed tím jsem nic takového nespatøila! Modrozelené moøe se dotýkalo hnìdozelenosvìtlého bøehu. Ale co jsou ty jakoby ohromné hnìdé vìtve rozhozené po plá¾ích? Nebo jsou modré? Slunce si ze mì dìlalo v tu chvíli legraci a mìnilo barvy na krajinì dole pod letadlem. Podle mapy jsem pak zjistila, ¾e to zøejmì jsou zálivy øek.
Nebo let do Kanady pøes Grónsko. Nikdy bych nevìøila, ¾e takové syté a rùznorodé barvy mù¾e èlovìk spatøit na údajnì nehostinné ledové krajinì. Obrovitá hnìdá kola se zelenými a svìtlými “jezery”, modré oblouky, ¾luté a bílé nejroztodivnìjší obrazce.
Urèitì u¾ dnes existuje spousta obrazù a fotografií zmínìných míst. Nicménì, kdy¾ jsem se pøed pár týdny vracela z druhého bøehu Atlantického oceánu a na kraji Francie jsem pod sebou vidìla mìsto
obtoèené kol dokola modrou øekou, opìt jsem zalitovala, ¾e nikdo nemá zájem o moji mapu letadlového nebe. A dala bych do ní i ty dva tøi rybníky, které vidí ka¾dý èlovìk pøistávající v pra¾ské Ruzyni. Vím, ke kterým obcím patøí. Ale neøeknu… a¾ ve své letadlové kní¾ce…
O létání
