Zahrádku mám malou, dokonce tak malou, ¾e kamarádi pyšnící se rozlehlými pozemky s opovr¾ením tvrdí, ¾e kdy¾ plivnu, mám zalito. Ale je moje a mám ji rád. Proto mì velmi rozhnìvá, kdy¾ mi ji nìkdo pomlouvá, nato¾ aby mi na ni ve zlém sáhnul.
Nejš»astnìjší jsem, kdy¾ vypukne jaro. Všechno zaèíná rùst a dokonce kvést – to je nádhera!
U¾ od konce února seju do okenních plastových urychlovaèù semínka, povytahuji oèima rašící rostlinky, v bøeznu je pikýruju do kontejnerkù ve skleníku, aby byla sadba pøipravená na duben k výsadbì.
V polovinì dubna jsem ze skleníku pøestìhoval ven, aby se otu¾ily, nádhernì pøedpìstované afrikány. Abych se vyjádøil odbornì – aksamitníky. Od drobounce záøivì ¾lutì kvetoucích, pøes ty, co mají kvìty ve tvaru ¾lutooran¾ového ¾íhaného tureckého turbanu, a¾ po tøi ètvrti metru v kvìtu vysoké exempláøe s obrovskými citronovì ¾lutými kvìty. Celkem kolem sto padesáti sazenic. Ještì veèer jsem potìšil srdce zahrádkáøe pohledem na záplavu rostlin, na jejich¾ vrcholcích u¾ se chystají rozpukat poupata.
Ráno však moje srdce mohlo puknout ¾alem. Na ¾alostných zbytcích mých nádherných afrikánù hodovaly dvì desítky rezavých pl¾ù. Zdecimovali skoro všechno, proto¾e o¾írali jen mìkounké lísteèky na vrcholech. O existenci plzáka španìlského jsem samozøejmì z tisku i vyprávìní známých vìdìl, mé zahrádce se však doposud vyhýbali. V nejhorším pøípadì jsem po deštivé noci sebral jednoho èi dva, èemu¾ jsem nevìnoval vìtší pozornost. Teï však byla situace vá¾ná.
Prostudoval jsem na internetu všechna odborná pojednání, navštívil drogerii a zakoupil modré granulky. Po záhonech jsem rozmístil prkénka, pod která jsem granulky nasypal. Tak je to prý nejúèinnìjší – slizáci pod nì zalezou, aby se skryli pøed sluneèním ¾árem a na té chemické lahùdce hodují tak dlouho, ne¾ chcípnou. A proto¾e jsou to kanibalové, po¾írají kontaminované mrtvolky a otráví se i z nich.
Záhy jsem se ale pøesvìdèil, ¾e ty plazící se bestie vùbec netou¾í po tom, aby zalezly pod moje prkýnka. Zato se, kdy¾ u¾ nebyly k dispozici aksamitníky, které sice páchnou, ale jim chutnají ze všeho nejvíc, pustily do nasázeného salátu a nepohrdly ani kedlubnami a cíniemi. Moje pìstìná zahrádka zaèala pustnout a mì se zmocòovalo šílenství.
Pak ale zasáhl osud, èi pøišlo bo¾í vnuknutí, ka¾dý tomu øíká jinak.
Vracel jsem se domù autem pozdì veèer, kdy¾ náhle svìtlomety olízly uprostøed silnice tmavou kulièku. Tak tak jsem se vyhnul. Zastavil jsem a nebohého je¾ka chtìl odnést do pøilehlého lesíka, ale rozmyslel jsem si to. Opatrnì jsem ho ulo¾il do skládací plastové pøepravky, kterou vozím v kufru „pro strýèka Pøíhodu“.
„Zachránil jsem ti ¾ivot, ty zase na oplátku musíš zachránit mì pøed zbláznìním,“ povídám bodlináèovi, jen¾ vystrèil èumáèek.
Doma jsem pøistavil ke kompostu starou døevìnou bednièku, vystlal ji slámou, pøikryl kusem plechu, udìlal k ní chodbièku z kusu kanalizaèní trubky a dovnitø zasunul misku s vaøenou rý¾í.
Kdy¾ jsem druhý den nadzvedl plechovou støíšku, s radostí jsem mohl konstatovat, ¾e se Ferda, jak jsem je¾oura pokøtil, zabydlel.
Veèer, kdy¾ skonèil v televizi seriál, šla man¾elka vynést koš do popelnice. „Za zahrádky se ozývají zvláštní zvuky!“ oznámila mi, kdy¾ se vrátila. „Jako kdy¾ tam nìkdo chodí a mlaská.“ Oba, vyzbrojeni baterkou, se spìcháme podívat na toho vetøelce.
®ádný vetøelec! Ferda to byl! A pochutnával si na vylézajících plzácích a vùbec mu nevadilo, ¾e neumí španìlsky.
Aby mu nebylo smutno, pøinesl jsem mu asi po dvou týdnech ještì kamaráda – Honzu. Mlaskali ve dvou.
Po zjištìní, ¾e u¾ jsou novì vypìstované afrikány v poøádku, ani okurkové sazenice nemám okousané, zaèal jsem je¾eèky pøikrmovat. Udìlali svoji práci, a» se mají dobøe. Po èase se ukázalo, ¾e Honza je Jana, narodili se jim tøi malinkatí je¾eèci.
Zahrádku mám malou, dokonce tak malou, ¾e kamarádi pyšnící se rozlehlými pozemky s opovr¾ením tvrdí, ¾e kdy¾ plivnu, mám zalito. Ale je moje a mám ji rád. Proto mì velmi rozhnìvá, kdy¾ mi ji nìkdo pomlouvá, nato¾ aby mi na ni ve zlém sáhnul.
